V devět hodin ráno leží na chodníku Americké ulice na Vinohradech několik tyčí, objemných pytlů a dvě kartonové ryby. S kapkou zručnosti (kterou naštěstí ostatní dobrovolníci mají), se z věcí rychle stal stánek Greenpeace se dvěma recyklačními dílnami a rybníkem. Rybník – i když jen nakreslený křídou – je na Vinohradech skutečnou vzácností, ale dnes se město zažívá jinak.
Čekám, že se ke stánku začnou trousit první děti až kolem poledne, ale pletu se hned ve dvou věcech. První návštěvníci přicházejí už těsně po jedenácté a nejsou to děti, ale dvě mladé ženy, které očividně nadchl nápad vytvořit si náušnice ze zátek od piva a peněženku z tetrapaku.
„Studuju práva,“ začíná mladší žena, „a je to tam tak trochu…“ „Tak trochu snobárna,“ pomáhá jí starší z dvojice. „Jo, takže s takovýma náušnicema to tam určitě rozseknu,“ směje se studentka.
Zajímalo by mě, co lidi ke stánku Greenpeace přitahuje víc – zájem o ekologii, nebo dílny? Zatím to vychází tak půl na půl, ale budu pátrat dál.
Venku se zatím děti pokoušejí chytat na udice papírové tuňáky. Vyžaduje to ale jisté soustředění, které tomu mnohý mladý rybář odmítá věnovat, a tak svůj úlovek radši prostě zvedne a na udici ho navlékne ručně. „To chce trpělivost. To je právě podstata udržitelného rybolovu,“ obrací se k rodičům rybařících dětí vedoucí pražských greenpeasáků.
Po poledni přichází průtrž mračen, která z našeho křídového rybníčku vytváří skutečný rybník. Ve stánku se rázem tlačí obdivuhodné množství lidí, kteří jsou odhodlaní nezmoknout. Většina z nich sonduje předpověď počasí v telefonech, a tak se brzy začínají šířit poplašné zprávy: „Bude pršet až do pěti.“ „Ne, až do osmi, v pět se to jen trochu zmírní.“
Chmurné myšlenky na to, jak následujících pět hodin budeme uvězněni pod chatrnou stříškou, ustupují po pár desítkách minut, kdy déšť na chvíli polevuje, a do stánku začínají proudit noví návštěvníci.
Vyrábění náušnic láká i velké množství kluků. Důvod je jednoduchý - všichni mají doma maminky, které určitě ocení šperk s obrázkem tučňáka.
„Tak nevim, jestli to máma bude nosit,“ prohlíží si svůj polotovar asi sedmiletý výtvarník. „Můžeš si vzít jinou zátku, jestli se ti tahle nepovedla,“ snažím se chlapce utěšit, protože vidím, že se mu opravdu nepovedla. Tatínek se ale nedává: „To by ale bylo neekologické. Však my si s tím nějak poradíme.“ A v příštích patnácti minutách vymýšlí fígle, jak ze znetvořené zátky od piva udělat krásnou náušnici.
„Takže jste náš stánek navštívili proto, že se zajímáte o ekologii?“ oživuje jeho odpověď můj původní zájem o motivaci návštěvníků. „Já na to nahlížím trochu extrémně. Víte, já bych Zemi úplně vylidnil, lidi si prostě nedají říct,“ kroutí s úsměvem hlavou tatínek. To je opravdu trochu extrémní řešení, a tak se snažíme vnést do pánova fatalistického smýšlení trochu optimismu. A za chvilku už podepisuje petici za vytvoření chráněné oblasti v Arktidě.
Zřejmě se rozhodl dát lidstvu ještě jednu šanci A to je dobře, protože každý z nás může přispět ke změně, která povede k zdravější planetě. Prvním krokem klidně může být maličkost, jako jsou recyklované náušnice pro maminku nebo třídění odpadu, stačí jen začít.
Autorky: Anna Dorňáková, Dominka Moulíková