Greenpeace ČR - Blogy

Vítězná plavba za šetrný rybolov – na jedné lodi s drobnými rybáři

Celia Ojeda — Tue, 18 Jun 2013 11:54:00 +0200

Když jsme zahajovali evropskou plavbu na podporu šetrného rybolovu, měli jsme veliká očekávání. Zároveň jsme ale věděli, že bude celkem obtížné mluvit o rybolovu, protože pro obyčejné lidi je asi dost těžké si představit, co se na širém moři vlastně odehrává – vše je totiž schované hluboko pod vlnami. I když spousta lidí jí ryby a chodí na pláž, většinou nevědí, co se v oceánech odehrává a jaké škody každý den utrpí. Jeden příklad za všechny: nehorázné plýtvání, když se vyhazují nechtěné ryby zpět přes palubu – říká se tomu výmět. Nejlepší způsob, jak popsat a porozumět nesmyslnosti této praktiky, je jednoduchá analogie ze souše. Představte si, že vlastník stáda krav se rozhodne prodat pouze jedinou z nich a ostatní zabije. Takové jednání by nejspíš většině lidí připadalo šílené. Vyhazování nechtěných ryb, k němuž dochází v obrovském množství, je více méně to samé. Jen velmi málo lidí ví, nebo si vůbec dokáže představit, že právě tohle se děje na moři každý den. Ryby se uloví a poté, mrtvé či umírající, se vyhodí zpět do oceánu.

Od poloviny března se Greenpeace plaví kolem Evropy na lodi Arctic Sunrise, aby vyslalo jasnou zprávu odpovědným ministrům: „Budoucnost je v udržitelném rybolovu!“ Předali jsme tento vzkaz devíti velmi odlišným zemím a kulturám – od Černého moře po modré Středozemí až k vlnám Atlantiku. Udělali jsme téměř 20 zastávek v přístavech po celé Evropě a uspořádali setkání s politiky, kde měli drobní rybáři příležitost hovořit s těmi, kdo rozhodují o budoucnosti evropského rybolovu. Také jsme se účastnili seminářů a diskutovali o tom, co je v sázce, a jak právě rybáři mohou spolupracovat, být na tiskových konferencích, aby zazněl i jejich hlas, a zapojit se do veřejných akcí pro obyvatele přístavů a jejich okolí.

Kamkoliv jsme připluli, vyjadřovala spousta lidí rybářům používajícím šetrné rybolovné metody svou podporu. Od zahájení plavby se k naší flotile připojilo 120 000 lidí, kteří vyslali jasný vzkaz politikům, že mají podporovat trvale udržitelný rybolov. Šlo o symbolickou aktivitu, kdy mohli návštěvníci Arctic Sunrise složit papírovou loďku a zároveň bylo možné vyjádřit svou podporu udržitelnému rybolovu na webových stránkách myboat.gp.

A víte, co se stalo? Drobní rybáři vyhráli. Během naší plavby francouzskými vodami bylo dohodnuto základní znění reformy Společné rybářské politiky EU a její výsledek představuje do velké míry dobrou zprávu pro oceány, populace ryb a trvale udržitelný rybolov. Poprvé se stalo, že Evropská unie pochopila hodnotu šetrného rybolovu a odsouhlasila použití sociálních a environmentálních kritérií pro stanovení rybolovných kvót. Díky vám všem, kdo jste tomu napomohli a drobné rybáře podpořili.

Než si však budeme moci sednout na pohovku a odpočívat, máme před sebou ještě hodně práce. Nyní je nutné pozorně sledovat každý krok evropských ministrů pro rybolov a ujistit se, že realizují, co v reformě Společné rybářské politiky schválili. Je na čase, aby ministři ukázali, jak moc jsou ochotni chránit naše oceány a lidi, kteří jsou na nich závislí. Jeden z důležitých kroků, o kterém teď musí politici rozhodnout, je omezení nadměrné evropské rybářské flotily, která je v současné době dvakrát až třikrát větší, než je udržitelné. Budeme je sledovat. Doufáme, že i s vaší pomocí.

