Rizika jaderné energetiky

Stojíme tedy na křižovatce: jaderná energetika nebo obnovitelné zdroje energie? To je mimo jiné naprosto aktuální otázka v České republice, kde rozvoj obnovitelných zdrojů může být na dlouhou dobu zablokován právě investicí do nových reaktorů v Temelíně. Z pohledu zastánců jaderné energetiky vypadá ovšem situace přesně opačně: pokud se nyní do Temelína, případně Dukovan, investovat nebude, celé odvětví pravděpodobně čeká nevratný útlum.

Hlavní mýty v oblasti jaderné energetiky:

Jaderná energie je levná

Ani masivní státní dotace nedokáží zajistit konkurenceschopnost jaderných elektráren a investoři vyžadují od států celou řadu úlev a jejich skryté několikamiliardové náklady vytváří dluhy do budoucna. Celkovou cenu jaderné energie neznáme ani po skoro šedesáti letech od jejího nástupu.

Source: Mark Cooper, “Cost Escalation and Crowding Out Alternatives: Policy Challenges in Nuclear Reactor Construction”, September 2010

Cena nových jaderných elektráren letí dramaticky vzhůru. Sliby levných a bezpečných reaktorů nového typu přitom zůstaly nenaplněny. Jaderná elektrárna ve finském Olkiulotu měla být postavena za 3 miliardy EUR, její současné náklady jsou odhadovány na 6,5 miliard a k jejímu spuštění je stále ještě daleko. Výstavba prvních dvou bloků v Temelíně se prodražila pětkrát (až na téměř 100 mld. korun).

Jaderné elektrárny nejsou nijak zvýhodňovány

Příkladem zvýhodňování jaderných elektráren je omezení odpovědnosti za škody způsobené případnou havárií, které v ČR činí 8 mld. Kč. Jakékoliv náklady navíc potom však zaplatí daňoví poplatníci. V této souvislosti je důležité připomenout, že částky, které bylo v minulosti po vážných jaderných haváriích nutné vynaložit, byly vždy mnohem vyšší. V praxi to tedy znamená, že pokud by se něco stalo – z velké části to zaplatíme my všichni.

Jen pro představu, náklady na kompenzace a odstranění reaktorů v japoské elektrárně Fukušima jsou odhadovány na 520 – 650 miliard amerických dolarů. Japonská vláda již poskytla provozovateli elektrárny 11,6 miliard dolarů a ten žádá dalších 9 miliard. To je nad rámec peněz, které bude muset vláda zaplatit na kompenzacích.

Jádro nám pomůže k energetické nezávislosti?

Je jen málo zemí, které disponují zásobami uranu. 90 % těchto zásob vlastní země jako Rusko, Uzbekistán, Austrálie, Kanada, Kazachstán, Nigérie a Namibie. Většina reaktorů ve světě je proto závislá na ekonomické a politické situaci v těchto zemích. V České republice máme sice zásoby uranu, nicméně jeho těžba je devastující pro životní prostředí i obyvatele. Znečištění půdy a pitné vody chemikáliemi, haldy radiokativní hlušiny, vysoce radioaktivní odkaliště. 

Zároveň je také jen několik zemí a společností, které dokáží z vytěženého uranu vyrobit jaderné palivo – Česká republika je tak přes svoje vlastní zásoby uranu závislá na dovozu jaderného paliva z Ruska.

Jaderná energetika je řešením problému s poptávkou po energii

Jaderné reaktory jsou zastánci jaderné energetiky často vydávány za jediný zdroj energie, který může uspokojit rostoucí poptávku po elektřině, aniž by přitom poškozoval životní prostředí, a současně za jediné realistické řešení problému změn klimatu. Ve skutečnosti však nepředstavuje trvale udržitelné řešení.

Uran a z něj vyrobené jaderné palivo je vyčerpatelný zdroj. Jeho zásoby vystačí při současné spotřebě jen na zhruba sto let, již nyní je přitom bilance negativní (spotřeba je vyšší než těžba). Jaderné reaktory v současné době vyrábějí celosvětově zhruba 6 % energie (13 % elektřiny), pokud by se měly stát hlavním energetickým zdrojem, je zřejmé, že spotřeba uranu by skokově rostla a jeho zásoby by se vyčerpaly mnohem dříve.

Jaderná energie vyřeší problém s emisemi skleníkových plynů

Často uváděný argument, že jaderné elektrárny jsou bezemisní, a tím pádem hrají důležitou roli v boji se změnami klimatu, je zcela lichý. Je sice pravda, že jaderné elektrárny neprodukují velké množství skleníkových plynů při svém provozu, ale přínos jaderné energie k ochraně klimatu je zanedbatelný.

Jaderné elektrárny dnes celosvětově vyrábějí pouze 6 % celkové spotřeby energie, takže k náhradě fosilních paliv by bylo nutné jejich počet zvýšit více než desetinásobně. To je ale prakticky nemožné kvůli vysokým nákladům na jejich výstavbu a omezeným zásobám uranu.

Ze studie mezinárodní energetické agentury vyplývá, že čtyřnásobné zvýšení výroby z jaderné energie by pomohlo snížit světové emise skleníkových plynů o pouhých 6 %. Bylo by přitom nutné do roku 2050 vybudovat přibližně 1 400 nových velkých (1000 MWe) jaderných reaktorů, tedy 35 bloků za rok neboli nový reaktor každých 10 dní. V 80. letech, vrcholné jaderné dekádě, se stavělo ročně 17 bloků, za posledních deset let pouhé 3, přičemž celosvětově by kapacita průmyslu umožňovala postavit zhruba 6 reaktorů ročně.

