Vliv radaru na blízké okolí

Mikrovlnné záření z radaru má potenciálně podobné účinky na živé organismy jako záření běžné mikrovlnné trouby, rozdíl je především v úrovni intenzity zářivého toku, o jejíž skutečné velikosti dosud vládní zdroje neposkytly věrohodné údaje. Je například známo, že obsluhy radarů ve zvýšené míře trpí zákalem oční čočky – vyloučena však nejsou ani další možná onemocnění způsobená zářením. Jedním z úskalí dosavadních výzkumů a z nich vyplývajících hygienických norem je skutečnost, že zpravidla berou v úvahu pouze tepelné účinky homogenního záření a jejich dopady považují za jen dočasné. Možné dopady vysokých okamžitých hodnot proudů indukovaných mohutnými jednorázovými pulsy v nervové soustavě jsou dosud velmi málo prozkoumány. Je již nicméně doloženo, že za určitých podmínek může dojít i k nevratným změnám ve struktuře ozařovaných tkání. Stejným směrem ukazuje i použití elektromagnetického záření jako jedné z metod vyvolávání genetických změn.
    Pod budovou základny má být umístěn velký podzemní rezervoár s naftou sloužící k pohonu dieselového agregátu, který vyrábí elektrickou energii pro celý objekt. Zařízení však vedle toho spotřebovává i velké množství potenciálně škodlivých chladiv a maziv (freony, oleje). V amerických materiálech hodnotících dopad podobných staveb je problematika možných úniků tekutých chemických substancí při běžném provozu soustavně podhodnocována a otázka řešení případných havárií (dopravní nehoda cisterny, únik během přečerpávání do podzemního rezervoáru nebo případně netěsnost rezervoáru samotného) není zmíněna prakticky vůbec. Všechny tyto záležitosti je ovšem třeba při posuzování možných vlivů stavby na blízké okolí vzít v úvahu, zejména z hlediska rizika znečištění a přírodního prostředí na povrchu, atmosféry nebo podzemních zdrojů pitné vody.
    Otázka dopadu přítomnosti cizích vojsk v lokalitě je dalším z možných problémů. Ani případné řešení právního rámce jejich působení po vzoru smlouvy NATO-SOFA totiž neodstraňuje všechny problémy. Podle této smlouvy se vojáci ve službě zodpovídají vlastní vojenské justici, zatímco mimo službu podléhají justičním orgánům hostujícího státu. Otázka řešení možných sporných případů však stále zůstává otevřena a konkrétní proceduru, jak dokázat, že voják byl skutečně ve službě, smlouva NATO-SOFA neobsahuje.
    Radarová základna v plánované podobě postrádá schopnost sebeobrany proti útoku, k němuž by v případě ozbrojeného konfliktu došlo během prvních několika minut. Objekt bude prakticky bezbranný vůči raketám středního doletu, střelám s plochou dráhou letu, dělostřelbě nebo teroristickému útoku. Plán na komplexní řešení celého spektra hrozeb, který by byl nejspíš ohlášen krátce po získání souhlasu české vlády s výstavbou centrálního objektu, by musel zahrnout protiraketové systémy THAAD a Patriot, protivzdušné raketové systémy, protidělostřelecké radary a střežící prostředky, pravděpodobně včetně nějakého „area-denial“ výbušného systému analogického zakázaným nášlapným minám. To by však znamenalo, že základna nakonec zabere mnohem více prostoru, než bylo veřejnosti oznámeno, bude vybavena několika dalšími výkonnými radiolokátory a úroveň expozice obyvatelstva okolních obcí elektromagnetickému záření tak výrazně vzroste.

Zdravotní dopady podrobněji    
Studie zdravotních dopadů radaru zpracovaná ministerstvem obrany a následně „ověřovaná“ na Marshallových ostrovech obsahuje celou řadu opomenutí a nepřesností – hlavně však vychází z podivně „upravených“ výkonových parametrů zařízení, které jsou v rozporu s tím, co sama oficiální místa dříve publikovala.