Celia Ojeda je koordinátorka oceánské kampaně v Greenpeace Španělsko

Krajinu jsme si zničili, změny klimatu popíráme, a tak se modlíme k betonu

Jan Freidinger — Fri, 14 Jun 2013 10:13:09 +0200

Za povodně nemohou ani politici, kteří se mezi sebou hašteří o tom, kdo co zanedbal či koho správně neinformoval, ani meteorologové, správci přehrad či nedobudované hráze a valy. Povodně jsou přirozený jev, jehož frekvence se bude díky změnám klimatu zvyšovat. To je základní předpoklad, ze kterého musí čeští politici vycházet. Povodním se nevyhneme, ale můžeme snížit jejich dopad a četnost. To je úkol politiků, ve kterém zatím selhávají.

Zničili jsme si krajinu, snížili její retenční schopnost (schopnost zadržovat vodu) a doslova si betonujeme půdu pod nohama. Řeky se snažíme uzamknout v regulovaných korytech, místo abychom jim nechali přirozenou volnost a možnost rozlivu. Když dojde k nejhoršímu, spoléháme se na technická opatření, jako jsou hráze, stěny či kapacitní koryta, které však často problém pouze posunou o „pár“ kilometrů po proudu.

Jako bychom zapomněli na schopnost zdravé přírody zadržovat vodu v krajině, a tím snižovat povodňové škody. Někdy se snad zdá, že co není z betonu, jakoby pro politiky a plánovače nefungovalo. Přitom opak je pravdou! Nivy řek s meandry, mokřady, loukami nebo lužním lesem dokáží zadržet obrovské množství vody. Cestou, jak zmenšit dopad povodní, není jen stavba protipovodňových hrází, ale především revitalizace technicky upravených toků ve volné krajině, aby se zpomalil postup povodňových vln, obnova a rozšíření přírodě blízkých území pro rozliv povodní, rozvolňování koryt v zastavěných oblastech do přírodě blízkých tvarů nebo odstranění stupňů a jezů, které nevhodně vzdouvají povodňové průtoky.

Nejde však jen o řeky samotné, ale o říční krajinu jako celek. Ta představuje 10 % rozlohy naší republiky. Velkou část říční krajiny jsme odvodnili a změnili na pole. Krajina nedokáže zadržovat prudké srážky, které v podobě povrchového odtoku způsobují bleskové lokální povodně, jejichž nahromadění má pak za následek záplavy na středních a dolních tocích řek.

Dalším, kdo přilévá olej do ohně, je intenzivní zemědělství. A to nejen prostřednictvím již zmiňovaného rozorávání mezí a odvodňování půdy (meliorace), ale i nevhodnou zemědělskou praxí, jako je například používání nepatřičných zemědělských postupů na svazích, pěstování nevhodných plodin a využívání nehodící se těžké mechanizace. Důsledkem je zrychlený odtok vody z polí i lesů a radikální snížení schopnosti krajiny zadržovat vodu. Intenzivní zemědělství tak na jedné straně způsobuje delší období sucha a na straně druhé přispívá k vyššímu rozsahu povodňových škod.

A ještě tu je jeden aspekt, který se často v souvislosti s povodněmi opomíjí - lesní hospodářství. Místo lesů máme smrkové plantáže, které dokáží pojmout pouhý zlomek objemu vody, který pojmou původní lesy s převládajícím bukem, jedlí, habrem a silně vyvinutým bylinným a keřovým pásmem s bohatým porostem mechu.

Po každých povodních slibují politici stamiliony na stavbu hrází, protipovodňových stěn, suchých poldrů, čas od času přijdou i s nějakou tou přehradou. Primárně je však třeba řešit příčinu, nikoli následky. O té se ovšem mlčí. Zmrzačili jsme si naši krajinu a je třeba ji uzdravit. Stejně jako je třeba vážně začít snižovat emise skleníkových plynů, které způsobují změny klimatu, kvůli kterým jsou a budou extrémní projevy počasí, mezi které patří i povodně, stále častější.

