Vstávám. Je čtvrt na čtyři ráno, je ještě pořádá tma a mírně prší. Oblékám si teplé, nepromokavé prádlo a jdu za ostatními. Dnes to vypadá, že opět bude pršet celý den, jako ostatně celý týden. Proto ještě oblékáme černé, voděodolné overaly a na ně teprve nasazujeme lezecké sedáky. Ještě se ujišťujeme, že máme všechno -  lana, svítilny, transparenty, vodu a jídlo. Pořádně si utahujeme boty a napjatě očekáváme na řidiče, až nám dá pokyn. „Let´s go!“

Nasedáme do dodávky a vyjíždíme na silnici. Místo kam jedeme, je kdesi uprostřed Bělověžského pralesa, víme, že na místě skladují pokácené stromy z pralesa připravené na odvezení. Nechceme, aby vytěžené dřeva z lesa odvezli, je to stejně nelegální jako samotná těžba. Ještě za tmy skáčeme z dodávky a jdeme na místo, nikdo kromě nás tu není, ale i přesto spěcháme, lesní stráž může přijet kdykoliv, a tak během několika málo minut visíme na stromech.

 Jsme dva lezci na protilehlých stromech a pod námi je ještě několikačlenný pozemní tým. Natahujeme mezi stromy lano, takzvaný traverz a uprostřed něj zakládáme tábor. Máme závěsný stan pro dvě osoby, ve kterém se dá bivakovat mnoho hodin. Mezitím, co vyvěšujeme transparenty, si všimnu, že dole už stojí hlídka lesní stráže a mluví s našimi kolegy na zemi. Něco na mě polsky zakřičí, ale nevěnuji jim velkou pozornost a oni vědí, že když už jsme na stromech, není moc způsobů jak nás dostat zpátky na zem. Jakmile máme všechno bezpečně ukotveno, transparenty s poselstvím pověšené, s druhou lezkyní z Rakouska se potkáme uprostřed traverzu v závěsném stanu. Ťukáme si pěstí na znamení, že všechno je v pořádku. Visíme asi 3 metry nad příjezdovou cestou, tak akorát aby pod námi nemohl projet jakýkoliv těžařský stroj nebo náklaďák.

Je asi šest hodin ráno, už je světlo, ale pořád prší a je zima. Balíme se do spacáků a chvilku se prospíme. Po dvou hodinách jsme vzhůru a tým na zemi nám říká, že se nic zvláštního nestalo. Celý den, v pravidelném půlhodinovém intervalu pod námi projíždí hlídka lesní stráže v jeepu. Kontrolují, zda jsme pořád na místě. Kdybychom nebyli, ve chvilce by nedaleko zaparkované náklaďáky zajeli naložit dřevo. Dlouhé chvíle si krátíme povídáním. V celém mezinárodním týmu jsou lidé z Rakouska, Polska, Finska, Česka a díky tomu máme spoustu témat. Odpoledne na nějaký čas přestává pršet, a tak na místo dorazí i novináři. Nás lezců je tady v Bělověžském pralese víc, okolo osmé hodiny večer nás přijdou vystřídat dva kolegové, kteří zde budou zůstávat, dokud je zase nepřijdou vystřídat další.

Další dny stále prší. Máme zprávy, že harvestory nechtějí vjíždět do lesa, když tam jsme my. Proto před každém plánovaném kácení vyjíždějí na místo hlídky lesní stráže prozkoumat oblast. Další den úspěšně blokujeme dva těžící stroje. Já tentokrát v blokádě nejsem, s několika dalšími se starám o zázemí našeho kempu a o aktivisty na blokádě. Další dva dny jsme pak připravení po celých 24 hodin ve chvilce naskákat do aut a jet znovu blokovat těžbu, ale stroje neopouštějí svá stanoviště. Poslední den, který v pralese zůstávám, dostáváme zprávu, že několik strojů vyjelo směrem do lesa, propadla se ale pod nimi podemletá cesta, tak ani tento den se v lese netěží a my si můžeme odpočinout.

Bělověžský les patří k posledním nedotčeným místům v Evropě.  Je zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO a je taky posledním evropským nížinným pralesem. Žije zde dvacet tisíc druhů zvířat včetně rysů, medvědů a zubrů. Samotný les zůstal tak dlouho nedotčený, protože tahle oblast sloužila po dlouhá století šlechticům jako místo pro lov divoké zvěře. Jakákoliv těžba dřeva a lov byl pro obyčejné lidi zakázaný. První větší zásahy do lesa se odehrály až v průběhu dvacátého století. Celý prales se rozpíná na území Polska a Běloruska, přičemž na běloruské straně je chráněn, na té polské bohužel jen částečně. Polská vláda hledá nejrůznější uměle vykonstruované důvody pro těžbu - někdy je těžba zdůvodněna odstraňování stromů, které by mohli spadnou na lidi, jindy je to kůrovec. Kácení odsoudila kromě nás a dalších ekologických organizací i vědecká komunita a Evropská unie. Evropský soudní dvůr dokonce Polsku pokračování těžby zakázal. V těchto týdnech tribunál opět zasedá, tak doufejme, že polské vládě za devastaci nejvzácnější místní přírodní památky napaří takovou pokutu, že si další těžbu rozmyslí a bude ochotná přistoupit na náš požadavek, aby se celá rozloha Bělověžského pralesa stala národní parkem.

Tomáš Jirutka je dobrovolník Greenpeace.