Jaké to je bránit Šumavu vlastním tělem? Slyšet, že strom, který se vám dneska podařilo zachránit, stejně zítra pokácejí. A jaký je to pocit, když se dozvíte, že blokáda byla oprávněná... Koordinátorka dobrovolníků Greenpeace ČR Jana Pravdová vzpomíná na blokádu na Šumavě.

Blokáda na Šumavě

Lidé se střídali na hlídkách několik týdnů předtím, než začalo samotné kácení. Nevěděli jsme totiž, který den zde dřevorubci začnou pracovat. Střežili jsme označené stromy a hlídali příjezdové cesty k nim. V pondělí 25. července 2011 se poprvé ozval zvuk motorové pily.

Přijížděly desítky až stovky odvážných lidí nejen z České republiky, ale i přátelé ze Slovenska. Ti zažili něco podobného v roce 2007 ve Vysokých Tatrách. Tehdy chtěly těžební společnosti zničit rodící se les v Tiché a Koprové dolině, také pod záminkou boje s kůrovcovou kalamitou. A tak Slováci přijeli, aby nás podpořili a spolu s námi se postavili proti cílené devastaci našeho největšího národního parku.

Blokáda na Šumavě

Vstávali jsme každé ráno ve 4 hodiny. Pod rouškou tmy jsme pochodovali 5 kilometrů na lokalitu Ptačí potok, každá skupinka jinou cestou. Museli jsme tam být ještě dříve, než přijedou dřevorubci s pilami. Druhý den blokády jsme poprvé použili řetězy a třetí den i ocelové trubky, které nelze jednoduše rozřezat.

Celý den jsem pak sledovala kolem sebe další lidi, jak přicházeli ke stromům. Přivázali se k němu, aby ho co nejdéle ochránili. Pak je odvlekla policie. Po nich další a další. Večer jsme se všichni sešli. Řekli jsme si, co se celý den dělo a jak se vyvíjí situace s nelegální těžbou. Přivítali jsme nové aktivisty, dohodli se, co dělat příští den a šli jsme se ještě alespoň na 4 hodiny prospat.

 

I se špatným vedením zůstává šumavský park stále nádherný. Je skvělé poznat na vlastní kůži rozdíl mezi hospodářským a přirozeným lesem. Stále tu existují vztahy a procesy, které v přirozeném lesním společenstvu mají být. Trávili jsme tam celé dny. Dýchali jsme čerstvý vzduch a bez obav pili vodu z potoka. Když pak na stejném místě, kde byla předtím rašeliniště, vidíte jen holiny, zbytky po těžbě dřeva a hluboké stopy kol a bot můžete si říct: Má tohle celé vůbec nějaký smysl? Deset hodin jsem seděla připoutaná trubkou ke stromu. Musela jsem si nechat líbit urážky policie, naštvaných dělníků, správců parku i nepochopení některých místních lidí. Prohlášení typu „Dnes ten strom možná uchráníte. Ale zítra už ne. Osobně dohlédnu na to, aby ho zítra pokáceli!“, nebyla nic výjimečného. Podívejte, co z toho zbylo. Bude trvat stovky les, než se les zase vzpamatuje.

Jenže! Došlo k historickému okamžiku, který u nás nemá obdoby. Krajský soud v Plzni totiž vydal přelomový rozsudek. Ten říká, že blokáda proti kácení na Šumavě byla oprávněná. Pro veřejnost to byla poslední možnost, jak se bránit proti nelegální činnosti a zvůli úřadů. Ty odmítaly konat svoji povinnost. Policie místo toho, aby zasáhla proti nelegální těžbě, zatýkala a pronásledovala lidi, kteří volali po spravedlnosti a snažili se činit to, co měla od začátku dělat právě policie.

Blokáda na Šumavě

Snad je to znamení, že pomalu ale jistě roste česká občanská společnost a začíná fungovat tak, jak by to ve vyspělé demokracii mělo být. Nejde mlčet, když vidíte, že se děje bezpráví. Ať už na člověku, zvířeti nebo životním prostředí, ve kterém žijeme a budeme žít my všichni.

Nebojte se postavit bezpráví. I když to může  vypadat, že to nemá smysl. I když se zdá, že nemůžete vyhrát. Protože prostě můžete. Dva tisíce lidí v Horním Jiřetíně už deset let úspěšně čelí mocným uhlobaronům.
Dvanáct lidí před 42 lety přesvědčilo USA, aby přestaly testovat jaderné zbraně u Aljašky. A jeden člověk z Hnutí Duha dokázal mobilizovat tisíce různorodých lidí, aby úspěšně chránili Šumavu před nesmyslným poškozováním.

Má to cenu!