P.S. Greenpeace se rozhodlo během a po povodních věnovat svou kapacitu na likvidaci škod. Jak jsme pomáhali uklízet např. v jedné z vytopených pražských škol, můžete číst v blogu Jana Horáčka...

Tento text vyšel 12.6.2013 v MF DNES.

Naše ropou zčernalé boty odhalují pravdu o ruské Arktidě

Zhenya Belyakova — Thu, 13 Jun 2013 09:41:00 +0200

Právě teď se účastním mise Greenpeace, jejímž cílem je získat důkazy přímo v ruské části Arktidy. Jsme poblíž města Pyt´-Yah v sibiřském regionu Khanty-Mansi, který obklopují ropná pole Rosněftu, největší ropné společnosti na světě. Toto místo je hlavním městem těžby ropy v Rusku, tedy v zemi, kde ropa pokrývá 25 % státního rozpočtu a zároveň tu způsobuje děsivou inflaci a naprostou závislost na trhu s touto surovinou.

Stojíme uprostřed obrovského bahniště, pokrytého slizkou vrstvou husté černé ropy - neexistuje způsob, jak si zde udržet čisté oblečení. Takto vypadá odvrácená tvář ekonomiky, založené na pouhé těžbě surových materiálů. Tato tvář je skryta očím evropských zákazníků i hlavních spotřebitelů ve velkých ruských městech.

Jen pár hodin předtím, než jsme dorazili na ropné pole Mamontovskoe (jedno z 10 největších ruských ropných polí), zde praskl ropovod. Tucty dělníků a strojů překotně opravují potrubí, aby mohli pokračovat v produkci. Půda močálu pod našima nohama doslova bublá: jedovatá tekutina z prasklého potrubí se šíří a chemický zápach je hustý a dusivý.

Žádný z dělníků nevěnuje pozornost úniku ropy, k němuž dochází pouhých 100 metrů daleko. A přitom se neobjevil jen dnes - ropa zde uniká z prorezavělého potrubí už několik let a vytvořila černé „jezero“ dlouhé mnoho stovek metrů, které se každý rok zvětšuje.

Našim maličkostem ovšem zaměstnanci pozornost věnují. Přijela k nám dvě auta ochranky a požadují, abychom okamžitě opustili tuto „soukromou oblast“. Jsou očividně nervózní a omílají stále dokola: „Jak jste se o této nehodě dověděli?“ Ale v regionu Khanty-Mansi, kde je Rosněfť každoročně zodpovědný za 2 700 ropných úniků, není obtížné nějakou havárii najít vcelku kdykoli.

Zde v hloubi sibiřských lesů se ropné společnosti nemusí starat o svůj image. Vláda selhala, nestanovila zde pravidelné kontroly a dohled nad jejich aktivitami, a většina malých nehod tak projde bez povšimnutí. Za větší úniky platí Rosněfť pouze nevýznamné pokuty.

Každý rok dojde kvůli ruským ropným společnostem k úniku více než 30 milionů barelů ropy, což se dá přirovnat k sedmi haváriím plošiny Deepwater Horizonu ročně. Z více než 20 000 havárií jde celá polovina na vrub společnosti Rosněfť. Neuvěřitelných 10 000 úniků ropy ročně činí tuto bezohlednou společnost světovým leaderem v celkovém počtu úniků.

Kontroly poukázaly na to, že 97 % případů prasknutí ropného potrubí je zapříčiněno korozí, k níž dochází kvůli stáří potrubí a nevhodnému používání souvisejícího zařízení. Většina používaných rour a trubek je starší 30 let a nikdy neměla být užívána takto dlouho.

Vidíme, jak potrubí prostě jen tak leží na zemi, nebo dokonce v tekoucí vodě, a rezaví v důsledku vlhkosti okolní půdy a sněhu. Vidíme díry, které i po opravách zůstávají otevřené a plní se černou ropou. Tisíce hektarů lesa v okolí pomalu umírají v důsledku požárů a kontaminace jedy, vodní plochy se lesknou olejovým povlakem. Některé ropné úniky se táhnou po mnoho kilometrů a jsou řadu let staré - objevily se v okolí prosakujícího potrubí a každým rokem více narůstají. Vidíme mnoho mrtvých ptáků a malých zvířat. Místní říkají, že uprostřed ropou pokrytých močálů vídají mrtvé losy.