Většina hypotetických velkých reaktorů by přitom začala vyrábět energii až po roce 2020, či spíše po roce 2025, což je příliš pozdě na realizaci účinných opatření k ochraně klimatu.

ČR potřebuje nové jaderné bloky

Pro vlastní spotřebu Česká republika nové temelínské reaktory nepotřebuje, vláda předpokládá, že elektřina z Temelína se bude vyvážet do sousedních zemí. Je to ovšem krajně riskantní plán:  Rakousko uvažuje o zákazu dovozu jaderné energie a dá se předpokládat, že ke stejnému kroku přistoupí v budoucnu i Německo.

Výstavba nových reaktorů odvádí pozornost i finanční prostředky od reálných řešení, která máme k dispozici. Vyspělé země směřují k zásadní proměně energetického systému: její podstatou je zvyšování energetické účinnosti, přechod na obnovitelné zdroje energie a decentralizace výroby energie. Takovýto systém dokáže zaručit dostatek energie i v budoucnosti, zároveň významně zvyšuje energetickou bezpečnost, eliminuje závislost na dovozech energie i na velkých energetických společnostech a vysokých cenách paliv.

Výroba energie z jádra se nedá pružně regulovat a pokud je ve velké míře zastoupena v síti, monopolizuje ji.Pokud by tedy například chtěla dodávat do sítě elektřinu větrná elektrárna, nebylo by to možné, protože by veškeré místo „zabrala“ už elektřina z jádra. Krok směrem k jádru znamená na dlouhá desetiletí zablokování jakékoliv jiné cesty.

Jaderný odpad – žádný problém

Výroba jaderného paliva a provoz jaderných reaktorů produkuje velké množství radioaktivních odpadů. Největším a dosud nevyřešeným problémem jsou vysoce radioaktivní odpady, zejména vyhořelé jaderné palivo.

To představuje bohatý koktejl radioaktivních izotopů včetně plutonia a trvá statisíce let, než se jeho radioaktivita sníží na přirozenou úroveň. Problém kam s jaderným odpadem dodnes nemá řešení. Veškerý stávající jaderný odpad je uložen pouze v meziskladech, konečné úložiště jaderného paliva nikde na světě neexistuje.

Jaderná energetika je bezpečná

Jaderná energetika představuje riziko hned z několika hledisek.

U žádného jaderného reaktoru nelze vyloučit selhání vedoucí k těžké jaderné havárii. K přírodní katastrofě nebo k selhání technologie či lidského faktoru může dojít u každého reaktoru na světě. Nejedná se přitom ani zdaleka pouze o problémy zastaralých reaktorů v diktátorských režimech. Řada havárií se stala v zemích s přísným dozorem – ve Spojených státech amerických, v Japonsku, ale i na Slovensku.

Dalším zásadním rizikem je možnost přerušení dodávek elektřiny do reaktoru, což může způsobit katastrofální tavení jádra reaktoru. Jen se štěstím se nestala takováto havárie v roce 2006 ve švédském Forsmarku, kdy nedošlo k automatickému nahození dieselových generátorů poté, co byla přerušena dodávka elektřiny. V této kritické situaci přestaly fungovat přístroje v regulační místnosti a nikdo nevěděl, co se v tu chvíli v reaktoru děje, a nebylo možné stěpnou reakci regulovat. Trvalo dlouhých 23 minut, než se podařilo elektrárnu dostat pod kontrolu.

Jádro si dokážeme ochránit

Při využívání jaderné energie hrozí zneužití technologií a jaderného materiálu pro vojenské účely, z čehož v současnosti pramení například napětí mezi USA, Izraelem, EU a Íránem. Faktem je, že několik států si skutečně vybudovalo jaderný arzenál využitím „mírové“ jaderné energetiky. Podceňovat nelze ani riziko mezinárodního terorismu, jakkoli se útok na jadernou elektrárnu může zdát naprosto nepravděpodobný.

Navíc, jaderná energetika zahrnuje nejen provozované reaktory, ale i celý jaderný cyklus. Ten zahrnuje těžbu uranu, jeho zpracování, přepravu, výrobu palivových článků, a také nakládání s vyhořelým palivem, či jinými materiály a odpady, které v tomto procesu vznikají. Každý z těchto procesů představuje riziko pro lidské zdraví a životní prostředí.

Nezávislý jaderný dozor?

Na bezpečnost jaderných zařízení v ČR dohlíží Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který má být neutrálním úřadem a zajišťovat nezávislý jaderný dozor. Vzhledem k porušování těchto zásad a konstantní bagatelizaci jaderných rizik není však tento úřad příliš důvěryhodný. Ve veřejných diskusích vystupuje úřad otevřeně na straně rozvoje jaderné energetiky a zjevně nedodržuje principy  fungování neutrální kontrolní instituce.

Jak napsala ředitelka SÚJB Dana Drábová pro Hospodářské Noviny: „Chápu lidi, kteří se bojí záření. Člověk strašně nemá rád věci, které nemůže vlastními smysly a silami kontrolovat a řídit podle svého. Záření je něco okolo nás, nevidíme to, necítíme to, nepálí to... a může nás to poškodit. Musíme se spolehnout na pár lidí, kteří tomu rozumějí a umějí to změřit, že nám říkají věci tak, jak jsou. Pro většinu z nás - hrozná představa.“ 

Konstatuje tedy vcelku jasnou skutečnost: většina laické veřejnosti je při utváření vlastních názorů a postojů odkázána na poskytování informací od několika málo expertů a institucí. Jsou-li tito experti a instituce otevřenými propagátory jaderné energetiky, jsou šance na utváření kritického názoru a na věcnou veřejnou diskusi velmi malé.