Máme jíst ryby? | Greenpeace Česká republika

Máme jíst ryby?

Novinka - 6 srpna, 2014
Po vydání Greenpeace „Průvodce šetrným nakupováním tuňáka“ se rozhořela živá debata, jestli není lepší přestat jíst tuňáka a jiné ryby úplně, než hledat na pultech ty z udržitelného chovu nebo lovu.

Pro řadu lidí a příznivců Greenpeace jde na první pohled o černobílé dilema, ovšem ten druhý pohled, který znamená i hlubší poznání celé problematiky, nás může přivést i k opačnému závěru. Proč? Ponořte se s námi na chvilku pod hladinu oceánů, jezer i rybníků a poodhalte svět rybolovu a akvakultury.

Zachraňme oceány, nakrmme svět 

Naší planetu obývá přes sedm miliard lidí, z nichž více než miliarda trpí hladem. Výhledy v tomto ohledu nejsou příliš růžové. Do poloviny století můžeme očekávat, že na Zemi bude žít okolo deseti miliard obyvatel a tlak na zdroje potravy bude stoupat. Bohužel se stoupajícím počtem obyvatel klesá i rozloha zemědělské půdy, která se od šedesátých let zmenšila o 40 % (obr. 1). Pokud k tomu připočteme dopady změn klimatu v podobě častějšího výskytu such a extrémních hydrometeorologických jevů, zvýšené eroze nebo tepelného stresu, výhled pro příští generace dostává ještě temnější kontury. Naplnit veškeré potravinové nároky lidstva „plody země“  bude nesmírně obtížné, ne-li nemožné.      

Ovšem plody poskytuje nejen země, ale i moře. Udržitelné využití zdrojů, které nám poskytují oceány, může pomoci vyřešit problém nedostatku potravy. Celkové roční úlovky ryb ale dlouhodobě stagnují nebo klesají. Může se tak zdát, že rybolov dosáhl svého vrcholu, ale opak je pravdou. Enormní rybářský tlak a nedostatečně regulovaný rybářský management (špatně stanovené nebo nedodržované kvóty lovu) měly za důsledek vyčerpání většiny populací komerčně lovených ryb. Ubývá ryb, populace se nestačí obnovovat a úlovky klesají, aniž by polevil tlak rybářů, až dojde ke kolapsu celé populace. To byl příklad i sleďů v norských lovištích v Severním moři. Trvalý pokles úlovků od padesátých let a kolaps populace zastavilo až stanovení kvót na úlovky v polovině osmdesátých let. 

Odpovědný rybářský management vychází z konceptu maximálního udržitelného výnosu, což je optimální úlovek, který lze každoročně odebrat z populace lovených ryb, aniž by byla ohrožena její schopnost regenerace pro budoucnost. Právě tento koncept byl jedním z klíčových požadavků, který Greenpeace prosazovalo v rámci reformy Společné rybářské politiky EU a který se nakonec prosadit podařilo.

 zdroj: ICES 2011 

V Evropě byl tedy tento koncept prosazen, ovšem to samozřejmě nestačí a je třeba ho rozšířit i do dalších zemí. Ale ani to není nemožný úkol. Většina světových úlovků pochází z pobřežních oblastí, které spadají do jurisdikce jednotlivých států. Pokud se podíváme na situaci detailněji, zjistíme, že 2/3 všech světových úlovků pochází z lovišť EU a dalších devíti států, 90 % úlovků je rozprostřeno mezi 24 států. To znamená, že počet zemí, se kterými je třeba pracovat, není nikterak vysoký, a to zvyšuje šanci na úspěch.  

Koncept maximálního udržitelného výnosu je nutné doplnit o zákaz výmětů – vyhazování nechtěných úlovků zpět do moře. Efekt zákazu výmětů opět hezky dokumentuje graf z Norska (obr. 3), kdy se po zavedení zákazu výmětů populace tresky obecné velmi rychle zotavily. Nechtěným úlovkům lze zabránit i použitím správných rybolovných technik a omezením či zakázáním destruktivních neselektivních metod lovu.      

