Stránka - 8 dubna, 2008
Oficiální místa opakovaně tvrdí, že dvojice základen – v České republice s v Polsku – by byla schopna ubránit velkou část evropského území, včetně území, na němž základny leží, proti útoku mezikontinentální raketou nebo raketou středního doletu.
Zkouška systému NMD/GMD v Tichomoří. Polovina dosavadních testů byla neúspěšná.
Dosavadní testy protiraketového systému, který byl navržen a postaven v Bushově „protiraketové pětiletce“ v letech 2000 – 2005 (až do současnosti probíhá opravování jeho nedostatků), prokázaly, že v podmínkách velmi vzdálených operačnímu nasazení se pravděpodobnost zásahu cíle pohybuje kolem 50%. Testy byly ovšem nerealistické, a to z řady důvodů: Po několika prvních testech se ustoupilo od použití realistických klamných cílů, protože senzory je nedokázaly odlišit od skutečné bojové hlavice; během testů jsou obsluze i navigačnímu personálu v hrubých rysech známy základní letové parametry cíle; testy probíhají za vybraných atmosférických podmínek a v denní dobu, která senzorům usnadňuje identifikaci a zaměření cíle atp.
Předpokládejme však optimisticky, že další vývoj povede ke zlepšení parametrů systému do té míry, že výše uvedená 50% pravděpodobnost zásahu bude dosahována i v operačních podmínkách. Předpokládejme dále, že systém bude rozmístěn v aktuálně plánované konfiguraci (antirakety Orbital, jejichž vývoj není dosud ukončen + hlavice EKV, schopná zasáhnout cíl ve střední fázi letu, kdy se pohybuje na oběžné dráze). V případě, že by na radar v Brdech byla odpálena hypotetická íránská raketa středního doletu, by tedy bylo nutno zasáhnout její hlavici před vstupem do atmosféry.
Uveďme nyní vyjádření vojenských odborníků k možnosti zásahu cíle antiraketou:
Situace útoku balistickou raketou
Uvádíme některé úvahy pro hypotetickou situaci útoku balistickou raketou např. někam na čáru Příbram - Praha:
1. Energeticky optimální dráha balistické rakety (apogeum 600 km)
V ideálním případě, při 100% pohotovosti celého protiraketového systému, může být balistická raketa zachycena radarem pravděpodobně nejdříve v intervalu 345 – 375 sekund po startu, ve vzdálenosti 700 – 795 km od místa startu, resp. 2300 – 2205 km od RL (cíle), na výšce 405 – 448 km; pokles do výšky 150 – 130 km nastane sice až v 968. – 975. sekundě letu, ale vzhledem k umístění antiraket na jihovýchodě Polska a vzhledem k tomu, že antirakety musí provést manévr do vstřícného kurzu v rovině letu balistické rakety, bude nejzazší možný bod střetnutí ležet asi 600 km před místem předpokládaného dopadu (2400 km od místa startu), ve výšce asi 380 km; tam balistická raketa doletí cca v 860. sekundě letu.
Na celou obrannou akci (zjištění parametrů dráhy letu balistické rakety, určení prvků letu antiraket, jejich odpálení a navedení) by tak v ideálním případě mohlo být k dispozici cca 480 - 520 sekund.; podle názoru některých příslušníků katedry systémů PVO může být doba potřebná na vyhodnocení situace po zachycení cíle střeleckým radarem, na určení prvků střelby pro antirakety a na jejich odpálení srovnatelná vzhledem k náročnosti úkonů s dobou potřebnou k odpálení protiletadlových raket u bývalých protiletadlových raketových oddílů S-75M Volchov pokud byly v 1. (tj. nejvyšším) stupni pohotovosti, tj. 4 minuty, resp. 240 s (to je ale nejproblematičtější údaj); první antiraketa by tak mohla být odpálena v intervalu 585 – 615 sekund letu balistické rakety, která bude ve vzdálenosti 1490 – 1580 km od místa vypuštění a ve výšce cca 600 km; na vlastní navedení antiraket tak zbývá asi 245 sekund.
Další údaje je nutno pokládat zatím za pouhé odhady. K střetnutí 1. antirakety s balistickou raketou by mohlo dojít přibližně po 200 s letu, ve vzdálenosti 2300 – 2350 km od místa startu, tedy prakticky „tak- tak“. V případě neúspěchu není na opakování střelby čas. Tyto úvahy by si vyžadovaly podepřít simulací procesu navedení; proveditelné to je, ale chce to delší čas a více informací.
