Světový park Antarktida - 25 výročí zahájení kampaně Greenpeace

V roce 1985 zahájilo Greenpeace svou dodnes pravděpodobně nejambicióznější kampaň

Novinka - 24 srpna, 2010
Kampaň na záchranu Antarktidy pro nás byla jednou z největších lekcí o tom, jak jsou zdánlivě nesplnitelné ambice důležité. Kampaň jsme zahájili jen s malou vírou, že úplná ochrana Antarktidy před zvyšujícím se zájmem o těžbu ropy a nerostů vůbec kdy dosáhneme. Přesto jsme kombinací odvážných akcí, poctivé vědy a politického nátlaku cíle dosáhli – Antarktida byla vyhlášena Světovým parkem. Zde si můžete přečíst, jak k tomu došlo.

Ruce pryč od Antarktidy!

V roce 1985 zahájilo Greenpeace svou dodnes pravděpodobně nejambicióznější kampaň – kampaň, na niž naše organizace v době jejího vyvrcholení vynakládala více než polovinu svého celoročního rozpočtu. Antarktida se v moderním světě stala jedinečným místem, jediným kontinentem, jenž zůstává relativně nedotčen zásahy člověka a který je tedy pravděpodobně jedinou původní oblastí divočiny na Zemi. Greenpeace považovalo za nezbytné ji takovou zachovat. Někteří ekologové dokonce tvrdili, že Antarktida by mohla poskytnout důležité informace budoucím generacím, snažícím se zvrátit zhoršování stavu životního prostředí způsobeného lidstvem ve 20. století.

Paradoxem je, že navzdory větrům dosahujícím až 450 km za hodinu a teplotám klesajícím k -50 °C má Antarktida ze všech míst na Zemi nejchoulostivější ekosystém. Od doby, kdy lidstvo započalo s objevováním tohoto kontinentu, od slavného zápasu mezi Amundsenem a Scottem na cestě k jižnímu pólu až doposud, bylo zaznamenáno, že ekosystémy Antarktidy potřebují roky na to, aby se zotavily z případného poškození (pokud se vůbec kdy zotaví) – otisk lidské stopy v mechu může přetrvat celá desetiletí, než zmizí. Pro vědce je pak díky absenci jakéhokoli původního průmyslu celá oblast ideálním místem monitorování globálních dopadů znečišťování životního prostředí.

V roce 1958 byla osmnácti zeměmi podepsána Smlouva o Antarktidě (Antarctica Treaty), přičemž sedm z těchto zemí se hlásilo o územní podíl v této oblasti. Smlouvou byla Antarktida uznána za jedinečný zdroj vědeckého a planetárního bohatství pro celé lidstvo a byla jí poskytnuta ochrana na dobu 30 let. Na setkání zemí Antarktické smlouvy v roce 1975 předložila delegace z Nového Zélandu poprvé návrh, podle nějž by měl být kontinentu udělen status světového parku a měla by zde platit legislativa podobná té, jež chrání mnohé národní parky po celé zeměkouli. Návrh se však setkal s odmítavou reakcí dalších zemí Smlouvy. Později se tato myšlenka stala základem pro kampaň Greenpeace za Antarktidu.

 

 

 


Pod tím ledem je ropa!

Na počátku 80. let 20. století se nad kontinentem jako přízrak vznášela hrozba komerčního využití Antarktidy, a to z několika důvodů – objevovaly se názory, že kontinent, přestože dnes pokrytý ledem, byl před milióny let bohatý na flóru a faunu. Existovaly také pádné důkazy o tom, že pod kamením a ledem jsou ložiska ropy a nerostů, a technologický pokrok navíc učinil těžbu ropy v podmínkách extrémního chladu proveditelnou. Ochráncům životního prostředí se zdálo, že signatáři Smlouvy o Antarktidě nedělali nic jiného než čekali, aby mohli začít s geologickým průzkumem, a vyhlídky na jejich zastavení se zdály mizivé.

S myšlenkou na investování prostředků do kampaně, jejímž cílem by bylo ustanovit Antarktidu světovým parkem, přišlo poprvé Greenpeace v roce 1979. Tento plán byl zpočátku skromný – na vlnách Rádia Svobodná Evropa se diskutovalo o zřízení rádiové stanice. Když byl pak ale proveden rozsáhlejší výzkum, ukázalo se, že organizace by musela na ledě založit trvalou základnu, pokud by chtěla dosáhnout hlasu u jednacího stolu Smlouvy o Antarktidě, kde se mělo s konečnou platností o osudu kontinentu rozhodnout – a že by musela zpochybnit územní nároky jednotlivých států argumentem, že Antarktida by měla být zachována jako nikomu nepatřící, globální společné vlastnictví.

 

 


Základna Greenpeace ve Světovém parku (World Park Base)

Úkol to byl odrazující. Žádná nevládní organizace ještě nikdy v Antarktidě základnu nezaložila a muselo být překonáno mnoho praktických i politických překážek. V neposlední řadě i proto, že státy, jež už v oblasti základny měly, vystupovaly všemi hlasy proti myšlence, že jejich sousedem na ledě bude Greenpeace. Oficiálně prohlásily, že nebudou organizovat záchranné výpravy v případě, že by došlo k problémům Jejich nepřátelský postoj však také maskoval nechuť podrobit se kontrole zvnějšku.

