Je to přesně týden, co jsem se ocitla nejprve v polské obecní šatlavě zapomenutého městečka Bogatynia a posléze strávila dvě noci ve vazební cele v pohraničním městě Zgorzelec. Proč se ze mě stala kriminálnice? A bylo to vůbec k něčemu?

Moji rodiče to se mnou nemají lehké. Pokaždé, když jim řeknu, že jedu někam s Greenpeace a není to zrovna konference nebo nějaké školení, mají o mě strach – obávají se, že zas budu někde viset za nohu (jako už tolikrát), pročež mě zavřou nebo dostanu pokutu (jako už tolikrát). Mají ale pro můj aktivismus pochopení a uznávají důvody, proč to (pořád znovu) dělám. Minulý týden jsem jim oznámila, že si beru dovolenou a jedu do Polska. Proč, se dozvěděli v okamžiku, kdy si v zahraničním zpravodajství přečetli, že v polské elektrárně bylo zadrženo 13 aktivistů Greenpeace, z toho čtyři Češi – tři muži a jedna žena. Neměli sebemenší pochyby, že ta žena je jejich dcera.

Spálené lesy

Důvodem mého třídenního pobytu za mřížemi byla druhá největší uhelná elektrárna v Polsku, respektive žebřík její stometrové chladící věže, na němž jsem připoutaná řetězem strávila šest chladných a větrných hodin. Chránila jsem tak 12 dalších lezců, kteří se chystali na věži vyvěsit transparent se vzkazem „UHLÍ + DŘEVO ≠ ZELENÁ ENERGIE“.

K žebříku jsem se připoutala s plným vědomím, že můžu být zadržená, ale i přesto jsem se rozhodla tuto nenásilnou přímou akci podpořit. Měla totiž vážný důvod: v neúčinných uhelných elektrárnách se v Polsku každoročně spálí 26 tisíc fotbalových hřišť lesa. A smyslem akce bylo na tuto skutečnost upozornit, otevřít o tom veřejnou diskusi a přimět tak odpovědné politiky (zejména polského ministra hospodářství) k tomu, aby zjednali nápravu.

 

Perverzní dotace

Elektrárna Turów se nachází u městečka Bogatynia na samém okraji Polska, kousek od českých a německých hranic, a stejně jako v řadě dalších v celém Polsku se zde spolu s uhlím spaluje s velmi nízkou účinností (kolem 36 %) i dřevo. Zdejším komínem tak nesmyslně prolétne biomasa, kterou je z energetického hlediska možné využít mnohem efektivněji.  Ptáte se, proč se tedy pálí právě v uhelných elektrárnách?

Absurdní logika celého systému se ukáže v okamžiku, kdy zjistíte, proč se tak děje: polský stát totiž považuje tzv. spoluspalování uhlí a biomasy za „zelenou energii“ a elektrárenské společnosti za tento ekologický zločin inkasují tučné dotace ve jménu ochrany klimatu a snižování emisí oxidu uhličitého.

To, že na tomto procesu není zeleného zhola nic už politiky ani manažery energetických firem nijak netrápí. Místo investic do čistých a účinných technologií, které by biomasu využily daleko účinněji, vyplatil stát uhelným elektrárnám z veřejných rozpočtů obrovské peníze za to, že část fosilního paliva nahradí a mohou pak tvrdit, že tak snižují své emise. V letech 2006–2010 tak polští daňoví poplatníci uhelným elektrárnám přihodili do prasátka 4 miliardy zlotých. Není proto divu, že poptávka po biomase, která spálením v kotli uhelné elektrárny přinese jejímu provozovateli slušný balík ze státních peněz, narůstá.

V uhelných elektrárnách tak nekončí jen nějaký dřevní odpad, nýbrž celé stromy pocházející z polských, ale třeba i německých, ruských nebo dokonce afrických lesů.  Ochrana klimatu a nižší emise nám z toho celého sice poněkud mizí, ale kdo by se zabýval detaily, že ano.

26. března 2012 Při podrobném prozkoumání fotografie objevíte dole na žebříku autorku blogu. :) © Zbyšek Jakubowicz / Greenpeace

Z chladicí věže do vězení

Naštěstí se těmi detaily přeci jen někdo zabývá, třeba polská pobočka Greenpeace. A tak jsem se ocitla na turowské chladicí věži. Když sedíte šest hodin ve studeném, větrném a deštivém počasí přivázaní na žebříku, utíká čas docela pomalu. Ale musím přiznat, že nebyla nouze ani o vskutku vtipné okamžiky. Ve chvíli, kdy hasiči pod stometrovou chladicí věž nanosili záchranné trampolíny, do kterých se snažíte strefit, když skáčete z hořícího čtyřpatrového domu, jsem dostala záchvat smíchu. Ve srovnání s betonovým kolosem vypadaly spíš jak kostky cukru, a tak jsem přemítala nad tím, zda by měly ten správný záchranný efekt. Nakonec jsem se to nedozvěděla, protože lezci místo skoku hlubokého raději bezpečně slezli po žebříku zase dolů a následovali mé stopy do bogatynské šatlavy a poté do vazební věznice ve Zgorzelci.

Na pokraji smrti hladem, ale stálo to za to

Vězení není hotel, ale zjištění, že ve zhořelecké vazbě vám nikdo neposkytne ani obyčejnou pitnou vodu (dorazila jsem tam v šest večer a vodu jsem si vybojovala až při výslechu následující dopoledne!) a ani po více než 12 hodinách zadržení nedostanete vězeňskou stravu, překonalo moje očekávání. Podmínky se zlepšily až následující den po tlaku a naléhání a nakonec k nám byl tamní personál dokonce přátelský – oproti jejich běžným klientům jsme byli příjemnou změnou.

Ty tři dny bych dokázala určitě strávit i užitečnějším způsobem, než trčet zavřená někde na samé hranici Polska a koukat na čtyři bílé zdi. Ale rozhodně toho nelituji. Už teď vím, že naše akce měla smysl. Přinesla totiž přesně to, co měla – o spoluspalování uhlí a dřeva se dozvědělo celé Polsko, rozproudila se veřejná debata a politici museli odpovídat na důležité otázky.

Ještě než jsme chladicí věž opustili, nechal se ministr hospodářství slyšet, že situaci je skutečně nutné přehodnotit. Pozval Greenpeace k jednacímu stolu a slíbil tento problém řešit. Druhý den, zatímco my byli ještě stále za mřížemi, setkali se zástupci polské pobočky Greenpeace s ministrem, který své prohlášení znovu veřejně potvrdil. První krok k nápravě byl tedy učiněn, avšak aby měl tento příběh dobrý konec, nesmí zůstat jen u slibů. Jsem zvědavá, jak se bude dál vyvíjet.

Pokud si teď říkáte, že u nás se přece něco tak absurdního, jako je pálení biomasy za tučné dotace, neděje a jedná se o nějaké polské specifikum, musím vás bohužel rozhodně vyvést z omylu. Za spoluspalování uhlí a biomasy se vyplácí dotace i u nás. Přehodnotí čeští politici tento princip stejně, jako to oznámil polský ministr?  


Ochrana klimatu není zločin 

 

Podívejte se na krátký sestřih z akce