Už 35 let jsem kapitánem lodi Greenpeace a celou tu dobu jsem usiloval o lepší životní prostředí v každém koutě naší planety. Stál jsem tváří v tvář znečišťovatelům, pytlákům, pašerákům, teroristům, kriminálníkům – jak soukromým, tak korporátním – armádám, námořnictvu či různým ozbrojeným samozvancům. Zatkli mě, uvěznili, pronásledovali mou loď, stříleli na ni, nalodili se a útočili na nás. Měl jsem pod svýma nohama bombu francouzského komanda, která potopila mou loď a při tom zabila mého kamaráda.


10 července 1985 odpálila francouzská tajná služba na lodi  Rainbow Warrior (Duhový bojovník) bombu. Loď Greenpeace byla v přístavu v Aucklandu na Novém Zélandu připravena na svou cestu v rámci protestu proti plánovaným francouzským nukleárním testům na ostrově Moruroa. Fotograf Fernando Pereira se utopil na potápějící se lodi.

Kamkoliv přijedu se mě lidé ptají, proč ve své práci pokračuji a podstupuji tak velká rizika. Pro mě je odpověď jednoduchá. Záleží mi na tom, jaká bude naše planeta v budoucnu. Ne ve vzdálené budoucnosti, ale v blízké době, ve které budou žít moje dcery Anita a Natasha (24 a 20 let) a kde budou vychovávat své vlastní děti.

Mnoho společností na ochranu životního prostředí, jako je Greenpeace, se velmi aktivně angažuje, aby zastavily utrpení způsobené znečištěním, otroctvím, jadernou radiací, toxickým odpadem a klimatickou změnou.  Během více než 400 000 námořních mil které jsem se plavil pro Greenpeace, jsem viděl následky našeho chování a neuvěřitelnou destrukci životního prostředí, na níž všude po světě doplácíme.


Loď Arctic Sunrise fotografovaná z helikoptéry, přivázaná k ledové kře kůly přitlučenými do ledu. Lze vidět malé postavy jak pracují na kře a vrtají díry do ledu. Arctic sunrise je jedna ze tří lodí Greenpaace, která se snaží upoutat pozornost na efekt klimatických změn a zachránit Arktidu.

V roce 1985 jsem s Raibow Warrior doplul k atolu Rongelap na Marshallových ostrovech v jižním Pacifiku, abych odvezl všechny zdejší lidi na jiný ostrov, protože jejich domovský atol byl otráven radioaktivním spadem z americké vodíkové bomby. Američané věděli, že ostrované budou v zóně vystavené tomuto radioaktivnímu spadu a vědomě je tam nechali jako lidské pokusné králíky, aby mohli studovat následky radiace na reálné lidi.

Po dalších 30 let tito milí lidé trpěli na porodní poruchy, rodily se jim „medúzovité“ děti (narozené bez páteře nebo kostí a s divně zbarvenou kůží), trpěli rakovinou a nemohli s tím nic dělat. Greenpeace je převezla na čistý ostrov, kde mohli znovu začít žít. Nyní po 30 letech je jejich domov opět v nebezpečí - tyto ostrovy se potápí – doslova – kvůli zvedající se hladině moří.


Lidé z vesnice Rongelapese se naloďují na palubu Rainbow Warrioru. Během 30 let byl ostrov záměrně předmětem testování jaderného arzenálu Americké armády. Greenpeace pomohla převézt celou komunitu na nový ostrov, aby tam mohli znovu vybudovat nový život a svou kulturu.

Přemýšlíme o záchraně ohrožených druhů jako je ryba druhu Percina Tanasii, puštík západní a plejtvák obrovský. A co lidé, kteří pocházejí z Rongelapu? A všichni ostatní ohrožení na nízko položených ostrovech v Pacifiku? A co miliony lidí po celém světě, jejichž životy budou zničeny, pokud hladina moří jen trochu stoupne? Pobřežní zóny po celém světě mají trojnásobnou hustotu populace ve srovnání s těmi vnitrozemskými a skoro čtvrtina světové populace žije v blízkosti moří. To je více než miliarda lidí.

Tito lidé jsou stejně ohrožení jako ptáci a ryby. Ničíme přirozené prostředí zvířat, ale je to také naše životní prostředí. Nežijeme v bublině, která je oddělená od přírody a životního prostředí (přestože pokud budeme pokračovat v ničení a znečišťování našeho vzduchu a vody, situace může do té fáze dospět). Ničíme a zneužíváme prostředí kolem nás a jsme a dál tím budeme zasaženi. Většina druhů zvířat se vyhýbá tomu, aby špinila a zanášela svá vlastní hnízda. Je to primární instinkt. Ale z nějakého zvláštního důvodu lidský druh – který má být nejmoudřejším ze všech druhů na Zemi - tento instinkt ztratil. Ničíme své vlastní „hnízdo“ a prostředí, na kterém závisí náš život.