Další klíčovou podmínkou pro lepší využití našich oceánů je ochrana rybích stanovišť, zejména trdlišť.  Naštěstí je situace v moři opačná nežli ta, která panuje na pevnině.  Zemědělská činnost a ochrana přírody jsou na zemi obvykle v příkrém rozporu. Amazonský prales se kácí kvůli pěstování sóji, indonéský kvůli palmovému oleji, zemědělství je hlavní příčinou deforestace i  konžského pralesa.  Používání hnojiv a pesticidů znečišťuje řeky a oceány.

Zdroj: Diamond and Beukers-Stewart. Norway IMR. 2011

Zemědělství přispívá ke změnám klimatu, degradaci půdy a je náročné na vodní zdroje. Obecně lze zemědělství označit za hlavní příčinu úbytku biodiverzity na naší planetě. Je to stálý střet dvou důležitých věcí - ochrany biodiverzity a zajištění potravy. Pro rybolov je biodiverzita naopak požehnáním a tento střet se nekoná. Více biodiverzity v oceánech znamená větší hojnost ryb a vyšší úlovky.  Udržitelný lov ryb, tak jak ho prosazujeme, zajistí obnovení populací ryb, ochranu mořského ekosystému a plně pokryje potravní nároky sedmi set milionů lidí. Proto má smysl nám v kampani pomáhat, i když ryby nejíte. 

 

Rybolov a jeho srovnání s ostatní živočišnou výrobou

 

 Zdroj: Environmental Working Group/SINTEF

 

Chov versus lov ryb?

Chov ryb je dlouhodobě nejrychleji rostoucím zemědělským odvětvím. Brzy se podíl chovaných ryb na celkové světové produkci vyrovná rybám uloveným. Aktuálně je podíl vyšší než 42 % (stav v roce 2012).

 

Poměr produkce ryb z akvakultury a rybolovu (FAO SOFIA 2014)

Akvakulturu můžeme rozdělit na sladkovodní a mořskou (marikultura), přičemž ta sladkovodní produkuje více ryb (největší podíl mají kaprovité ryby) než mořská akvakultura. Jen pro zajímavost, podíl produkce u nás tolik oblíbeného lososa činní jen okolo 3 % ze všech produktů akvakultury. Kromě ryb se chovají i korýši (hlavně krevety) a měkkýši.    

Stimulem k prudkému rozvoji akvakultury byly klesající úlovky v důsledku přelovených oceánů na straně jedné a vzrůstající poptávka po rybách a mořských plodech na straně druhé. Chov ryb se zdál být ideálním řešením, jak uspokojit poptávku a ulevit zdecimovaným oceánům. Ovšem i akvakultura s sebou přináší řadu environmentálních problémů, především pak při chovu masožravých ryb a korýšů, jehož zásadním limitem je krmivo - rybí moučka a rybí olej. Ty se totiž vyrábějí z divoce odlovených ryb (ančovet, sardinek, smaček, sardelí). Produkce moučky a oleje dosáhla svého stropu a klesá nebo stagnuje. Je závislá především na úlovcích jedné ryby - ančovety peruánské, a zde jednoduše už není kde brát. Navíc má na množství ančovet zásadní vliv jev El Niňo, kvůli kterému jsou úlovky značně rozkolísané. No a asi není třeba ani dodávat, že ryby ulovené na výrobu moučky a oleje chybí v oceánech živočichům, pro které jsou potravou. Bohužel právě v rybím oleji a moučce jsou látky, kvůli kterým je maso mořských ryb velmi prospěšné zdraví - omega 3 nenasycené mastné kyseliny, a proto je moučka a olej tak žádaným artiklem například i pro výrobu doplňků stravy.   

Ale i zde existují výrazně šetrnější, udržitelné alternativy jako jsou produkce býložravých (všežravých) ryb či nové technologie chovu ryb jako například akvaponie nebo biofloc.

