Chov ryb a mořských plodů

Chov lososů

Chov lososů je lukrativní průmyslové odvětví, které je rozšířené po celém světě, od pobřežních vod Skotska až po vody Tichomoří u pobřeží Chile. Jen v Chile jsou dnes příjmy z vývozu lososů pocházejících z mořských chovů vyšší než 1 miliarda USD ročně a předpokládá se, že se toto číslo během několika příštích let zdvojnásobí. Příznivci průmyslových chovů lososů již dlouho tvrdí, že tato „modrá revoluce“ představuje levnou a trvale udržitelnou alternativu oproti lovu divoce žijících ryb. Opak může být pravdou. Ryby a další mořské plody se dají chovat metodami trvale udržitelnými, nebo naopak velmi destruktivními.
Průmysl, který uměle barvené lososí maso dodává do obchodů po celém západním světě, má však ničivé dopady v oblastech, kde se ryby chovají. Toto odvětví rychle expanduje a přes 40 % veškerých konzumovaných ryb a mořských plodů na světě pochází z rybích chovů. Dochází však k devastaci celé řady ekosystémů a lidských společenství, která jsou na nich závislá – mnohdy se navíc jedná o nejzranitelnější regiony na Zemi.

Celosvětově jsou v síťových ohradách v pobřežních vodách chovány obrovské počty lososů. Typická lososí „farma“ obsahuje až 15 ohrad, v každé se nachází až 15 000 ryb.

Intenzivní vykrmování
Chovné masožravé ryby, jako jsou lososi či tuňáci, mají vysokou spotřebu krmiva, což vyvrací často opakovaný mýtus o tom, že průmyslové rybí chovy jsou řešením problému nadměrného rybolovu. K „vyprodukování“ jednoho kilogramu lososího masa je totiž zapotřebí až pěti kilogramů krmiva, které se vyrábí z tučných ryb, jako jsou sledi, sardinky a makrely. Průmyslový lov těchto ryb přitom narušuje dynamickou rovnováhu mořských ekosystémů.

Ve snaze ochránit své chovy navíc „farmáři“ přicházejí s radikálními řešeními – v kanadské Britské Kolumbii a v Chile například dochází k odstřelu či odchytu kosatek, delfínů, tuleňů a lachtanů v zátokách, které bývaly jejich přirozeným prostředím. Kvůli rozmístění chovných stanic tito savci navíc přicházejí o potravu, která se v těchto oblastech původně vyskytovala.

Nemoci
Stejně jako u všech forem intenzivního chovu zvířat, podporují vysoké koncentrace chovných lososů šíření nemocí. Ryby v chovech jsou proto často ošetřovány antibiotiky, která jsou dodávána do krmiva. V konečném důsledku dochází k tomu, že se v sedimentech pod chovnými ohradami vyskytují bakterie, které jsou rezistentní vůči působení těchto antibiotik. Tyto bakterie pak mohou představovat riziko pro zdraví lidských spotřebitelů, stejně jako pro ekosystémy, ve kterých se farmy nacházejí. Chovné ohrady jsou většinou umístěny v rychle proudících vodách poblíž ústí řek, takže se po celém místním ekosystému šíří celá škála nebezpečí – toxické výkaly, nespotřebované krmivo, parazitické organismy, mrtvá těla ryb i samotné ryby, které unikly z chovů a v místních ekosystémech představují cizí a nebezpečný prvek, zbytky chemikálií a antibiotik užívaných v rámci chovu ryb.

Typická chovná stanice, ve které se nachází 200 000 lososů, vytváří stejné množství fekálií jako město, ve kterém žije 62 000 lidí. Vypouštění těchto výkalů do vod v okolí chovných stanic ohrožuje přežití menších lososů, kteří se v těchto oblastech přirozeně vyskytují, stejně jako dravců, kteří se jimi živí. Nejen to. Dochází k ohrožení budoucnosti místního rybolovu a lidských společenství, která jsou závislá na čistých a zdravých oceánech.

Chov krevet

V průběhu několika posledních desetiletí byla v důsledku umělých odchovů krevet zničena obrovská pásma pobřežních oblastí v tropech, zejména mangrovníkové porosty – při vytváření zázemí pro chov krevet dochází k vybagrování jejich kořenů. O porostech mangrovníků se hovoří jako o deštných pralesech pobřežních oblastí, jelikož jsou domovem pro neuvěřitelně rozmanité společenství fauny a flóry. Poskytují úkryty pro rozmnožování a dorůstání mnoho druhů ryb, měkkýšů a dalších živočichů. Výstavba odchovných nádrží a stanic tyto oblasti mění na pusté zóny.

Po zničení mangrovníkových porostů se pobřežní oblast stává nestabilní, zvyšuje se eroze a dochází k poškození korálových útesů a mořských řas. Široká škála fauny a flóry, od měkkýšů až po kapustňáky, v důsledku toho ztrácí svůj přirozený domov.

Ačkoli dnes nemáme přesné údaje o ničení mangrovníkových porostů a jiných pobřežních mokřadů v důsledku zakládání umělých chovů krevet, některé odhady jsou děsivé – možná až 38 procent celkových ztrát těchto porostů vzniklo v důsledku chovů krevet.

Zatímco mizí tyto mokřady, úlovky ryb klesají a celé ekosystémy ztrácí svou přirozenou rovnováhu. Chovné stanice jsou často opuštěny už po třech až pěti letech a zanechávají za sebou zpustošené území. Vlastníci se poté přesouvají jinam.

Ekologické poškození však nekončí u zničení mangrovníkových lesů. Chovy ohromného počtu krevet navíc vyžadují velká množství umělých krmiv a jiných chemických látek, včetně chlóru. Umělé nádrže jsou dále postříkávány jedovatými pesticidy, například malathionem, parathionem či paraquatem.

