Ropné znečištění je strašný, příšerný hnus a nepořádek, a to i v relativně příznivých klimatických podmínkách. Vyčištění ropné skvrny v nedotčeném Severním ledovém oceánu by však podle nejnovější studie bylo téměř nemožné. Obyvatelé a ekosystémy Mexického zálivu se stále vzpamatovávají z havárie na plošině Deepwater Horizon v roce 2010. Přesto Shell oznámil, že v létě plánuje průzkumné vrty v Čukotském moři severně od Aljašky.

Nová studie nazvaná “Odhad nedostatků v řešení úniku ropy v americké části Severního ledového oceánu” ukazuje, že současné technologie odstraňování ropných skvrn jsou účinné pouze ve velmi krátkém období  letních měsíců. V zimě, kdy je místo vrtu pokryto ledem, však jsou víceméně k ničemu. Studie financovaná americkou vládou provádí sofistikovanou analýzu povětrnostních podmínek, zalednění a mořské vody dochází k závěru, že současné  metody  sanace ropného znečištění jsou  neúčinné po dobu 18 - 56 % letní těžební sezóny.

Jediná možnost, jak zcela vyloučit riziko ropné havárie, je netěžit. A ačkoli Shell dělá, co může, aby riziko úniku ropy bagatelizoval, Stanovisko americké vlády k posouzení vlivů na životní prostředí odhaduje, že existuje 75% pravděpodobnost velkého úniku ropy v průběhu realizace projektu u Aljašky. Jakmile k tomu dojde, drsné podmínky arktických moří udělají z likvidace obyčejné ropné skvrny noční můru ne nepodobnou Dantovu Peklu.

Tři způsoby likvidace ropné havárie

Pokud dojde k nehodě a surová ropa unikne do moře, existuje několik strategií, jak ji odstranit.  Žádná však není stoprocentně účinná a některé jsou ještě horší než ropa samotná. Tři hlavní strategie, které posuzuje dokument americké vlády, jsou (1) mechanické čištění, (2) zapálení ropy a (3) chemické disperzanty.

Mechanické čištění spočívá v tom, že se ropa rozlitá na mořské hladině ohradí plovoucími zábranami, sesbírá a uloží v tankerech. Tato technologie poškozuje životní prostředí ze všech nejméně, ve většině případů je však takto možné recyklovat jen zlomek uniklé látky. Při havárii plošiny Deepwater Horizon se podařilo sebrat pouze tři procenta ropy.

Zapálení uniklé ropy není o mnoho efektivnější, protože po něm zůstanou zbytky, které je stejně nutné odstranit z hladiny.  Nekontrolované hoření surové ropy navíc vede k uvolňování pevných částic (neboli sazí) a jiných nebezpečných látek do atmosféry (včetně skleníkových plynů). Kromě toho je černý uhlík (obsažený v sazích) v arktickém prostředí zvlášť ničivý. Pokud pokryje sníh a led, klesne jejich schopnost odrážet sluneční záření a proces oteplování se zrychluje.

Ještě ničivější je aplikace chemických disperzantů, jako je Corexit 9500, který se používal v Perském zálivu. Disperzanty fungují tak, že ropnou skvrnu na hladině roztříští na menší, ve vodě rozpustné fragmenty. Zabrání se tak tomu, aby ropa znečistila křehké ekosystémy na pobřeží, avšak za vysokou cenu. Disperzanty totiž zvyšují škodlivé účinky na faunu a flóru ve vodním sloupci. Jedna studie ukazuje dvaapadesátinásobné zvýšení toxicity ropy v moři při použití Corexitu 9500.

Práce v drsných podmínkách

Většina dosavadních ropných havárií se stala v teplých mořích. Mexický záliv byl místem dvou nejhorších úniků ropy v historii: havárie na Deepwater Horizon v roce 2010 a havárie na Ixtoc I z roku 1979. Čukotské moře je však podstatně drsnější prostředí a kvůli jedinečným podmínkám Arktidy je uplatnění tradičních metod čištění, jak byly popsány výše, mnohem obtížnější, ne-li nemožné. Studie „Odhad nedostatků v řešení úniku ropy“ pomocí historických záznamů o rychlosti větru, výšce vln, teplotě, viditelnosti a zalednění odhaduje, jak často by v Arktidě bylo možné smysluplně použít technologie pro odstraňování uniklé ropy.

V Severním ledovém oceánu je například běžný velmi silný vítr a vysoké vlny, zpráva ale uvádí, že plovoucí bariéry ztrácí účinnost, jsou-li vlny vyšší než asi jeden metr a úplně přestávají fungovat, pokud vlny dosáhnou výše 180 cm. V chladném počasí je zase obtížnější použití disperzantů a přítomnost ledu snižuje jejich účinnost, protože disperzanty potřebují vlny, aby smísily ropu a chemikálie.

Použití všech tří technologií navíc vyžaduje přítomnost lidí, podpůrných lodí a letadel. Pokud jsou podmínky příliš náročné, čistící práce jednoduše nelze provést. Nízké teploty a silný studený vítr mohou způsobit, že je pobyt venku pro pracovníky nebezpečný, silný vítr také může způsobit námrazu, která ovlivňuje funkčnost přístrojů. Při nízké viditelnosti nemohou létat letadla. Nevyzpytatelný mořský led může záchranné operace zcela zastavit, jako se to Shellu stalo v roce 2012, kdy ledová kra o velikosti Manhattanu zabránila těžbě na několik dní.

Studie dokazuje, že nejefektivnější technologií je aplikace disperzantů z lodě, i ta  je ale účinná pouze v asi 82 % trvání těžební sezóny. U ostatních metod je to ještě méně. Zapálení ropy by nefungovalo ve 34 - 56 % těžebního období (v závislosti na tom, jestli by ropa byla zapálena z lodi nebo z letadla), mechanické čištění bude neúčinné v 43 % případů.

To vše způsobuje velmi vážné zpoždění záchranných prací. Stručně řečeno: nemáme dost technologií na to, abychom případnou ropnou skvrnu v Arktidě odstranili. Ve zprávě z roku 2014 Národní akademie věd popsala tyto nedostatky a doporučila, aby se dále zkoumalo a důkladněji monitorovalo životní prostředí za účelem omezení rizika ropného úniku v Arktidě.

Aby toho nebylo málo...

Jakkoli pesimisticky závěry vyznívají, autoři vládní studie jsou ve svých odhadech dosti konzervativní. Skutečné „zpoždění prací“ by pravděpodobně bylo mnohem delší. Analýza nezohledňuje nutnost několika po sobě jdoucích klidných dní k zorganizování záchranných prací a neřeší celkovou účinnost likvidace havárie, jen to, zda může nebo nemůže být zahájena.

Zpráva konečně nemůže zohlednit různé nepředvídatelné okolnosti a zfušovaný pokus Shellu o těžbu v roce 2012 nenaplňuje příliš velkou důvěrou ve schopnosti této společnosti v takové výzvě obstát. New York Times nedávno publikoval fascinující zprávu o událostech na Kulluku, jedné z ropných plošin Shellu, která při bouři v zimě koncem roku 2012 najela na mělčinu. Naštěstí nedošlo k žádnému zranění pracovníků a škody na životním prostředí byly minimální, událost však jasně ukazuje nebezpečí těžby v této oblasti.

Původní obyvatelstvo Aljašky je zcela závislé na moři, o velrybách, mrožích, tuleních, ptácích a rybách tvořících jeden z posledních nedotčených ekosystémů planety ani nemluvě. Když unikne surová ropa, nedá se jednoduše nalít zpátky do láhve: jedinou možností, jak zvítězit, je netěžit.