Dvěma hlavními důvody, které přiváděly k zoufalství všechny, kdo usilují o rázné snížení emisí skleníkových plynů, a zároveň dvěma hlavními výmluvami všech, kteří mají opačný názor, byly v uplynulém desetiletí nárůst spotřeby uhlí v Číně a nečinnost Spojených států.

V posledních letech se ale k překvapení mnohých obě země začaly své závislosti na uhlí postupně zbavovat. Jejich kroky jsou příležitostí k dosažení toho, co mnozí považovali za ztracené – zastavení růstu globálních emisí skleníkových plynů, které jsou hlavní příčinou změn klimatu, ještě před rokem 2020.

Čína omezuje uhlí

Zastavení růstu emisí co nejdříve je první a nejdůležitější krok, abychom udrželi růst průměrné globální teploty pod kritickými dvěma stupni Celsia. Spalování uhlí je z velké části příčinou vysokých světových emisí.

Kritické znečištění ovzduší v Číně, způsobené především masivním spalováním uhlí, vedlo k přijetí důležitých opatření: deset z třiceti čtyř čínských provincií přislíbilo do roku 2017 snížit spotřebu uhlí a zakázalo stavbu nových uhelných elektráren.

Růst spotřeby uhlí v Číně se v roce 2013 významně zpomalil a na základě předběžných dat v první polovině tohoto roku poklesl.

Píšu tento článek při cestě vlakem Východní Čínou a za oknem je jedna velká, smogem obklopená uhelná elektrárna či továrna vedle druhé, takže si nedělám iluze o tom, že by se Čína přes noc změnila v zelený ráj. Čísla i postoj lidí, s nimiž jsem se setkal, ale dokazují, že křivka spotřeby uhlí se začíná obracet směrem dolů.

Ve Spojených státech nařídil prezident Obama úřadu na ochranu životního prostředí (EPA), aby omezil emise z uhelných elektráren v souladu s domácím závazkem ke snížení emisí do roku 2020.

Snížení spotřeby uhlí v USA je největší v historii

Od roku 2007, kdy spalování uhlí v USA dosáhlo vrcholu, klesla jeho spotřeba o závratných 21 %.

To je největší snížení spotřeby uhlí v historii, ba dokonce největší snížení, jakého kdy jakákoli země dosáhla. Příčinou není pouze břidlicový plyn - více než polovinu odstraněného uhlí nahradily obnovitelné zdroje, zvláště větrné elektrárny, a snížení spotřeby energie.

Důsledkem měnících se trendů ve spotřebě uhlí v Číně a USA a omezení či dokonce poklesu celosvětových emisí je, že úkol, který se ještě před několika lety zdál nesplnitelný, je náhle dosažitelný.

Konec růstu emisí na dosah

Je to jistě smělé tvrzení, uvážíme-li současné trendy. Od roku 2010 do roku 2013 rostly světové emise oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv o 2,1 % ročně. Tedy více, než kolik by podle odhadů pro období 2011 až 2020 odpovídalo oteplení o 5-6 stupňů.  A je to téměř dvakrát tolik, než míra růstu emisí, která by podle IEA odpovídala oteplení o čtyři stupně. Za více než polovinu světového růstu emisí oxidu uhličitého může růst spotřeby uhlí v Číně.

Za těmito často omílanými čísly jsou ale nová data:

1) Nové údaje z první poloviny roku 2014 poprvé v tomto století ukazují propad v čínské spotřebě uhlí. Ačkoli je nepravděpodobné, že bude tento propad v krátkodobém horizontu udržen, někteří experti předvídají, že spotřeba uhlí v Číně dosáhne vzhledem k nově přijatým opatřením vrcholu, a to povede i k zastavení růstu emisí. Snižování spotřeby uhlí v Číně by snížilo růst globálních emisí oxidu uhličitého o polovinu a křivka celosvětových emisí oxidu uhličitého by se dostala do souladu s novými scénáři IEA. To, že spotřeba uhlí v Číně dosud hraje hlavní roli v celosvětovém růstu emisí, se najednou stává důvodem k optimismu.

2) Evropská unie snížila mezi lety 2010 a 2013 emise o 2,4 % ročně, Austrálie o 2,7 % ročně, USA o 1,2 % ročně. To stačilo na vyvážení růstu emisí v Indii, Jihovýchodní Asii a Brazílii. Pokud by EU pokračovala ve snižování emisí tímto tempem, dosáhla by 30 % snížení domácích emisí do roku 2020.

3) Emise skleníkových plynů způsobené ničením pralesů v tropech navzdory silným ročním fluktuacím pomalu, ale jistě klesají. Vzhledem k tomuto vývoji rostou nyní světové emise oxidu uhličitého přibližně o 1,8 % ročně.

To znamená, že zde máme nyní takové množství cest, jimiž by bylo možné dosáhnout zastavení růstu světových emisí, jako pravděpodobně nikdy předtím.

Pokud bychom vynechali USA, státy sdružené v OECD by mohly zastavit růst emisí globální dohodou.

Emise v Japonsku, Jižní Koreji, Mexiku, Turecku, Chile a Kanadě rostly v uplynulých třech letech o průměrně 2 % ročně, to jsou však teoreticky země, které mají nejlepší ekonomické možnosti jednat.

Co by se stalo, kdyby čerstvé pozitivní trendy z Číny, Spojených států a odjinud pokračovaly a byly by dále posilovány? Jak daleko bychom se mohli dostat?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak by mohly emise dosáhnout vrcholu - přehled

Emise mezi lety 2010 a 2013

  • růst spotřeby fosilních paliv v zemích mimo OECD: +2,4 %
  • snížení emisí v EU a USA: -0,5 %
  • růst emisí ve zbytku OECD: +2,1 %

NÁRŮST EMISÍ Z FOSILNÍCH PALIV: +2,1%

Snižování emisí z odlesňování: -0,2 %

MÍRA RŮSTU SVĚTOVÝCH EMISÍ OXIDU UHLIČITÉHO: +1,8 %

Jak by se mohly globální emise skleníkových plynů stabilizovat a snížit před rokem 2020

  • udržet současnou míru snižování emisí v EU a USA, viz výše
  • nulový růst spotřeby uhlí v Číně: -1,1 %
  • zastavení růstu emisí ve zbytku OECD: -0,2 %
  • zastavení kácení tropických lesů do roku 2020: -1 %

VÝSLEDNÁ MÍRA RŮSTU SVĚTOVÝCH EMISÍ: -0,3 %

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázek výše zhruba ukazuje jednu z možností, jak by mohly emise bez jakýchkoli radikálních kroků brzo přestat růst.

Není to ani jediná, ani nejlepší cesta. Většina scénářů samozřejmě počítá s tím, že emise v rozvinutých zemích měly přestat růst a začít klesat již před mnoha lety. Ale toto malé početní cvičení ukazuje, že to, co se zdálo před několika lety nemožné – zastavení růstu globálních emisí - je nyní na dosah, a to díky nedávným pozitivním trendům.

Ve stejném duchu „co by se stalo, kdyby“ ilustruje tento graf, jaký důsledek by mělo, kdyby růst emisí v zemích mimo OECD (s výjimkou Číny) poklesl o jednu třetinu.

Ti, kterým záleží na řešení klimatické změny, nesmí usnout na vavřínech. Úkol stabilizovat a snížit světové emise skleníkových plynů je stále naléhavější a fakt, že je tento cíl nyní konečně dosažitelný, je důvod znásobit naše snahy, aby došlo k rozhodujícímu obratu.