Není to má první návštěva v Usinsku, na úplném severu Ruska, takže bych neměl být překvapený – ale stejně jsem v šoku. Byl jsem zde poprvé letos v květnu, když jsem spolu s kolegy z ruské pobočky Greenpeace v této nádherné oblasti na vlastní oči viděl a dokumentoval strašné následky nepřetržitých úniků ropy.

Nevrátil jsem se sem proto, že by mi chyběl ten zápach ropy, pohled na ustavičné plápolání nebo bolesti hlavy ze všudypřítomných chemikálií. Vrátil jsem se, protože máme šanci tady udělat něco dobrého a podat pomocnou ruku původním obyvatelům Ruska.

Pozvali jsme do Usinsku reprezentanty z celé ruské Arktidy, také jednoho z Grónska a jednu zástupkyni obyvatel z delty Nigeru. Pozvali jsme je na Arktickou konferenci původních obyvatel, abychom jim ukázali, co se zde děje. A hlavně, aby mohli spojit své síly ve svém boji proti devastaci, kterou jejich domovu způsobuje velký naftařský průmysl.

Hivshu RE Peary

Během této třídenní konference jsme slyšeli příběhy pastevců sobů, jejichž život jednou pro vždy změnil ropný průmysl. Slyšeli jsme příběh Alice Ukoko, která pochází z Nigérie, kde její lidé umírali kvůli stejně bezohledným a nelidským aktivitám ropného průmyslu – v jejím případě to byla firma Shell. Slyšeli jsme příběh muže, jehož bratr tady zemřel při likvidaci velkého úniku ropy v roce 1994, promluvil také zástupce sámského (laponského) parlamentu a také vědec, který provedl výzkum zaměřený na modelování ropné havárie prokazující, jak ničivé dopady by měla ropná havárie v Arktidě na moře a pobřeží.

Setkali jsme se také přímo se zástupcem Lukoilu, vedoucím „ekologického“ oddělení, který nás vzal podívat se na jejich čisticí práce v terénu. To byl asi nejvíc šokující okamžik – poté, co následoval náš autobus od jedné ropné skvrny ke druhé, nás pozval, abychom se podívali na „zelenou“ stránku Lukoilu. Mysleli jsme si, že nám ukáže jejich greenwashing v praxi, ale opak byl pravdou – na místě, kam nás vzal, bylo největší znečištění, jaké jsme vůbec viděli: obrovské, černé vytékající ropné bahno sahající kam až oko dohlédne. A přitom tu nebylo vůbec nic, co by bránilo úniku do okolního prostředí. Pořád ještě cítím ty odporné výpary.



Ale tohle všechno, jakkoli je to šokující, nebylo důvodem mého překvapení. Jsem překvapený, protože jsem si myslel, že na to, s čím se na naší dnešní exkurzi setkáme, jsem připravený. Jenže i když jsem tuhle zkázu viděl už předtím, má mysl mě nedokázala připravit na to, jak zareagují mé smysly. Když vidíte a cítíte ten vzduch z obrovské nádrže vody, která pochází z toxické produkce, nejsou vaše reakce kontrolovány vaší myslí, nýbrž vašimi instinkty. Tohle obrovské rezavé jezero „vody“ je využíváno v ropných polích. Pak se toxická voda napumpuje zpátky do obrovského rybníka, kde zabíjí všechno, co jí stojí v cestě, dokud to nedoteče přímo do zdejší řeky – řeky, která bývala důležitým zdrojem pitné vody pro místní obyvatele.

Nelidskost a nehorázná bezohlednost vůči přírodě a lidskému životu na mne dopadly takovým způsobem, jaký jsem vůbec nečekal – zejména poté, co jsem si připadal tak psychicky připravený. Kdo může udělat něco takového svým vlastním lidem, své vlastní zemi a své vlastní přírodě? Je to pro mě nepochopitelné. Něco, nač si nikdy nezvyknu a nebudu na to připravený. Nikdo by neměl být nucen zvykat si na takovou zkaženost a opovržení životem. Jeden z účastníků exkurze to velmi správně shrnul: To, co tady vidíme, není jen ekologická katastrofa – je to konec přírody.

Autor: Jon Burgwald, Greenpeace Dánsko