Dokonce i tehdy, když kontroloři uznají ropný únik, ještě to neznamená, že dojde k vyčištění a dekontaminaci. Společnosti často pouze napodobují rekultivaci půdy, pohřbí ropu pod půdou a zakryjí nečistotu pískem – sejde z očí, sejde z mysli. To se děje už mnoho let a vegetace kvůli tomu vymírá. A přejde mnoho generací, než se krajina v těchto tvrdých subarktických podmínkách zase zotaví.

Původní obyvatelé této oblasti – Khanty, Mansi a Nenets – jsou nuceni opustit svůj tradiční způsob života. Místní ropa, na kterou je naše země tak hrdá, znamená méně dětských her v lesích, žádné ryby v otrávených řekách a také to znamená, že pastviny pro soby – tradiční lovecká území původních obyvatel – postupně nahrazují silnice a ropná pole.

Tato environmentální katastrofa je zkrátka denní rutinou tohoto ropného giganta, který se v současné chvíli hrne do využití Arktidy. Namísto toho, aby vyměnil své prosakující zkorodované potrubí na Sibiři, má v plánu investovat miliardy dolarů do průzkumu arktického šelfu. Se silnou vládní podporou má nyní Rosněfť právo prozkoumat více než 1 milion čtverečních kilometrů ruské Arktidy a plánuje expandovat ještě dál.

Na mezinárodních konferencích a schůzkách na vysoké úrovni Rosněfť často hovoří o svých pokročilých technologiích a trvale udržitelném rozvoji pro Arktidu. Ale my tu stojíme s botami hluboce ponořenými v bahně ropného úniku a vidíme, jak daleko od pravdy tato prohlášení jsou.

Společně dokážeme těmto společnostem zabránit, aby zničily pobřežní Arktidu stejně, jako právě teď ničí severní Rusko. Přidejte se k nám.

Zhenya Belyakova je arktickou kampaňérkou v Greenpeace Rusko.

Jak jsme uklízeli vytopenou školu v Chuchli

Jan Horáček — Tue, 11 Jun 2013 15:40:53 +0200

Silný déšť nám doma v neděli vyplavil podkroví. Pár kapek a jakou to nadělalo škodu. V pondělí ráno bylo ale jasné, že je skutečně zle. Vltava vylitá široko ze svého běžného koryta, zavřené metro, neustávající déšť. Obrázků zcela zatopených domů přibývalo. V práci jsme jedním okem stále sledovali povodňovou situaci a vývoj počasí. Rozvodněný potok kompletně vytopil rodiče kolegyně. Ti jsou zcela zdrcení.

Řeka v Praze sotva kulminovala a už bylo jasné, že ač nešlo o katastrofu jako v roce 2002, škody budou tak rozsáhlé, že jejich odstraňování nemůžou hasiči zvládnout. Navíc když stále operovali v místech, kde byla situace kritická. Chtěl jsem pomoci, ale neměl jsem čas vyhledávat, kdo pomoc potřebuje, organizovat cestu, shánět vybavení. Potom přišel email od koordinátorky dobrovolníků z Greenpeace, že sestavuje tým pro pomoc s odklízením v jedné vytopené střední škole v Chuchli v Praze 5. V práci mi s porozuměním vyšli vstříct a dali na pátek volno.

V sedm hodin se nás v kanceláři Greenpeace sešlo sedm. Šest chlapů a jedna slečna. Ta přijala na pomoc dokonce až z Hradce Králové. Půjčili nám gumáky, ochranné kombinézy a rukavice. Poučení o nebezpečích, která při podobné akci číhají, a koordináty ke škole, kde nás už čekali.