2. Energeticky neoptimální, nízká dráha balistické rakety (apogeum 300 km)
V tomto případě může být balistická raketa zachycena radarem pravděpodobně nejdříve v intervalu 403 – 440 sekund po startu, tj. ve vzdálenosti 1120 – 1280 km od místa startu, resp. 1880 - 1720 km od RL (cíle), na výšce 273 – 287 km; opět platí, že vzhledem k umístění antiraket na jihovýchodě Polska a vzhledem k tomu, že antirakety musí provést manévr do vstřícného kurzu v rovině letu balistické rakety, bude nejzazší možný bod střetnutí ležet asi 600 km před místem předpokládaného dopadu (2400 km od místa startu), tentokrát ve výšce pouhých 184 km, kam balistická raketa doletí cca v 685. sekundě letu.
Pokud bude opět platit, že první antiraketa by tak mohla být odpálena 240 sekund po jejím zachycení radarem v Brdech, tj. v intervalu 643 – 680 sekund letu balistické rakety, kdy bude ve vzdálenosti 2215 až 2375 km od místa startu, tak je už pozdě!
Zkusme předpokládat, že celý přípravný proces bude trvat jen 120 sekund. Potom odpálení 1. antirakety bude v intervalu 523 – 560 s, kdy balistická raketa bude ve vzdálenosti 1660 – 1820 km od místa startu a ve výšce cca 280 km. Ke střetnutí by mohlo dojít přibližně po 150 s letu, ve vzdálenosti asi 2300 km od místa startu BR a ve výšce 190 km., tedy prakticky opět „tak-tak“. Na případné opakování střelby není opět čas.
Systém je zřejmě prioritně určen proti raketám které by směřovaly do Velké Británie, USA apod. Není určen k obraně střední Evropy. Chce to ale potvrdit dalšími simulacemi.
Uvedenou nízkou dráhu lze použít za předpokladu, že jsou k dispozici dostatečně výkonné rakety, které se nemusí omezovat na energeticky optimální dráhy pro dosažení potřebného doletu. Írán pravděpodobně nemá v současné době ještě schopnost vypustit raketu středního dosahu po nízké dráze. Ledaže sníží hmotnost bojové hlavice.
Antiraketa by cíl zasáhla s pravděpodobností nepřevyšující 50%, pokud by nedošlo k použití klamného cíle. Pokud by ovšem byl použit jeden klamný cíl, pravděpodobnost by se snížila na 25%; pokud by takové cíle byly dva, na necelých 17%; v případě tří klamných cílů 12,5%, atd.
Pokud by antiraketa cíl nezasáhla, odpálení další antirakety by postrádalo smysl, neboť vzhledem ke své rychlosti by nebyla s to setkat se s cílovou hlavicí na oběžné dráze – a v sestupné fázi letu (v atmosféře) ji již nedokáže zničit.
Z uvedeného vyplývá, že v případě útoku raketou středního doletu na radar nelze uvažovat o postupném odpalování antiraket. K dispozici by prostě byla jen „jediná rána“ – pokud by cíl minula, neexistoval by již způsob, jak útočící hlavici zničit. Protože je téměř jisté, že útočník schopný postavit raketu středního doletu by současně použil některé z relativně jednoduchých klamných opatření (například jeden nebo několik balónů pohybujících se po oběžné dráze spolu s hlavicí), pravděpodobnost zásahu cíle první ranou by se přiměřeně snížila tak, jak je uvedeno výše. Tvrzení, že dvojice základen se sama ubrání, je tedy pravdivé s pravděpodobností maximálně padesátiprocentní; spíše by však bylo třeba počítat s pravděpodobností výrazně nižší. (Při střelbě z kanónu soudobého tanku se pravděpodobnost zásahu cíle první ranou ve všech uvažovaných situacích pohybuje na úrovni vyšší než 90%.) Aby byla dvojice evropských základen amerického protiraketového systému v Evropě skutečně obranyschopná, bylo by třeba doplnit oba objekty minimálně o prostředky schopné ničit útočící hlavice v konečné (terminální) fázi letu.