Dnešní plavba nás přivedla až k lovosické Lovochemii, největšímu výrobci hnojiv u nás. Podnik se podle vlastních informací snaží při svém provozu minimalizovat dopady na životní prostředí.

Jak je to ale s jeho výrobky - hnojivy? Jaký mají dopad na přírodu? Je industrializovaná zemědělská výroba masivně využívající hnojiva a pesticidy opravdu tou správnou cestou, nebo existují výhodnější alternativy?

Naše doba je dobou konzumu. Nadměrného konzumu. Je zapotřebí mít všeho co nejvíce a za co nejnižší cenu. Méně záleží na kvalitě, či na tom, zda to či ono opravdu potřebujeme.

Velká většina naší spotřeby pochází z masové produkce, která má povětšinou jasný cíl – „hodně a levně“. „Kvalitně a dráž“ bylo a stále ještě je pro mnohé nepřijatelné.

A nejde přitom „jen“ o to, že mnozí lidé na kvalitnější a dražší zboží skutečně nemají peníze. Problém je to, že naše bohatá „západní“ či „severní“ společnost není zvyklá a ochotná uvažovat v rovině omezení masového konzumu a plýtvání zdroji. Nejinak tomu bohužel je i u produkce potravin.

Konvenční zemědělství je charakterizováno velkovýrobou, industrializací, masivním používáním hnojiv a pesticidů, maximálním využíváním zdrojů až za hranici udržitelnosti. To se nutně projevuje v negativních dopadech na životní prostředí, na kvalitu života domácích zvířat a kvalitu výrobků.

Doplácí na to pochopitelně i naše zdraví: Nadměrná spotřeba potravin nízké kvality a množství chemických látek v nich obsažených jsou zdrojem mnoha zdravotních potíží včetně těch nejzávažnějších, například rakoviny.

Většina zemědělských velkoproducentů si nedovede zemědělství bez průmyslových hnojiv a pesticidů ani představit. Důsledky jsou vážné: Spláchnutá hnojiva znečišťují vodní nádrže, řeky i oceány nadměrným množstvím živin (dusíku a fosforu) a doslova v nich dusí život.

Kvalita povrchových vod se sice od pádu železné opony významně zlepšila, nicméně stále nemůžeme současný stav považovat za uspokojivý. Dusík a fosfor podporují prudký nárůst sinic a bakterií, které při svém růstu spotřebovávají kyslík obsažený ve vodě. Přemnožení sinic následně zhoršuje kvalitu vody v nádržích, což působí komplikace při výrobě pitné vody i při rekreaci. Při jejich rozkladu se totiž mohou uvolňovat toxiny, které často způsobují např. alergické reakce.

Splavené živiny způsobují obdobné problémy v oceánech a při pobřežích, kde nedostatek kyslíku způsobený sinicemi vede až k vytvoření takzvaných mrtvých zón, oblastí, kde dochází k vyhubení veškerého života. Pokud nedojde k omezení spotřeby zemědělských hnojiv, bude ztráta biodiverzity pokračovat.

Existuje ale vůbec nějaká alternativa?

Ekologické neboli bio zemědělství představuje způsob hospodaření, které chrání, podporuje a obnovuje biodiverzitu s ohledem na přirozené koloběhy a závislosti, a umožňuje tak produkovat vysoce kvalitní a hodnotné potraviny.

Je založeno na principu trvale udržitelného rozvoje a potravinové soběstačnosti, kdy většina zemědělských produktů je vypěstována i spotřebována lokálně.

V biozemědělství jde o kvalitu, nikoliv kvantitu. Prvotním cílem zároveň samozřejmě zůstává nasytit lidi, přičemž zemědělci jsou zároveň strážci a opatrovníky biologické rozmanitosti. Ekologické zemědělství se podílí i na ochraně zdraví a udržení zaměstnanosti v zemědělství.

Základem biozemědělství je péče o půdu s důrazem na její přirozenou úrodnost. Vyčerpání půdy se předchází správným osevním postupem, kdy pěstované plodiny na polích během několika let „rotují“. Díky střídání plodin na poli a mnohotvárné kulturní krajině v jeho okolí se vytváří biologická rovnováha, která posiluje schopnost rostlin bránit se proti chorobám a škůdcům.

Používání chemických hnojiv, syntetických pesticidů a herbicidů a geneticky modifikovaných organismů je na rozdíl od konvenčního zemědělství nepřípustné.

Chceme i nadále pokračovat v masivní neekologické produkci nekvalitních potravin, když existuje alternativa?