Cesta byla vzhledem k dopravním omezením dobrodružná, a tak jsme dorazili s menším zpožděním. Na místě už pracoval asi tucet lidí. Hasiči pomáhali odčerpat vodu, jejíž množství dávalo tušit to, že zde byla situace ještě před nedávnem dramatická. Místní studentky vymetali vodu a bahno z budovy. Paní učitelka, která vedla celou akci, nám hned přidělila úkoly. Připojili jsme se ke třem klukům. Přijeli prý už ve čtvrtek večer z Ostravy a v Červeném kříži je nasměrovali do Chuchle. Zůstávají až do neděle. To všechno na vlastní náklady. Klobouk dolů, fakt borci. Jen jsem se zastyděl, že si v tak velkém městě nevypomůžeme více z vlastních zdrojů.

Slunce po dlouhé době zase pěkně svítilo a v partě, ve které jsme se sešli, šla práce dobře od ruky. Postupně jsme vyklízeli budovu. Rozmontovávali nábytek, vynášeli všechno ven a vyhazovali do kontejnerů na velkoobjemový odpad. Bylo smutné sledovat, jak se úhledně zařízená škola mění jen v holé zdi. Všechno bylo nasáklé vodou a zničené. Nábytek, knížky, diplomy, nástěnky i úbory na tělocvik.

Při vyklízení sklepa stále do pasu zaplaveného špinavou notně zapáchající vodou jsme jen sekundovali dvěma hasičům, kteří vytahovali stále další a další zničené vybavení, aby mohla být voda ze sklepa odčerpána.

Pátý nebo snad šestý kontejner byl už pomalu plný a na dvoře zůstalo jen to, co šlo bezpečně omýt. Každému však bylo jasné, že uvnitř čeká ještě plno práce. Paní ředitelka doufá, že to stihnou do září, než zase začne škola. Nezbývá než jí a jejím kolegům popřát hodně sil a všem, kteří s námi pomáhali, poděkovat za spolupráci. Celý další den jsem byl úplně zničený. Musím ale říct, že mě to docela bavilo. Na rozdíl od přímo postižených je totiž možné se zapojit jen na den. Když si ale představíte, že by se přidal každý, kdo může, jen na jeden jediný den...

P.S. Pár dalších fotografií můžete vidět na Facebooku Greenpeace ČR

Povodně jako uhelná Fukušima?

Jan Rovenský — Mon, 10 Jun 2013 16:20:00 +0200

Až skončí hádky politiků o pozdě postavených povodňových stěnách a málo vypuštěných přehradách, měli bychom se možná začít zamýšlet nad tím, proč nás záplavy postihují stále častěji. Neměli bychom přitom zapomenout na zdaleka největší český příspěvek k sílícímu skleníkového efektu – tedy na uhlí. Častější záplavy (ale i další extrémní projevy počasí) patří ke změně klimatu jako k velbloudovi hrb. Pokaždé, až uslyšíte o levné elektřině a teple z fosilních paliv, připočtěte si v duchu nejen zkrácené životy lidí žijících v severních Čechách a devastaci krajiny, ale i významnou část povodňových škod.

Je to vlastně docela nespravedlivé. Zatímco symboly selhání jaderné energetiky – Černobyl, Three Mile Island a Fukušimu – zná prakticky každý, na srovnatelnou katastrofu způsobenou uhelnou elektrárnou si nevzpomene nikdo. Přitom není pochyb o tom, že uhlí má na svědomí více lidských životů, zničené přírody i ekonomických škod než jádro. Uhlí na to jde ale chytře – poškozuje a zabíjí nás pomalu, bez šoků, takže si toho ani nevšimneme, nebo na to jde oklikou přes změny klimatu. Nějaký ten jasný odstrašující symbol by si ale zasloužilo. Mým favoritem, aspoň pokud jde o Česko, jsou častější povodně.

Klíčové je zde slovo "častější". Nelze říct, že jedna, byť sebevětší povodeň je důsledkem změn klimatu, resp. rostoucího vlivu naší civilizace na klima. Povodně jsou přirozené, takže i kdybychom srazili naše emise skleníkových plynů na nulu, čas od času nás stejně nějaká záplava postihne. Vědci se ovšem shodují, že s rostoucí průměrnou teplotou bude extrémních projevů počasí typu záplav, dlouhodobého sucha či výkyvů teplot přibývat. S rostoucím množstvím energie (a v důsledku vyššího odparu vody) v atmosféře se tato chová nevypočitatelněji a divočeji. S rostoucími průměrnými teplotami tedy budeme plavat častěji.

