Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) plánuje masivní podporu spaloven. A zdá se, že má konečně po mnoha letech i silné zastání v ministerstvu životního prostředí (MŽP), svém novém detašovaném pracovišti. Situace je tedy opravdu vážná. 

Z hlediska MPO je snaha získat energii, kde se dá, zcela pochopitelná. Je zodpovědné za energetickou politiku státu. Proč tedy odpady nespálit a energii nevyužít? Jenže to má jedno podstatné ALE. V pětistupňové hierarchii nakládání s odpady, která je podstatnou součástí evropské i naší legislativy, je spalování s využitím energie až na předposledním místě, těsně před skládkováním. 

Jinými slovy, pokud spalujeme odpad a přitom využijeme energii, pořád je to druhé nejhorší řešení, jak s odpadem nakládat. Navíc neplatí paušálně, že moderně založená a vedená skládka je horší než jakákoliv spalovna. Může tomu být klidně naopak. MPO se tedy soustředí na porovnávání nejhoršího a druhého nejhoršího řešení. Opravdu progresivní přístup! 

Přijatá hierarchie odráží mnohaleté zkušenosti na téma "kam s ním". Selským rozumem se lze dobrat k tomu, že nejlepší je, pokud odpad vůbec nevznikne. Nemusíme ho pak totiž likvidovat. Skutečně, prevence tvorby odpadů žebříčku vévodí. 

Patří sem dále prevence vzniku nebezpečných odpadů, tzn. používání materiálů bez nebezpečných vlastností. Hned za prevencí je pak zpětné použití. Některé věci, resp. odpady, se dají po úpravě využít několikrát. 

Přesto: produkci odpadů se úplně vyhnout nemůžeme. Takže přece jen musíme stavět spalovny? Nikoliv, daleko efektivnější je odpady recyklovat nebo materiálově využívat. To je další ze způsobů nakládání stojící v hierarchii před spalováním. 

A tady se ukazuje paradox situace. Plány na spalovny by měly pouze doplňovat důkladné programy prevence a projekty, jak odpad vytřídit a recyklovat či jinak materiálově využít. Recyklace je léty ověřená, šetrnější k životnímu prostředí a levnější. Takové plány však chybí, namísto toho chceme masivně investovat do spaloven.
 

S trochou nadsázky lze říci, že vlastně chceme spalovat vodu. Zhruba polovinu směsného komunálního odpadu - běžný obsah popelnice - totiž tvoří bioodpad. A jsou to především bioodpady, které vadí na skládkách, protože jejich rozkladem vzniká skleníkový plyn metan. Proto směrnice o skládkování nařizuje členským zemím EU postupně snižovat množství bioodpadů ukládaných na skládky. 

Místo, abychom se zaměřili na oddělený sběr bioodpadů a jejich kompostování či využití v bioplynových stanicích, zaznívá požadavek řešit směsný komunál stavbou nových spaloven. Bioodpady tvoří z padesáti až osmdesáti procent voda. Je logické platit za spalování něčeho, co má nadpoloviční množství vody? 

Masivní podpora spaloven při absenci podrobných plánů pro preferovanější způsoby nakládání s odpady a podrobných ekonomických analýz je prostě neakceptovatelná. Poučme se od států, kde spalovny sice mají, ale prvotní opojení z této technologie již pominulo. 

Článek vyšel 18.4. 2012 v Hospodářských novinách.