Při chovu krevet se používá řada druhů antibiotik, které se užívají k omezení onemocnění krevet v nádržích. Výsledný nebezpečný koktejl se běžně vylévá na okolní území či vypouští do vodních toků, kde má neblahý vliv nejen na lidi.

Chovy krevet způsobují obrovské problémy. Nejenže ničí místní ekosystém, v konečném důsledku ničí i lidská společenství, jejichž živobytí je na tomto ekosystému závislé.

Tuňáci na pokraji vyhubení

Již před více než 2 000 lety popsal řecký filozof Aristoteles stěhování tuňáků obecných ve vodách Středozemního moře. V dobách Římské říše patřil lov tuňáků mezi nejstabilnější odvětví hospodaření s mořskými zdroji. Tento druh rybolovu, dnes jeden z nejvýnosnějších na světě, je nyní ohrožen průmyslovými metodami lovu a nedostatkem účinných ochranných opatření.

Nadměrný lov
V roce 1999 zveřejnila organizace Greenpeace studii, která doložila, že tuňáků obecných ve Středozemním moři rok co rok ubývá. Biomasa dospělých tuňáků, kteří sehrávají klíčovou úlohu při rozmnožování, se v průběhu 20 let snížila o 80 procent. Příliš mnoho mladých, pohlavně nevyspělých tuňáků končí v sítích rybářů, kteří často nerespektují mezinárodní ustanovení omezující rybolov a tuňáky loví nelegálně. Není pak divu, že z původní populace tuňáka obecného zbývá už jen pouze 5–10 %. Již dlouho je jasné, že obnova populací tuňáka obecného bude vyžadovat zásadní kroky.

Drastické dopady odchytu a vykrmování tuňáků
Nejenže se problém nadměrného rybolovu stále zhoršuje, v posledních letech se objevil další faktor, který ohrožuje přežití tuňáků ve Středomoří. Jedná se o odchyt, přepravu a vykrmování tuňáků v klecích ponořených do moře. Krmné stanice se nacházejí podél celého středomořského pobřeží. Těmto zařízením na vykrmování tuňáků se anglicky říká „tuna ranches“, tedy ranče pro tuňáky. Průmyslové rybářské lodě, které tuňáky loví pomocí obřích stahovacích sítí, dnes brázdí celé Středomoří. Doprovází je flotila letadel a vrtulníků, která pomáhá vyhledávat hejna tuňáků. Není to snadné, jelikož počty tuňáků stále klesají. Ulovení tuňáci jsou posléze převezeni do krmných stanic, odkud po dosažení žádané váhy směřují na rybí trhy.

Vhodné podmínky pro tuto velmi lukrativní činnost vytvářejí zejména vzdálené světové trhy. Namísto toho, aby populacím středomořských tuňáků dali šanci se vzpamatovat, si společnosti provozující rybolov pořizují stále větší a výkonnější lodě, skladovací zařízení na ryby a dokonce nová letiště, ze kterých odlétají letadla plná tuňáků do Japonska a jiných vzdálených míst. Vlády různých zemí výrazně přispívají k této expanzi. Subvence ze strany Evropské unie, které od roku 1997 dosahují výše 34 milionů USD ročně, spolu s velkými investicemi z Japonska a Austrálie podporují hon za většími a většími úlovky.

Tato praxe již vyústila v intenzivnější odlov mladých tuňáků a ztížení práce Mezinárodní komise pro ochranu atlantských tuňáků (ICCAT – International Commission for the Conservation of Atlantic Tunas), která usiluje o nastolení trvale udržitelného režimu hospodaření s tuňáky žijícími ve vodách Středomoří a Atlantiku. Současná situace je dokonce taková, že nikdo přesně neví, kolik tuňáků obecných je ročně uloveno ve Středozemním moři. Je však jasné, že tento počet přesahuje povolené kvóty.

Samotné vykrmování tuňáků představuje další hrozbu pro mořský ekosystém. Ohromné množství krmení potřebné k vykrmení odchycených tuňáků se totiž vyrábí z jiných ryb. Až 20 kg krmení je potřeba k „výrobě“ jednoho kilogramu tuňáka. Podle některých odhadů se ročně ve Středomoří pro tyto účely použije až 225 000 tun krmení, které je vyrobeno z ryb chycených ve vodách kolem západní Afriky, Ameriky a v severním Atlantiku. Nedávná studie poukázala na riziko nákazy místních populací ryb mikroby, které se vyskytují v tomto krmení. Takové nákazy již postihly krmné stanice pro tuňáky u pobřeží Austrálie. Šíření nákazy na důležité místní populace ryb, například ančovičky nebo sardinky, může mít drastické dopady na živobytí místních rybářů. Z hlediska zásady předběžné opatrnosti je toto riziko neúnosné.

Bezpečné pro delfíny?

Ačkoli někteří výrobci potravin z mořských ryb tvrdí, že při lovu tuňáků již nedochází k náhodnému úmrtí delfínů a jiných kytovců, situace je mnohem složitější. Poptávka po krmení pro tuňáky nutí rybáře k tomu, aby se zaměřili na dosud nelovené druhy ryb. To se děje v případě sardinky oblé (Sardinella aurita) ve vodách u jihovýchodního Španělska. Intenzivnější lov této ryby ohrožuje jednu z nejzdravějších populací delfína obecného.

Odchyt a vykrmování tuňáků ve Středomoří vedou k tomu, že zdroj, který kdysi sdílely kultury živící se rybolovem v oblasti celého Středomoří, nyní ovládá jen několik investorů. Nejenže dochází k nadměrnému lovu spojenému s privatizací tohoto zdroje, výsledkem je i ohrožení tradičního rybolovu v této oblasti.