Psát o mezinárodních jednáních o ochraně klimatu nebyl od známého fiaska v Kodani v roce 2009 žádný med. Prostá novinářská otázka „co se dojednalo nového“ doháněla i mistry v komunikaci a bytostné optimisty k zoufalství. Vysvětlit komukoli, kdo se pohybuje mimo klimatické ghetto, co vlastně ty tisíce vyjednavačů zavřené každoročně týdny za zdmi konferenčních center dělají, skoro nejde. Když jsem se vloni po dvouleté pauze do víru klimatických summitů vrátila, bylo to jak silné déjà vu: stejní lidé říkali stejné věci a dokonce ani repertoár oblíbených akronymů se příliš nezměnil, takže jsem ke své nemalé frustraci ještě i všemu dobře rozuměla.

Jenže svět se za těch pět let změnil. Zpustošená úroda v Africe, tající Arktida, zatopené Filipíny nebo vyschlá Kalifornie. Projevy změny klimatu jsou mnohem více evidentní. Ale až po úderu ničivého hurikánu Sandy na New York si i bohaté průmyslové země uvědomily, že před dopady změny klimatu se nelze schovat za žádnými vraty.

Motivací generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna bylo dosud začarovaný kruh klimatických jednání rozetnout a zkusit to jinak, dokud je čas. Za dveřmi je totiž rok 2015, kdy se má podle schváleného harmonogramu konečně uzavřít ta nová globální dohoda o ochraně klimatu (ano, ta, co měla být už před pěti lety v Kodani). Až do Pan Ki-munova setkání v New Yorku na konci září to vypadalo, že se mezinárodní společenství příštího roku preventivně obává, a Francouzi, kteří budou osudovou konferenci hostit, by rok 2015 bývali nejraději zcela zrušili.

Na summitu v New Yorku ale nešlo o žádné handrkování o čárky ve vyjednávacím textu. Pan Ki-mun dal každému z vrcholných politiků čtyři minuty času, aby řekli, co s nejvážnějším ekologickým problémem udělají. Mnozí z nich mluvili o klimatu vůbec poprvé a odpovědi byly, řekněme, ne nové, ale přinejmenším jiné.

Čína už nechce dusit sebe ani ostatní

Úspěch nové dohody o ochraně klimatu bezesporu závisí na velkých hráčích. Zajímavé je, kam se posunula Čína. Špinavý vzduch donutil vládu postupně omezovat spotřebu uhlí – a v letošním roce už byl růst jeho spotřeby nejmenší za poslední dekádu. Vicepremiér Číny v New Yorku řekl, že bude usilovat o to, aby čínské emise skleníkových plynů přestaly co nejrychleji růst. To se dá vykládat všelijak, ale pro dynamiku klimatických jednání je to něco jako závan čerstvého vzduchu. Pokud se Čína rozhodla hodit za hlavu letitý přístup rozvojových zemí „my snížíme emise, až vy je snížíte“, vyhlídky na smysluplnou smlouvu příští rok jsou o něco nadějnější.

Byznys končí s odlesňováním a fosilními zdroji

Také role zástupců byznysu byla na summitu v New Yorku jiná, než obvykle bývá. Šnečí tempo politického procesu se už drahnou dobu rozchází s jejich byznys strategiemi a čekat na výsledek se nevyplácí. Čtyřicet firem, včetně řady největších spotřebitelů palmového oleje, jehož produkce vede k masivnímu kácení tropických lesů, se podepsalo pod deklaraci, která má do roku 2020 snížit odlesňování na polovinu. Ohlas získalo i prohlášení Rockefellerů, kteří zbohatli na uhlí a ropě, že končí s investicemi do fosilních energetických zdrojů. Přidala se také stovka velkých korporací se závazkem, že do konce desetiletí zcela přejdou na obnovitelné zdroje. Je na nás, jejich zákaznících, abychom dohlédli, že svoje sliby také splní.

100 % OZE

Zatím jde o malou skupinku převážně menších států, ale rozrůstá se. Obrovský skok v možnostech využívat obnovitelné zdroje energie je inspiruje: Costa Rica, Samoa, Tuvalu nebo Dánsko zrychlí proces náhrady fosilních zdrojů obnovitelnými, až budou „100 % OZE“. Švédsko, Německo, Etiopie nebo Island budou do poloviny století uhlíkově neutrální.

Pokud by život lidí na této planetě skutečně řídil rozum a ekonomický přístup, vyřešení klimatické krize by nepotřebovalo žádné summity. Čím budou čisté zdroje energie úspěšnější, tím více bude tratit hrstka mocných firem, jejichž byznys závisí na pokračování naší závislosti na fosilních palivech. Proto nelze než souhlasit se slovy hostitele „jiného“ klimatického summitu, Pan Ki-muna, abychom se „neptali, jestli si řešení můžeme dovolit, ale co, kdo a proč nám v tom brání“. Přidejme k tomu ještě jednu otázku: jak dlouho?

Klára Sutlovičová, vedoucí arktické kampaně Greenpeace ČR

Článek byl publikovaný : http://www.chytraenergie.info/index.php/chytra-energie-novinky/klima/293-summit-v-new-yorku