Protože „ve stopování jsme sice skvělí, ale se zastavováním aut už je to horší“, přijela jsem do Stralsundu dvě hodiny před vyplutím. Sylvia, německá dobrovolnice, mě jen v rychlosti provedla po místním Ozeaneu, a už jsem běhala po lodi s ostatními členy posádky, jejichž jména jsem si ještě ani nestihla zapamatovat. A přivazovala, lepila, uklízela do skříněk, zkrátka zajišťovala proti pohybu všechno, co jen tak volně někde leželo… až jsem téměř propásla své první odražení od břehu!

Na palubě Belugy

„Tady je záchranný člun-můstek-kuchyň-sprcha-toaleta-tvá kajuta, tohle respektuj, tohle nedělej…Tabletky na mořskou nemoc? Ne? No jak chceš…“ pršelo na mě ze všech stran a už mě čekala první hlídka. Noční. Máme totiž před sebou dlouhou cestu - poplujeme dva dny bez přestávky. Kapitán může plout bez střídání deset hodin, takže abychom mohli plout 24 hodin denně, střídají se u kormidla dva kapitáni i se svými pomocníky. Posádka je rozdělena do dvou skupin a střídavě drží hlídky po šesti hodinách. A protože mezi hlídkami potřebujete spát, máte po dvou dnech „rozpůleného“ spánku pocit, že jste na lodi už alespoň týden a nevíte, jestli jste si dnes vyčistili zuby alespoň dvakrát… nebo to bylo čtyřikrát?

Na palubě BelugyAle zpět na začátek cesty. Proč že jsme to před vyplutím na moře přivazovali a uklízeli všechny věci na palubě i v nitru lodi? Když je moře klidné, všechny ty provazy, provázky, popruhy, zámky na skříňkách a zábrany kolem stolů a kuchyňské linky ani nevyužijete. To však nebyl případ mých prvních dvou dní na Beluze. Ještě ani nepřišel čas mojí první směny, když jsme se dostali na otevřené moře a já byla rázem vzhůru. Historek o mořské nemoci jsem si od přátel letos užila víc než dost. Taky jsem se skoro modlila při čtení Janiččina deníku z Arctic Sunrise, aby jí už nebylo zle. A protože jsem si jen pár hodiny před odjezdem na Belugu od známého vyslechla čerstvě zažité „dole v lodi je to ještě mnohem horší“, byla to první věta, která se mi prohnala hlavou těsně po probuzení. Oblečení pověšené na stěně se houpalo nejmíň o 30 cm doprava, a hned zase doleva. „Pomáhá, když jdeš ven na palubu nebo usneš,“ zazněla mi v hlavě rada z předchozího dne. A protože jsem měla strávit venku šest rychle se blížících hodin, rozhodla jsem se pro druhou možnost. Ta fungovala bezchybně až do chvíle, kdy jsem vstala na hlídku…

Na palubě BelugyTabletky na mořskou nemoc jsem v přístavu statečně odmítla a za odměnu jsem si první noc s Belugou užila jako nefalšovaný studentský večírek - strávila jsem celou noc venku na hlídce, bylo mi zle, jako bych vypila kotlík pirátského čaje, a další den a půl jsem měla dost ošklivou kocovinu (takhle totiž mořská nemoc „chutná“; jen počítejte s tím, že zvracet nebudete jen jednou, ale klidně dva tři dny). Se stejnými příznaky se naštěstí pojí i stejné „léky“. Pokud ale stejně jako já neudržíte v žaludku ani vodu a skončíte dvoudenní dietou kola - instantní polévka, nabízí se otázka, zda by ta tabletka na nevolnost nebyla menší zlo… Nebo raději příště zůstat na souši?

Ani náhodou! Pro ten pocit, když v noci vypne motor a loď pluje pod hvězdným nebem naprosto tiše jen se zpěvem větru v lanoví, bych vytrpěla i týdenní mořskou nemoc!

A příště o tom, co dělá na lodi deckhand ;-)