V roce 1985 se zdálo, že všeobecná skepse je oprávněná. Za třicet let nejhorší povětrnostní podmínky zabránily po měsících příprav tomu, aby antarktická zásobovací loď Greenpeace, nazvaná stejným jménem jako organizace, dosáhla kontinentu. Tento neúspěch roznítil v Greenpeace rozsáhlou debatu o tom, zda je vůbec správné v kampani pokračovat. Roku 1986 však byl podniknut další pokus.

Loď Greenpeace tehdy znovu vyplula z Nového Zélandu, v lodním prostoru předmontovanou základnu a zásoby pro 4 dobrovolníky, již se rozhodli zde strávit zimu – mechanika, radistu, vědce a lékaře. Na svůj druhý pokus byla loď Greenpeace vybavena větší helikoptérou s delším doletem pro případ, že by nastaly podobné povětrnostní podmínky, které zhatily pokus z roku 1985. Tentokrát však byla loď Greenpeace schopna zakotvit pouhých 200 metrů od pobřeží Rossova ostrova, lokality vybrané pro trvalou základnu Greenpeace na ledě. Stavba byla vskutku v antarktickém létě v lednu 1987 zahájena a základna Světového parku byla dokončena a plně funkční o pouhé tři týdny později.

Základnu tvořily individuální ubikace, společenská místnost, toaleta a sprcha, laboratorní prostory, komunikační zařízení a hydroponický skleník, kde bylo možno pěstovat zeleninu na doplnění stravy přezimujících dobrovolníků. Jedním z cílů kampaně bylo učinit tuto základnu modelem prospěšné ekologické praxe v této oblasti, takže bylo vynaloženo veškeré úsilí k zajištění vysokého standardu potřebného ke snížení dopadu lidské činnosti na tento citlivý ekosystém. Úkoly přezimujících dobrovolníků během jejich ročního pobytu v ledových podmínkách zahrnovaly i kontrolu znečištění na sousedních základnách – McMurdo vlastněné Spojenými státy (ta byla velikosti malého města) a Scottovy základny v držení Nového Zélandu.

 

 


Hlídací pes na ledě

Trvalá základna Greenpeace v Antarktidě existovala celkem 5 let, od roku 1987 do roku 1991, a profesionalismus, s nímž byla spravována, si postupně vysloužil respekt dalších zemí Smlouvy o Antarktidě. Vybavení základny Světového parku se s každým výročním doplňováním zásob postupně zlepšovalo, byly instalovány dokonalejší prostředky satelitní komunikace a větrná elektrárna snížila závislost na neobnovitelných zdrojích energie. V roce 1987 byla zakoupena nová loď, dřívější ledoborec aktivisty pojmenovaný Gondwana, a ta nahradila loď Greenpeace v roli zásobovacího plavidla.

Doplňování zásob na základně Světového parku nebylo ale jedinou součástí antarktické kampaně. Na svých každoročních cestách do zaledněného území Gondwana objížděla základny v oblasti, aby zkontrolovala, jak přesně dodržují pravidla Smlouvy o Antarktidě týkající se dopadu takovýchto objektů na životní prostředí. Na světlo vyšly mnohé skandály, jež tak přinutily státy smlouvy k nápravě jejich jednání. Na přelomu let 1987/88 se organizace Greenpeace dostala na titulní strany po celém světě, když 15 aktivistů zablokovalo staveniště francouzské letištní dráhy v Dumont D’Urville. Stavební práce byly kontroverzní, neboť předpokládaly využití dynamitu v lokalitách, kde hnízdili tučňáci, a dokonce i francouzští vědci uznali, že letištní dráha je porušením podmínek Smlouvy o Antarktidě. V den protestu francouzští stavební dělníci popuzeně reagovali na demonstraci Greenpeace zorganizovanou na místě plánované dráhy – aktivisty s použitím násilí vyhnali a zdemolovali chatu, již tam aktivisté postavili. Navzdory pokračujícím hrozbám se však demonstranti vrátili, aby obsadili přistávací dráhu i na druhý den. Francouzi později plány na stavbu dráhy opustili.  

Lobbisté v kuloárech

Během sedmileté kampaně se Greenpeace dostalo z pozice, kdy bylo ve věcech států Smlouvy o Antarktidě vnímáno téměř jako pohrdaný outsider, na pozici respektovaného účastníka jednání o budoucnosti kontinentu. Únik ropy z tankeru Exxon Valdez na Aljašce v roce 1989 vážně zpochybnil argumenty ropné společnosti, že těžba ropy v ekologicky citlivých oblastech může být prováděna bezpečným způsobem, šetrným k životnímu prostředí. Pracovníci kanceláří Greenpeace po celém světě lobbovali u svých vlád za zaujetí zodpovědného postoje k ochraně Antarktidy. Síly přitom spojili s dalšími nevládními organizacemi a dosáhli i podpory světových osobností včetně prince Sadruddina Agy Khána, Jacquesa Cousteaua či Teda Turnera.

Vyhlášení Světového parku Antarktida

Stále více signatářů Smlouvy se postupně přesvědčovalo o tom, jak důležité je učinit z Antarktidy světový park. Signatáři Smlouvy o Antarktidě v roce 1991 odsouhlasili přijetí nového Environmentálního protokolu, zahrnujícího minimálně padesátiletý zákaz těžby všech nerostů.

Antarktida byla zachráněna před smrtelným nebezpečím.      

Podpořte Greenpeace

Pro zachování nezávislosti v našich postojích a činech nepřijímáme žádné finanční dary od států, politických stran, firem a ani od nadací, které jsou s nimi spojeny. Proto je práce Greenpeace možná jen díky lidem, jako jste Vy. O možnostech podpory Greenpeace ČR se dozvíte zde.