Mladá dívka z rybářské vesnice Te O Ni Beeki na ostrově Tarawa, Kiribati. Národy žijící na Tichomořských ostrovech jsou považování za obyvatele nejméně vyvinutých a chudých zemí na světějejich živobytí a přežití ohrožují klimatické změny a nadměrný rybolov.

Další lidskou daní za destrukci přírody je otroctví. V Amazonii či Indonésii jsou tisíce otroků nuceny odlesňovat svou vlastní zemi kvůli nelegálním pastvinám, kácení dřeva a palmovému oleji. Pesticidy používané v zemědělství na vydrancované zemi tečou do řek, z nichž pijí a ve kterých se koupou lidé žijící dál po proudu. Další příklad lidské daně a oběti, kterou jsem viděl, jsou liberijští černí pasažéři schovávající se v nákladech s ilegálně vytěženým prastarým africkým dřevem. Slyšel jsem očitá svědectví o podobných uprchlících, kteří raději skákali z lodí s rukama svázanýma za zády a páchali sebevraždu, než aby byli navráceni do dřevozpracujících táborů nucených prací.


Lidé kmene Munduruku osídlili Sawré Muybu v srdci Amazonie po generace. Ale brazilská vláda momentálně plánuje postavit v povodí řeky Tapajos soustavu přehrad, která těžce ohrozí jejich způsob života.

Na Filipínách jsem byl svědkem utrpení stovek rodin otrávených PCB, dioxiny, těžkými kovy, rozpouštědly a odpadním olejem, který americká armáda nechala na svých starých základnách. Jedna krásná malá šestiletá holčička z Manily, Crizel Valencia, měla leukémii v konečném stadiu, kterou zapříčinily právě tyto toxické látky. Tato kreativní a odhodlaná holčička namalovala mnoho obrázků, které jsme používali v kampani, abychom přiměli americkou armádu, aby uznala svou zodpovědnost a uklidila po sobě to „svinstvo“. (Bohužel, dosud se nic takového nestalo) Během její cesty na druhé lodi Rainbow Warrior (ta první byla loď, která byla vyhozena do povětří francouzskou vládou), Crizel zemřela v lodní ošetřovně a viděl jsem její matku, jak ji v slzách nesla z lodi. Tahdy naše rozhodnutí a odhodlání pokračovat v úsilí o lepší životní prostředí, ještě zesílila.


Crizel Valencia u kormidla na lodi nepotopitelné lodi Greenpeace. Splnilo se jí přání, aby byla na palubě Rainbow Warrior. Po její levici je kapitán Greenpeace Peter Willcox.

Analogie ,kterou rád používám pro srovnání s naší planetou je, že jsme všichni na jedné lodi, a s více než 7 miliardami lidí je to docela malá loď. Jak vrtáme díry do dna této lodi, na které všichni žijeme, hladina vody stoupá. A ještě pokračujeme ve vrtání děr, rychleji a rychleji, a ignorujeme fakt, že voda nám už šplouchá po kolena. Jak dlouho ještě budeme pokračovat v ignoraci toho, že to, co děláme naší planetě, ovlivňuje nás všechny? Záchrana velryb, lesů i pralesů a atmosféry je skvělá. Jeden z hlavních důvodů proč environmentalisté a aktivisté dělají to, co dělají, je, že se jako lidstvo snažíme zachránit před sebou samými.

Když jsou lodě ve smrtelném nebezpečí, vysílají signál S.O.S. Naše loď, planeta Země, a její pasažéři jsou ve smrtelném nebezpečí, proto vysílám jiný signál S.O.S. „Zachraňme se!“ Jen my se můžeme zachránit před námi samotnými. Doufám, že tuto zprávu zachytíte včas.

Peter Willcox je autorem knihy Kapitán Greenpeace: Má dobrodružství při ochraně budoucnosti naší planety, spolu s Ronaldem B. Wieissem, kterou publikovalo vydavatelství Thomas Dunne Books. Byl kapitánem Greenpeace více než 30 let a vedl nejzávažnější a nejdůležitější akce Greenpeace, aby přivedl mezinárodní pozornost na destrukci naší přírody a životního prostředí.