Nedávno jsem slyšel dva naprosto odlišné pohledy na stejnou věc. První od vysoké švédské státní úřednice na semináři věnovaném těžbě ropy a zemního plynu v Arktidě, který se konal na palubě vlajkové lodi Greenpeace „Rainbow Warrior“.
Druhý názor byl vyjádřením staré něnecké ženy z poloostrova Jamal v nejsevernější části ruské pevniny – oblasti, která se v posledních desetiletích stala nejrychleji se rozvíjejícím nalezištěm plynu na světě.
Nenečtí pastevci sobů z poloostrova Jamal,
jejichž tradiční způsob života je ohrožen
rozvojem těžby ropy a plynu v Arktidě. |
Lena Ek – švédská ministryně životního prostředí
|
Na semináři v ospalém listopadovém Stockholmu bránila švédská ministryně životního prostředí Lena Ek švédského velvyslance v Arktické radě Gustafa Linda. Jak se sluší na vrcholného diplomata, musel Gustaf najít zdvořilý způsob, jak vysvětlit představiteli Greenpeace a vůdci švédských zelených, proč švédská vláda, která momentálně předsedá Arktické radě, aktivně nevyužívá tuto příležitost k boji proti otevření Arktidy ropnému a plynárenskému průmyslu, který nevidí v (dříve) zamrzlém a (relativně) nedotčeném Severu nic víc než zdroj surovin.
Přes narůstající závažnost klimatické krize, která není nikde tak viditelná jako v Arktidě, i přes hrůzné seznamy ropných havárií a znečištění životního prostředí v oblastech arktických ropných vrtů, schvaluje švédské předsednictví i nadále rozvoj nalezišť ropy a plynu na Severu.
Jistě, těžko se dá něco říct na morální obhajobu tohoto postoje. Ale je potřeba si zachovat tvář, a tak se Lena Ek vytasila s argumentem o „chudých lidech tam nahoře“. „Je důležité převzít odpovědnost za ty lidi (žijící v Arktidě)“, řekla. „Ti lidé si zaslouží důstojný život.“
Možná by si měla poslechnout, co si ti „lidé tam nahoře“ představují pod pojmem důstojný život. Jmenovkyně švédské ministryně, Lena Sarteto, něnecká babička, se kterou hovořil ruský novinář, si totiž myslí, že život před „rozvojem“ byl zatraceně o hodně lepší. Lena si nemyslí, že nucené přestěhování z tradičně obývaných míst do měst, aby mohla být otevřena nová naleziště plynu v nitru tundry, je důstojné. Nezdá se ani, že by si myslela, že je důstojné přerušit silnicemi a potrubími tradiční sobí stezky. Přemisťování dětí do internátních škol ve městech, což se v rámci cílené snahy urbanizovat Něnce děje – nevěřím, že to považuje za důstojné. Jednomu novináři se svěřila:
„Ryby chutnají jako leklé, je nám zle, když pijeme vodu z jezer, naši sobi často uvíznou v drátěných smyčkách nebo zakopnou o potrubí, zlámou si nohy a zemřou.“
Ne, nezdá se, že by byla příliš nadšená z vyhlídky rozvoje, který těžba ropy a plynu přináší „lidem tam nahoře“. Novinář zakončuje svůj příběh obrazem Leny modlící se k animistickému bůžku „Dej, ať Gazprom brzy odejde a Jamal je zase jen náš“.
Takže, Leno Ek. Prosím Vás. Můžete si myslet, že Švédsko by nemělo zastávat jasný postoj proti ropným a plynovým vrtům v Arktidě. Můžete si myslet, že je to z diplomatického hlediska příliš nepříjemné. Můžete si myslet, že je to špatné pro vývoj ceny ropy. Můžete si myslet, že by to znamenalo ztrátu příležitostí pro švédské podnikatele. Aspoň ale pro zachování slušnosti nepředstírejte, že je to to nejlepší pro obyvatele Arktidy.
Ta druhá Lena, ta, co na Jamalu žije, s tím rozhodně nesouhlasí.
Dimitri Litvinov je Předseda boardu, Greenpeace Rusko