Blogy píšu výjimečně, protože to neumím: nedokážu se přinutit k potřebné míře trivializace, o lehkosti stylu nemluvě. Moje texty jsou pro blogování příliš dlouhé, strukturované a suché. Následující odstavce budiž důkazem hypotézy vyslovené v předcházejících dvou větách.

Zúčastnil jsem, společně s naším nejvyšším ředitelem Čestmírem a internetovým mágem Romanem, Jezerního běhu. To se takhle sejdou tři stovky lidí v parném červnovém ránu u kostela, který komunisti přestěhovali skoro kilák na kolejích, zatímco celý zbytek patnáctitisícového historického města Mostu podobajícího se pražské Malé Straně, kompletně zbourali.

Ty lidi se na vydaný pokyn najednou rozběhnou kolem jámy s jezerem (tam, kde původně bylo to město), a za mocného vzdychání a pocení postupně minou největší chemičku v republice a panelákové sídliště. Ti, kteří to včas nezabalí, dostanou po cestě několik kelímků vody - ten poslední přímo před barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Horním Jiřetíně.

Pokud by vláda prolomila platné limity těžby, zboural by se tenhle kostel i s celým Horním Jiřetínem a sousedními Černicemi, protože kostelů máme přece dost a stejně do nich nikdo nechodí. Ty kelímky ambicióznější běžci pijí za běhu a po cestě je pohazují na okraj cesty, kde je ovšem organizátoři následně svědomitě posbírali (zkontroloval jsem si to, ač jsem sám nikde nic nepohazoval).

Do Černic jsme ovšem neběželi – z Jiřetína nás čekal více než  stometrový stoupák krásnými bučinami na úbočí Krušných hor s působivými průhledy na měsíční krajinu pod námi (známou odborné veřejnosti jako velkolom ČSA) k zámku Jezeří, kde byl konečně cíl a kde se zúčastněné borky a borci mohli postříkat studenou vodou z hadice, najíst veganské bramboračky, kterou uvařila místní kastelánka Hanka, a napít piva. 

Celé to mohlo být úplně skvělé.

Na rozdíl od obou firemních spoluběžců, kteří se organizovanému pobíhání věnují standardně, jsem na akci nijak netrénoval. Pravda, jednou v životě jsem uběhl čtyři kilometry, ale to bylo víc než před rokem, a letos jsem utíkal maximálně za tramvají. Byl jsem tak líný, že jsem si včas nekoupil a neprošlápl běžecké boty, takže večer před závodem jsem volil mezi kanadami, teniskami a zcela nedotčenými běžeckými Mizunami, které slibovaly nadělat mi na 23,5 kilometrové trase z nohou sekanou (zvolil jsem Mizuny).

Kdybych nebyl ješitnej chlap s blížící se krizí středního věku, vzdal bych to ještě večer před závodem. Takhle mě zmíněná ješitnost, rodinná dispozice k šílenosti i dva tisíce korun, kterým náš start podpořili laskaví příznivci Greenpeace, nakonec dovlekly až do cíle. Dorazil jsem tam za 2 hodiny 49 minut, což nečekal věru nikdo, nejméně ze všech pak já. (Reklamní vložka - nakonec jsem neměl jediný puchýř.)

Přiznávám, že závěrečný svah jsem překonal (svižnou chůzí) jen díky neplánovanému dopingu – těsně za Jiřetínem jsem sebral ze země a snědl čtyři hroznové bonbóny, které vypadly z kapsy běžci přede mnou. Nával endorfinů v cíli, když tělo pochopilo, že už se dál plahočit nemusí, byl působivý – konečně jsem pochopil, proč tolik lidí běhá.

Jak jsem už napsal, mohlo to být úplně skvělé.

Ale bylo to skvělé neúplně. Uznávám, že je to možná hnidopišství, ale prostě jsem nedokázal přehlédnout, že celou akci sponzoruje Czech Coal, tedy firma, která provozuje zmíněný velkolom ČSA, která se velmi úporně pokouší prosadit zbourání zmíněného Horního Jiřetína a jejíž právní předchůdce zmasakroval již zmíněný starý Most. Czech Coal si sponzoring užil – na startu měli reklamní stan a všichni účastníci dostali běžeckou láhev s pěkně vyvedeným firemním logem.

Protože organizátoři běhu z občanského sdružení "Ze severu" (které je jinak fakt a bez ironie velmi sympatické) se s uhlobarony dohodli na podpoře až tři dny před startem, většině dříve přihlášených účastníků, ale i spolupracovníků závodu zůstala tato nemilá okolnost až do posledních chvíle utajena. Kastelánka Hanka, která celou noc vařila polívku, tak ráno řešila nepříjemné dilema, jestli běžce pod vlajkou společnosti, která bezprostředně ohrožuje její domov i zámek, o který pečuje, nenechat stát ante portas.

Czech Coal smrdíI my jsme řešili, jestli akci nebojkotovat (mail od organizátorů, kteří činnost jmenované důlní společnosti popsali poněkud eufemisticky jako „přetváření krajiny“ a zdůraznili, že nejsou žádná aktivistická organizace, nám tohle rozhodnutí vpravdě neusnadnil). Nechtěli jsme ale zklamat lidi, kteří náš start podpořili, a příležitost využít naši přítomnost alespoň k symbolické ideové diverzi (viz foto).

Jsem rozený optimista. Doufám proto, že milí lidé ze "Ze Severu" pochopí, že nebrat peníze od firmy, která je symbolem dosavadní devastace Podkrušnohoří, není projevem aktivismu, ale prostým a přirozeným vyjádřením vztahu k té krajině i záměrům zmíněné firmy. A že příští rok se s vámi potkám na startu. Klidně i s Tykačem a Dienstlem (jedinými zlopověstnými majiteli Czech Coal), ovšem nikoliv v roli sponzorů, ale běžců. Natrhnem jim tričko. :)