 

Český kapr smrdět nemusí

Komerční rybolov se v Česku nekoná. K nejbližšímu moři to máme 300 km a ve volných vodách, až na naprosto ojedinělé výjimky, loví jen sportovní rybáři. Oproti tomu akvakultura a především chov kapra zde má několikasetletou tradici a také dosti rozporuplnou pověst. Zakalený nevábný rybník, do kterého se pro jistotu přidá pár tun hnoje pro zvýšení úživnosti, přeplněný šupináči (i lysci), kteří se futrují kukuřicí, aby posléze dostali ránu po hlavě během každoročních vánočních kapřích masakrů. Tak nějak se dají shrnout obecně sdílené negativní asociace s chovem kapra. Podle některých výzkumů se rybniční hospodaření podílí podstatným dílem i na tom, že se především do údolních nádrží, jako je Orlík, dostává příliš mnoho živin a během léta se v nich tvoří vodní květ sinic.

Kapr se však dá chovat i ve skoro přírodních podmínkách, přičemž se nepřikrmuje a jeho potravu tvoří pouze primární produkce rybníků - zooplankton, zoobentos. V Německu nebo Rakousku je poměrně běžný biochov kaprů. V Česku zatím žádný certifikovaný chov není, ale dobře se mu blíží chov Omega 3 kapra, který má díky speciální stravě obsah omega 3 nenasycených mastných kyselin srovnatelných s mořskými rybami.      

Zelená budoucnost akvakultury?   

Nové moderní přístupy v chovu mohou pomoci vyřešit nejpalčivější environmentální problémy spojené s chovem ryb, především pak znečištění vod živinami a potřebu rybí moučky/oleje do krmiva. Jedním z rychle se rozvíjejících způsobů je chov ryb v recirkulačních akvakulturních zařízeních. Zde jsou ryby chovány v uzavřeném systému, v němž se voda recykluje a čistí. Ještě o stupeň dále jde systém, který se jmenuje akvaponie, který v symbióze kombinuje akvakulturu s hydroponií (pěstováním rostlin ve vodě). Jednoduše řečeno jde o recirkulační akvakulturní systém, kde je odpadní voda vedena do hydroponického systému, v němž jsou vedlejší produkty akvakultury filtrovány rostlinami jako živiny. Voda se pak vrací zpět k rybám. Můžete tak naráz chovat třeba pstruhy a pěstovat rajčata nebo okurky. Jediným vstupem do systému je krmivo pro ryby a jedinou ztrátou je voda v podobě odparu.

I krmivo pro masožravé ryby dokáží nové technologie vyrobit bez ryb. Jak je to možné? Jednou z technologií je například biofloc, ve kterém je odpad z akvakultury pomocí bakterií opět přetvářen na potravu pro ryby. V Austrálii pak nedávno představili první krmivo pro krevety, které neobsahuje ryby. Složení je zatím tajné, pouze se ví, že základem jsou mikroskopické mořské organizmy, ale již teď se hovoří o objevení „svatého grálu“ akvakultury a krmivo bude jistě možné po úpravě použít nejen pro krevety, ale i masožravé ryby. 

Velký potenciál je i v produkci řas a vodních rostlin. Objem jejich produkce se za posledních dvacet let zvýšil šestinásobně. Zatím je jejich pěstování doménou především zemí jihovýchodní Asie a Číny, ale poměrně rychle se prosazuje i v Evropě a USA. Podle FAO byla celosvětová produkce řas a vodních rostlin v roce 2012 24 mil. tun.           

Jíst nebo nejíst ryby

Naší ambicí není diktovat Vám, co máte nebo nemáte jíst. Naším cílem je poskytnout detailní informace a širší souvislosti o možných environmentálních dopadech produkce ryb a mořských plodů. Volba je na Vás. Pokud se nás zeptáte na doporučení, pak můžeme jen zopakovat to, co dlouhodobě radíme v našich nákupních průvodcích. Greenpeace doporučuje jíst především lokálně vyprodukované býložravé druhy ryb a omezit spotřebu mořských masožravých druhů. Pokud si však tyto ryby nebo mořské plody nedokážete odpustit, vybírejte podle našich průvodců, abyste měli jistotu, že nejíte ryby ohrožené, ze zdecimovaných populací nebo ulovené destruktivní metodou.  

P.S.  Kromě environmentálních dopadů je důležité zohledňovat i etické aspekty a welfare chovu ryb, nicméně Greenpeace v tomto ohledu nevede aktuálně kampaň, a proto Vám doporučujeme informace k těmto problémům čerpat od organizací zabývající se ochranou práv zvířat.