Když premiér Rusnok sliboval, že jeho vláda nebude v demisi provádět žádná důležitá rozhodnutí, ministr průmyslu Jiří Ciencala patrně nedával pozor. Na svém zítřejším jednání by totiž vláda podle jeho návrhu měla projednat surovinovou politiku a schválit její „hlavní cíle“.
Pokud to náhodou nevíte – surovinová politika je vládní koncepce těžby a využití nerostných surovin na dalších 25 let. Řeší takové věci, jako je rozšiřování uhelných velkolomů a bourání obcí v severních Čechách, vyvlastňování soukromých domů ve prospěch těžebních společností, nové uranové doly či podporu nových spaloven odpadu z rozpočtů domácností formou garantovaných výkupních cen. Také vám to úplně nepřipadá jako bagatelní agenda udržovací vlády v demisi?
Možná jste slyšeli premiéra v nedělních Otázkách Václava Moravce, kde po krátké výměně s moderátorem prohlásil, že vláda koncepci schvalovat nebude. (Díky!) Není tedy všechno v pořádku? Nikoliv. Ministr Ciencala dosud navržený materiál z jednání nestáhl a tipuji, že ani nestáhne. Na případné úlevné vydechnutí tak bude čas teprve až ve středu odpoledne.
Ministr Ciencala se nezdržoval ani novým meziresortním připomínkovým řízením. Materiál prostě vytáhl ze šuplíku zděděném po svém předchůdci, kde ležel téměř rok od té doby, co se Martinu Kubovi nepodařilo jej protlačit v Nečasově vládě. Má to lehce komický důsledek: surovinová politika jde nyní na vládu s připomínkami uplatněnými ministrem dopravy Dobešem a ministrem financí Kalouskem, zatímco současní ministři její obsah ovlivnit nemohli. I průvodní dopisy obsahuje materiály dva: jeden adresovaný Petru Nečasovi, druhý Jiřímu Rusnokovi. Jednou větou: s touto kulturou by nemělo jednat ani zastupitelstvo v Horní Lhotě (nic proti Horní Lhotě), natož pak vláda.
Když se ovšem do surovinové politiky začtete, není tak těžké pochopit, proč se nedávnému místopředsedovi Hospodářské komory Ciencalovi návrh Martina Kuby zalíbil. Srdce průmyslníka zaplesá nad návrhem otevřít nové uranové doly. K zahození není ani plán rozhodnout do roku 2016 o zachování či zrušení limitů těžby a jejich existenci podmínit sadou obtížně splnitelných podmínek, například: „Dodržení časového harmonogramu přípravy výstavby dvou nových bloků v JE Temelín“ (není tato podmínka porušena už odkladem temelínského tendru?). Obyvatele třiceti severočeských měst a obcí stojících na bilančních (tedy dosud neodepsaných) ložiscích hnědého uhlí pak nepochybně ocení požadovanou „Maximální ochranu zásob hnědého uhlí za tzv. územně ekologickými limity před ztížením nebo znemožněním jejich budoucího využití.“ Přeloženo z řeči sira Humpreyho do češtiny: obnovení stavebních uzávěr, které dusily rozvoj Ústeckého kraje před rokem 1989. Korunou všeho je pak nápad vrátit do horního zákona vyvlastňovací paragrafy, které Nečasova vláda k velké úlevě lidí z Horního Jiřetín a Karviné ze zákona vyškrtla.
Návrh obsahuje i několik opravdu dobrých nápadů: snížení současného mamutího vývozu elektřiny (se kterým ovšem nepočítá paralelní energetická koncepce), přednostní využití uhlí dostupného v rámci limitů pro účinnou kombinovanou výrobu tepla a elektřiny (většina ho dnes končí v kondenzačních elektrárnách s účinností kolem 30 %) či „maximalizaci zajištění alternativních paliv, zejména biomasy“. To všechno je hezké – ale ne natolik, aby to byť z poloviny kompenzovalo výše popsané nedostatky.
Takže dobrá rada na závěr: ministři, zahoďte to.
Vyšlo ve zkrácené verzi v Hospodářských novinách 13.8. 2013