Kácení v Národním parku Šumava vyvolává už několik týdnů bouřlivé emoce nejen mezi odpůrci a zastánci, ale i mezi mnoha obyčejnými lidmi, kteří sice často málo chápou, o co v celém sporu jde, zato však mají jasný názor na blokádu i ekologické aktivisty.
Blokáda je nesmyslným krokem, aktivisté jsou blázni, jejich metody zcela neakceptovatelné. Není zapotřebí pokoušet se pochopit, o co jde. Jsme a priori proti jakékoliv formě aktivismu a přivazování se ke stromům, to už je vážně příliš. Tento pohled na jednu z forem legitimního občanského protestu není u nás nijak ojedinělý a rozhodně nemůže překvapit.
Co mě tedy vedlo k tomu, že jsem na Šumavu jela? To vážně nemám nic lepšího na práci?
Rozhodně to pro mě nebyla forma přivýdělku, jak si až překvapivě mnoho lidí myslí. Aktivistům pochopitelně nikdo neplatí. Občané se účastní blokády zcela ze své svobodné vůle, často v době dovolené, prostě proto, že jim není osud národního parku na Šumavě lhostejný a mají potřebu se postavit za jeho ochranu.
Před odjezdem jsem měla informace o konkrétním dění především z médií, jak se později ukázalo v mnohém zkreslené, a samozřejmě „zaručené zprávy“, které kolovaly mezi aktivisty i neaktivisty – o místní domobraně, o propíchaných gumách aut aktivistů, vypuštěné brzdné kapalině, nenávisti, výhrůžkách i násilí…
Co se týká problematiky kůrovce samotného, bylo mi již od počátku jasné, že situace není černobílá a že se v nastalém stavu nabízí řešení několik.
Zbrklé rozhodnutí vedení národního parku kácet i bez předchozího odborného přírodovědeckého posouzení (pan Stráský, ač sám situace neznalý, názory přírodovědců odmítá) a příslušných povolení bylo v rozporu nejen s názorem odborné veřejnosti, ale především se zákonem.
Nebylo nutné se rozhodovat dvakrát – nelegální kácení a s tím spojená devastace jednoho z našich nejkrásnějších národních parků i přes existenci alternativních postupů bylo pro mě jednoznačným silným důvodem připojit se k blokádě a pokusit se mu zabránit.
I já, ekologická aktivistka, se nehrnu do nenásilných přímých akcí, jakým byla i blokáda, ráda. Mnohem víc mě potěší, když se podaří vše vyřešit jiným způsobem a ke krajnímu postupu tohoto typu nemusí vůbec dojít. Bohužel v případě nelegální devastace Národního parku Šumava už nic jiného nezbývalo.
Zástupce parku jsem opakovaně v médiích slyšela obhajovat kácení jeho nevyhnutelností, zároveň zazněla ujištění o šetrnosti metod práce (žádná těžká technika, odkorňování na- stojato…), které prý život v NP nijak významně nenaruší. Pobyt na Šumavě mě bohužel přesvědčil o opaku…
Počítala jsem s účastí na blokádě jeden, maximálně dva dny. Poté, co jsem však na vlastní oči viděla žalostnou realitu v NP, bylo mi zcela jasné, že má-li má přítomnost mít opravdu nějaký pozitivní dopad na záchranu Šumavy, musím obětovat více než jen zamýšlené dva dny. Nakonec jsem na blokádě strávila více než týden, valnou část z něj přímo na stromě.
Místo, kde jsem se blokády účastnila, je vzdálené asi sedm kilometrů od Filipovy Hutě směrem do nitra parku. Již samotná cesta na místo mě plnila hrůzou – rozryté cesty, děsivě vypadající mýtiny, haldy vyskládaných pokácených kmenů… Připadalo mi, že spíše procházím lesem hospodářským, rozhodně však ne národním parkem. Cedulky upozorňující návštěvníky parku, jak se chovat, aby nerušili přírodu, vypadaly v té chvíli víc než výsměšně.