Dosah radiolokátoru není veličinou absolutní, ale vztahuje se vždy k relativní odrazné ploše cíle. Proto bude dosah zařízení jiný v případě, že cíl představuje mezikontinentální raketa Topol-M startující k testovacímu letu někde ve středním Rusku (tj. cíl o efektivní odrazné ploše takřka 40 čtverečních metrů) – a mnohem menší v případě standardní bojové hlavice balistické rakety ve střední fázi letu, jejíž odrazná plocha o mnoho nepřekračuje jeden metr čtvereční. Uvádět tedy dosah radaru bez vztahu k ploše cíle je přinejmenším zavádějící, ne-li rovnou podezřelé.
Radary v zásadě mohou pracovat ve dvou režimech: Spojitě (v režimu nepřetržitého vyzařování) nebo v režimu impulsním, kdy energie nahromaděná zařízením v intervalu mezi jednotlivými pulsy je vyzářena během krátkého časového rozmezí. Rozdíl mezi výkonem vyzářeným ve spojitém režimu (středním efektivním výkonem) a výkonem impulsním (špičkovým) je velmi výrazný. U radaru XBR-P umístěného dosud na Marshallových ostrovech, jehož modernizací by měl vzniknout radar EBR pro základnu v Brdech, činí hodnoty středního/špičkového výkonu 170 kW/4,5 MW.
    Údaj o dosahu radaru uvedený ve studii ministerstva obrany není vztažen k efektivní odrazné ploše cíle a oproti předchozím informacím MO je pouze třetinový (2 058 kilometrů oproti 6 700 kilometrů). Důležitější rozdíl však představuje maximální vyzářený výkon – studie uvádí 170 kilowattů, zatímco jiné oficiální zdroje publikované na mezitím zrušené stránce  radarbrdy.cz opakovaně hovořily o impulsním výkonu až 4,5 megawattu, což je hodnota více než 26x vyšší. Vysvětlení, se kterým oficiální místa přišla – že totiž impulsní výkon zařízení EBR bude snížen na hodnotu středního efektivního výkonu původního radaru XBR-P – naprosto neodpovídá dalším skutečnostem uvedeným v hygienické studii, jako například počtu vysílacích/přijímacích modulů MESFET, tj. 16 896 kusů. Při uvedeném počtu modulů s konstantním výkonem je naprosto nepravděpodobné, že by radar v impulsním režimu pracoval s výkonem odpovídajícím pouze střednímu efektivnímu výkonu původního radaru XBR-P. Pak by totiž bylo třeba odpovědět na otázku, co se stane s energií nahromaděnou moduly v intervalech mezi jednotlivými pulsy. Vysvětlení poskytnuté experty ministerstva obrany odporuje zákonu zachování energie – nebo předpokládá, že by počet skutečně aktivních vysílacích/přijímacích modulů byl oproti parametrům uvedeným ve studii přiměřeně snížen (na hodnotu nějakých 650 modulů). Jedině za tohoto předpokladu by totiž bylo možno spočítat nebo naměřit hodnoty intenzity zářivého toku uvedené v tabulkách vládní studie, původně navíc ve špatných jednotkách.
    Studie dále uvádí, že úroveň potlačení bočních vyzařovacích laloků (sidelobes) u radaru EBR dosahuje 40 decibelů. Argument ve prospěch tohoto velmi nepravděpodobného tvrzení se údajně opírá o „samotnou fyzikální podstatu zařízení“ a je dále „podpořen“ označením radiolokátoru termínem „Ultra-Low Side Loops Radar“ (což je výraz v odborné angličtině nevídaný, vzniklý otrockým překladem českého výrazu „Radar s mimořádně slabými bočními smyčkami“). Známé skutečnosti však rozhodně mimořádně úspěšnému potlačení bočních smyček nijak nenasvědčují. Plocha anténní soustavy činí 125 m2, avšak efektivní apertura (skutečně zářící plocha) má rozlohu pouze 105 m2, tj. 84% celkové  plochy. Jedná se tedy o tzv. řídkou anténní soustavu (thinned array) schopnou vyzařovat mimořádně úzký hlavní paprsek za cenu úniku velké části vyzářené energie právě do bočních laloků. „Samotná fyzikální podstata“ zařízení tedy v rozporu s tvrzením vládních expertů tedy svědčí spíše ve prospěch mimořádně silných než mimořádně slabých bočních vyzařovacích laloků.