Potopení Duhového bojovníka: 20. let od útoku na Greenpeace

Novinka - 8 července, 2005
Před dvaceti lety uskutečnila francouzská tajná služba pumový útok na loď Duhový bojovník, aby zabránila Greenpeace v protestu proti francouzským jaderným pokusům na atolu Mururoa. Fotograf Fernando Pereira přišel při útoku o život.
Na začátku roku 1985 byla vlajková loď Greenpeace „Duhový bojovník“ (Rainbow Warrior) ve skvělém stavu. Dostala nový nátěr, byla vybavena novým rádiem a radarem a její motor prošel kompletní opravou. Posádka si pochvalovala, jak dobře se loď plaví.

Červenec toho roku pak znamenal pro posádku Duhového bojovníka přestávku v jinak překotném období, které po úpravách lodi následovalo. Loď s vrátila z Marshallových ostrovů,  patřících USA, kde Greenpeace za podpory havajského senátora přemístilo do bezpečí více než tři sta obyvatel atolu Rongelap, zasaženého během amerických pokusných výbuchů radioaktivním spadem. Duhový bojovník tehdy kotvil na Novém Zélandu a připravoval se na plavbu k atolu Mururoa, kterou měla vyvrcholit kampaň proti francouzským nukleárním pokusům. Tato plavba se však již neuskutečnila.

V novozéladské pobočce Greenpeace v Aucklandu v té době pracovala jako dobrovolnice jistá Frederique Bonlieuová. Ve skutečnosti se jmenovala Christine Cabonová a byla agentkou fracouzské tajné služby. V kanceláři skládala dopisy, zalepovala obálky a psala adresy. Ve skrytu však monitorovala komunikaci s Duhovým bojovníkem a shromažďovala technické informace o lodi a jejím vybavení. Jejím úkolem bylo připravit podmínky pro kolegy z francouzské rozvědky, kteří byli na cestě na Nový Zéland, aby plavidlo potopili a zabránili tak protijaderným protestům.

Tento plán se stal skutkem 10. července 1985. Ve 23:38 explodovala první bomba, kterou francouzská tajná služba na lodi umístila. Do podpalubí Duhového bojovníka se začala valit voda rychlostí šesti tun za sekundu. Většině posádky se podařilo uniknout z kajut na břeh. Fotograf Fernando Pereira se však vrátil pro svou drahou fotografickou výbavu a unikátní dokumentární materiály. To se mu stalo osudným. Právě když byl v podpalubí, vybuchla další nálož a v mocném proudu vody se Pereira utopil.

Jeho smrt krutě zasáhla jeho rodinu i přátele a kolegy. Pro organizátory útoku však představovala především nepříjemnost. Zabití člena Greenpeace se stalo roznětkou nekolikaměsíčního skandálu, kterým se musel zabývat i generální tajemník OSN.

Od samého počátku nebylo pochyb, že výbuchy nebyly dílem náhody. Vyšetřovatelé se však dlouho neměli čeho chytit, a to i přesto, že novozélandská policie vynakládala na řešení případu veliké úsilí – jednalo se totiž o první atentát na území této klidné země. Vyšetřování však nakonec přeci jen přineslo konkrétnější stopy. Členové jachtařského klubu, kteří hlídali v auklandském přístavišti své lodě před zloději, si povšimli, že kdosi uprostřed noci nakládal do automobilu potápěčskou výzbroj. Číslo podezřelého vozu si dokonce zapsali a jeho nájemci, manželé Turengeovi ze Švýcarska, byli rychle vypátráni.

Tato dvojice dovedla vyšetřovatele k zajímavým souvislostem. Několikrát telefonovali do Francie svým příbuzným, jak alespoň tvrdili. Když však novozélandští policisté čísla prověřovali, zjistili, že neexistují nebo ještě nebyla přidělena. Zjevně šlo o tajná čísla používáná bezpečnostními složkami. Nakonec se také podařilo zjistit, že dvojice má falešné pasy.

Souběžně s tím získala policie poznatky o jachtě Ouéva, která přijela na Nový Zéland koncem června. Členové posádky se prokázali zcela novými francouzskými pasy a jejich chování bylo neobvyklé. Jachta navíc opustila zemi den před potopením Duhového bojovníka. Přes tyto poznatky však byly výsledky vyšetřování slabé.

Teprve úniky informací z francouzské tajné služby DGSE (Direction générale de la sécurité extérieure) umožnily pokročit v objasňování případu. Pod tlakem sdělovacích prostředků nařídil francouzský prezident sestavení vyšetřovací komise. Z jejího pátrání pak vyplynula skutečná totožnost „manželů Turengeových“ – šlo o majora Mafarta a kapitánku Prieurovou, agenty francouzské tajné služby DGSE. Příslušníky této organizace byli i tři členové posádky jachty Ouéva. Rovněž byla potvrzena špionáž uvnitř novozélandské pobočky Greenpeace. Přesto komise popřela jakoukoli odpovědnost Francie za pumový útok.

V té době se již aférou nezabývala jen novozélandská policie a francouzská rozvědka. Věc se dostala na stránky světového tisku. V polovině září pak francouzský deník Le Monde otevřeně obvinil ministra obrany Hernu a ředitele DGSE admirála Lacosta, že atentát osobně nařídili. Oba činitelé odstoupili a vysvětlení se dostalo i francouzské veřejnosti. Předseda vlády Laurent Fabius přiznal užaslým televizním divákům: „Byli to agenti DGSE, kteří potopili tuto loď.“

Soudní řízení s Mafartem a Prieurovou bylo zahájeno v Aucklandu 4. listopadu 1985. Očekávalo se, že bude mít složitý průběh a protáhne se na dlouhé týdny. Namísto toho byl výsledek dohodnut ještě předtím, než oba agenti vstoupili do soudní místnosti. Za pouhých 34 minut se před soudem doznali k vině ve všech bodech obžaloby. O několik dní později byli za neúmyslné zabití a poškození cizího majetku odsouzeni k 10 letům vězení.

Trest si měli odpykat na Novém Zélandě, avšak již v následujícím roce na jednáních zprostředkovaných OSN dosáhla Francie politickým tlakem, a také bojkotem novozélandského zboží, jejich převezení na francouzskou základnu na polynéském ostrově Hao. Již po dvou letech z ní byli oba propuštěni a do vězení se nikdy nevrátili.

Rozhovory, jichž se zúčastnil i tehdejších generální tajemník OSN Javier Perez de Cuellar, však rovněž přiměly Francie k vyslovení omluvy novozélandské vládě, ukončení obchodního bojkotu a zaplacení odškodného.

V roce 1987 se odškodnění dostalo i Greenpeace: Za zničenou loď a veškeré další újmy byla Francie mezinárodní arbitráží přinucena zaplatit celkem 8,16 miliónu dolarů. Neopravitelný vrak lodi Duhový bojovník byl po odstranění součástí z nebezpečných látek slavnostně potopen v jednom z novozélandských zálivů, aby sloužil jako umělý útes mořským organismům. Stalo se tak se svolením úřadů po odborné expertize a za velkého zájmu místních obyvatel.

Z flotily Greenpeace však Duhový bojovník nezmizel úplně – v roce 1989 byla na vodu spuštěna nová loď, která byla pokřtěna Rainbow Warrior II. Na svoji první plavbu se nový Duhový bojovník vydal 10. července 1989, v den čtvrtého výročí útoku na svého legendárního předchůdce.

Speciální stránky Greenpeace International k výročí útoku (s animací a filmovými záběry)