Arktida se otepluje mnohem rychleji než zbytek světa a je jedním z míst, kde jsou dopady klimatických změn nejdramatičtější. Mezi nejvýraznější projevy oteplování patří rychlý pokles tloušťky, stáří a plochy mořského ledu. Slabší a mladší led taje mnohem rychleji a vědci předpokládají, že již kolem roku 2030 bude Severní ledový oceán v létě zcela bez ledu.
Petermannův ledovec v severním Grónsku
Petermannův ledovec v severním Grónsku rychle mizí.
Proč nám to vadí? Celý arktický mořský ekosystém je závislý na mořském ledu a jeho oslabování má závažný dopad na životy místních obyvatel i divokou přírodu. Přežití řady polárních druhů závisí na ledu. Nejznámější jsou lední medvědi, ale patří mezi ně také například tuleň kroužkovaný, který tráví většinu života na ledu a postupně se přesouvá stále více na sever, aby našel pevnější a stabilnější led. Arktická oblast není stále ještě příliš probádaná a táním ledu může být zasaženo i mnoho druhů, o jejichž existenci vůbec nevíme.
Pro arktickou oblast mají dopady globálního oteplování nejkatastrofálnější následky. Bílé polární čepičky odrážejí sluneční paprsky zpět do vesmíru. Ovšem protože jsou ledové plochy v důsledku tání nahrazovány tmavým mořem, je stále více paprsků absorbováno, čímž dochází k dalšímu oteplování. Další zásadní problém představuje množství metanu, který je vázán v permanentně zmrzlé půdě (tzv. permafrostu) v tundře. Při rozmrzání půdy se metan, jeden z nejsilnějších skleníkových plynů, uvolňuje do atmosféry a oteplování se tím zrychluje. A především, pokud dojde k roztátí ledu, který pokrývá pevninu (jako třeba Grónsko), zvýší se hladiny světových oceánů.
Ledová pokrývka mizí v posledních letech rychleji než kdykoliv v historii, což potvrdila jak výprava Greenpeace v létě roku 2009, tak loňská vědecká expedice, kdy náš ledoborec Arctic Sunrise – česky Arktický úsvit – sloužil po celý měsíc jako jedinečná základna britskému týmu expertů zkoumajících změny oceánského ledu.
Tyto faktory jsou lidskou činností neovlivnitelné, a pokud máme čelit změnám klimatu, musíme zasáhnout dříve, než se mechanismy pozitivní zpětné vazby zcela vymknou kontrole.
Honba za bohatstvím Arktidy
S odtávajícím ledem se zvětšuje území, které je možné využít. Geologové se domnívají, že jedna třetina celosvětových zásob surové ropy se nachází právě pod mořským dnem. Bohužel jsme se ale už mohli dávno poučit o strašlivých následcích současného využívání ropy – od ropných skvrn až po globální oteplování, které dále otevírá cestu k honbě za arktickými zásobami ropy. Arktické státy se snaží co nejvíc rozšířit svoji nadvládu nad mořským dnem.
Detailní záběr na pozůstatky ropy po havárii tankeru Exxon Valdez 15 let poté.
Ustupující ledovce a otevírající se moře znamená také rozsáhlejší námořní dopravu. Intenzivnější doprava představuje větší riziko ztroskotání a úniku ropy a toxických látek. Pro oba světové póly představují ropné havárie větší riziko než pro zbytek planety, protože tyto oblasti jsou mnohem zranitelnější. Nedostupnost, nízká teplota, nedostatek světla a malé množství pátracích a záchranných stanic znamená, že jakákoliv nehoda by prakticky nešla zlikvidovat a měla by nedozírné následky pro životní prostředí. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Od potopení nechvalně známého tankeru Exxon Valdez uběhlo již přes 20 let a v aljašském zálivu Prince Williama zpod kamenů stále uniká ropa.
Ropa může poškodit pokožku některých arktických živočichů a snížit tak její schopnost chránit zvířata před chladem. Ptačí peří může ropa slepit a bránit ptákům v letu. Často dochází ke vstřebávání ropy do těla a vdechování jedovatých výparů.
Mořská vydra v záchranné stanici ve Valdezu po havárii tankeru Exxon Valdez.
Dlouhodobé znečištění
Velká část znečištění, se kterým se dnes Arktida potýká, má svůj původ jinde. Vzdušné a mořské proudy přinášejí toxické látky z Evropy, Asie a Severní Ameriky. Tyto jedy pak zamořují arktickou přírodu.
Příkladem z celé řady nebezpečí je například zvýšená hladina rtuti. Množství rtuti, které se vyskytuje v mase zvířat, kterými se živí místní obyvatelé, přesahuje všeobecně uznávané limity pro bezpečnost potravin.
V Arktidě je možno nalézt dokonce i persistentní organické škodliviny (POPs), jako jsou DDT, DDE a jiné pesticidy. A to navzdory tomu, že zde nikdy nebyly používány, protože v polárních oblastech prakticky neexistuje zemědělství.
Největší tragédií Arktidy je to, že trpí následky globálního oteplování a celosvětového znečišťování, které vzniká tisíce kilometrů daleko, a místní obyvatelé jsou zcela neschopni zastavit devastaci svého přirozeného prostředí.