Česko na jaderné křižovatce

Bude to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které Česko v následujících dvou letech přijme. Rozhodnutí, zda budeme, či nebudeme stavět nové jaderné reaktory.

Ani zdaleka to není jen otázka technická nebo energetická, není to věc, která se týká malé skupiny expertů a politiků. Ano, fungování jaderné energetiky rozumí málokdo a energetika jako celek není pro většinu lidí příliš atraktivní téma. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že jde o rozhodnutí, které poznamená životy všech obyvatel Česka v horizontu desítek let.

V sázce je nejen vynaložení obrovské sumy peněz v řádu stovek miliard, ale i témata jako energetická bezpečnost, konkurenceschopnost v rozvoji moderních technologií, vztahy se sousedními zeměmi a členskými státy EU obecně, vztah mezi demokracií, osobní svobodou a monopolem a lobbyistickou silou velkých energetických firem, i „technické věci“ jako ukládání vyhořelého paliva či ochrana před možnou havárií.

Je to mimořádně citlivá a komplexní otázka. A přesvědčivé argumenty jsou bezpochyby na obou stranách, tedy na straně zastánců výstavby nových reaktorů, i těch, kteří ji považují za omyl, jenž může Česko dlouhodobě poškodit.

Česká otázka

Česká republika je dnes mezi členskými státy Evropské unie zřejmě nejvíce „projadernou“ zemí. Většina obyvatel považuje i po Fukušimě jadernou energetiku za bezpečnou nebo alespoň nevidí možné alternativy, považuje za nezbytné sžít se s určitou mírou rizika, protože jiné dostatečně velké zdroje energie podle nich nemáme. Jaderná energetika je také v očích mnoha lidí – oprávněně -  z hlediska ochrany klimatu lepší volbou než spalování uhlí.

Je obtížné spekulovat o tom, proč se Česko v názoru na jadernou energetiku tak zásadně odlišuje od sousedů v Německu nebo Rakousku, ale i obyvatel většiny členských zemí EU. Svou roli zřejmě hraje i to, že tehdejší Československo nezažilo naplno šok z havárie Černobylu, protože bylo součástí Sovětského bloku a v něm v roce 1986 ještě ani zdaleka nefungovala svobodná média a politici se maximálně snažili situaci zamlžovat a zatemňovat.

Takže zatímco Němci nebo Rakušani žili ve strachu, nakolik mohou důsledky katastrofy zasáhnout i je a sledovali každodenně zpravodajství o směru větru a posunu radioaktivního prachu, tak většina lidí v Československu žila spíše v přesvědčení, že havárie není zase tak hrozivá a že vše je pod kontrolou.

A právě to je ten základní psychologický moment: otázka, zda jadernou havárii a tuto technologii jako takovou můžeme mít „pod kontrolou“. Tam, kde se veřejné mínění v tomto ohledu zlomilo a lidé si jako v Německu nebo Rakousku začali myslet, že to není možné, je těžko představitelné plánovat stavbu nových reaktorů.

A psychologických a historických motivů je tu víc: Právě citlivost na naši svébytnost je dalším faktorem, který přispívá k naší orientaci na jádro. Nechceme si nechat diktovat svá rozhodnutí od sousedů a nejméně ze všech snad právě od Rakušanů a Němců...

„Česká jaderná otázka“ by mohla být pomalu samostatnou historickou disciplínou. Ale v současné diskusi jde pochopitelně i o méně abstraktní témata.

Lobbying velmocí

S projektem stavby nových temelínských a případně dalších reaktorů je spojen obří, v českých poměrech bezprecedentní politický a firemní lobbying: o zakázku v řádu stovek miliard korun mají zájem firmy z USA, Ruska a Francie a mají podporu svých vlád.

Česko se stává středobodem světa z hlediska rozvoje jaderné energetiky – temelínský tendr je v současnosti jediný na světě a může se stát do značné míry precedentem, který naznačí, zda a nakolik se bude jaderná technologie dál rozvíjet. Bitva má proto do určité míry charakter zápasu o přežití a bude tvrdá.

A v určitém smyslu se Česko stává i středobodem politického dění – premiér se v krátkých intervalech postupně setkal s americkým prezidentem, ruským prezidentem a francouzským prezidentem a je zjevné, že nebýt Temelína zájem o malou středoevropskou zemi by, přinejmenším v Bílém domě, tak velký nebyl.

Česká otázka II: obnovitelné zdroje

Z pohledu budoucnosti není samozřejmě zanedbatelný ani argument, že Česko může být v příštích desetiletích vývozcem energie, pokud odchod od jádra v Německu a dalších evropských zemích selže a sázka na obnovitelné zdroje nevyjde. Jádro se v očích většiny současných českých politiků i obyvatel v tomto kontextu jeví jako jistota ve střetu s dosud nevyzkoušeným světem obnovitelných zdrojů, které jsou zatím jen příslibem.

A to je další české specifikum v současném vyspělém světě: nedůvěra k obnovitelným zdrojům energie. Některé důvody jsou tady zřetelnější a není třeba příliš spekulovat: jsme malá země, nemáme přístup k moři, ležíme uprostřed Evropy nikoli na poušti... A tedy nemůžeme očekávat, že energie z větru nebo slunce bude pro nás stejně dostupná jako třeba v Dánsku, ve Španělsku nebo v Německu.

Celkově převládá pocit, že obnovitelné zdroje sice mohou být sympatické, nicméně je to spíš móda a dobré jsou tak na ohřátí vody na čaj. Ekonomiku neutáhnou, o tom není pochyb. Anebo je to neřízený a absurdní byznys, jak ukázal boom fotovoltaiky, kdy se na polích a loukách vyrojily solární panely.

Tak jednoduché to nicméně není: problém je v tom, že v Česku nevěříme v možnost rozvoje technologie obnovitelných zdrojů, tedy právě v to, čemu důvěřují v naprosté většině vyspělých zemí.

A to jsou přesně obrysy křižovatky, na níž stojíme: zda budeme pokračovat ve své důvěře v jádro, nebo zda přehodnotíme svoji nedůvěru v obnovitelné zdroje. Jsou to obrysy diskuse, která bude od obyvatel České republiky vyžadovat mimořádnou odpovědnost, věcnost a otevřenost argumentům.

Nejnovější aktualizace