Přes den se k tomu přidal neuvěřitelný hluk motorových pil a aut, kterých parkem projížděly desítky. Často nebylo slyšet vlastního slova, a tak jsem měla o nenarušování klidu v parku hned jasněji.
Spolu s několika dalšími kolegy jsme obsadili část území, kde mělo dojít ke kácení. Propojili jsme stromy lanovými cestami a obsadili je, aby nebylo možné žádné z nich v této lokalitě porazit. Jak se při průzkumu terénu ukázalo, mnohé stromy označené k likvidaci byly zdravé, naopak některé neoznačené byly napadené kůrovcem.
Díky naší přítomnosti bylo nutné přistoupit v našem okolí místo ke kácení k odkorňování nastojato; je to metoda šetrnější k životnímu prostředí – ze stojících stromů se oloupe kůra, tím následně dojde k odumření larev kůrovce, avšak nikoliv ke vzniku holin.
Odkorňovači, kteří tuto práci prováděli, si stěžovali, že práci dělají zbytečně, neboť kůrovec je napaden houbami a plísní, které ho zahubily. Ke zničení kůrovce by tudíž došlo i v případě, pokud by nebyl proveden žádný lidský zákrok a les byl ponechán lesu. Tuto informaci potvrdil i sám Stráský a i přestože tím pominul důvod ke kácení (ohrožení kůrovcem se nekoná), pokračovalo to i nadále. Člověk se jen musí ptát proč…
Nenásilné protesty mi nejsou cizí a šumavská blokáda nebyla tím prvním, kterého jsem se zúčastnila. Až do této chvíle však byl vzájemný respekt všech stran sporu normou, respekt k vyjádření názoru nenásilnou formou samozřejmostí.
O to více mě překvapila situace na Šumavě. Přestože protest probíhal nenásilně, často jsem si připadala jak ve válečné zóně. Agresivní bandy místních obyvatel vyhrožující účastníkům blokády, zastrašování a útoky, poškozování majetku aktivistů a jejich sympatizantů; brutalita a porušování zákona ze strany policie… to vše jsem okusila na vlastní kůži. Po svém zadržení Policií ČR jsem skončila se zraněním zápěstí na úrazové ambulanci v nemocnici.
Policisté neplnili svou zákonnou povinnost a nechránili občany, když dopustili kácení stromů v jejich bezprostřední blízkosti, nebránili nelegální těžbě a tedy porušování zákona. Zároveň se sami dopouštěli přestupku například kouřením v národním parku, čemuž nečinně přihlíželi jeho ochránci.
Příjemným překvapením pro mě naopak byli samotní účastníci blokády. Nejednalo se ani zdaleka o homogenní skupinu, naopak. Bránit stromy přijeli spontánně lidé z celé republiky, rozličných povolání, zájmů i věkových skupin. Výjimkou nebyli ani ti, kteří už dávno nechali padesátku za sebou. Někteří přijeli na jeden den, jiní zůstávali i dny či týdny. Mezi blokádníky vládla skvělá atmosféra vzájemného pochopení, sdílení, pomoci a solidarity.
Na speciální plošině na stromě jsem strávila přes týden.
Život v koruně stromu snad někomu může připadat plný senzace a zábavy, který by chtěl zažít každý. Jedná se však zároveň o sérii extrémních situací doplněných těžkou prací, vysílením, nedostatkem spánku, zimou, o kvalitě hygieny a stravy se netřeba zmiňovat.
I přesto nelituji ani minuty prožité ve výškách. S velmi smíšenými pocity jsem sledovala, jak se les, kam nedosahovaly naše lanové cesty, den po dni mění v mýtinu a jak naopak stromy okolo nás zůstávají stát. Podařilo se nám zachránit ostrůvek lesa s několika sty stromy, a to stálo za všechny těžkosti.
Foto a video: Jan Rovenský
Lenka na blokádě kácení na Šumavě
Lenka na blokádě kácení na Šumavě