Berme to jako něžné varování. V tuto chvíli je v Evropě o 1,2 stupně Celsia tepleji než před začátkem průmyslové revoluce. Pokud porostou emise stejně raketovým tempem jako v posledních desetiletích, do konce století se můžeme těšit na zvýšení průměrné teploty až o 6 stupňů. To je stejně, jako nás dělí od poslední doby ledové – jen opačným směrem. Nevíme sice přesně, jak by takový svět vypadal, ale vsadil bych na dvě jistoty: masivní povodně by v něm byly podstatně častější – ale vedle dalších dopadů takto razantní změny klimatu by patrně bledly.

Česká republika k posilování skleníkového efektu zdatně přispívá – i když jsme z globálního hlediska malinká země rozlohou i počtem obyvatel, máme na svědomí půl procenta celosvětových emisí oxidu uhličitého. S 10 tunami máme sedmé nejvyšší emise CO2 na hlavu ze všech rozvinutých zemí (OECD). Může za to především hnědé uhlí, které pálíme v elektrárnách a teplárnách.

Měli bychom udělat dvě základní věci: za prvé, co nejrychleji snížit naši současnou závislost na fosilních palivech. Podrobný, konkrétní a realistický plán, jak to provést v ČR, v EU i v jiných koutech světa, přitom existuje – jmenuje se Energetická [r]evoluce.

Za druhé se musíme dokázat vyrovnat s těmi dopady změn klimatu, kterým už zabránit nedokážeme. V případě intenzivnějších a častějších srážek můžeme jejich negativní vliv významně ovlivnit obnovou přirozené skladby lesů, změnami v zemědělství (vyšším zatravněním, obnovením remízů a dalších přirozených vsakovacích ploch), revitalizací řek či zákazem staveb v záplavových územích.

Bylo by fajn, kdyby Hudeček, Svoboda, Bém a další bývalí i současní politici dokázali přehodit výhybku a vedle řešení následků povodní se začali aspoň trochu věnovat i řešení jejich příčin. I nejvyšší hráz totiž jednou přeteče.

Tento komentář vyšel 10. června 2013 v Hospodářských novinách

Podpora do Istanbulu míří z Prahy i Brna

Klára Čechová — Mon, 10 Jun 2013 09:53:53 +0200

Proč se v neděli 9. června před Rudolfinem motalo tolik lidí kolem bílého transparentu se zeleným nápisem? Proč se fotí s tou bublinou u pusy? To pražská skupina dobrovolníků pořádá akci na pomoc a podporu Turecku. Za zády jim stojí Pražský hrad, v rukou mají poselství míru a svobody.

Náměstí Jana Palacha si vybrala pražská lokální skupina jako ideální místo ke společné fotce s banerem požadujícím mírový protest v Gezi, a tím i k vyjádření podpory těm, kteří v Turecku protestují za svá občanská práva jako jsou svoboda slova nebo svoboda projevu.

Podobnou akci svolala i brněnská lokální skupina - sešli se stejný den ve 13 hodin příznačně na náměstí Svobody.

Co se vlastně v Turecku děje? Začalo to jako mnoho věcí prostě. Poklidným protestem proti zničení parku Gezi, jednoho z posledních veřejných kousků zeleně v Istanbulu. Pak ale přišlo policejní násilí, slzný plyn, vodní děla, obušky. A tak protest brzy přerostl v celonárodní hnutí proti stále více autoritářské vládě.

Pražská i brněnská lokální skupina se tak zapojily do celosvětové fotografické akce. Fotky ze všech koutů planety budou příští víkend promítány právě v parku Gezi na náměstí Taksim, kde má kancelář turecká Greenpeace. Svět bude stát za svobodou a vzkáže: Turecko - nejste v tom sami.

Bližší infromace o tom, proč Turecko vře, najdete třeba na tomto blogu Greenpeace nebo v článku Jana Beránka.

Poslední strom nebo poslední kapka?

Kumi Naidoo — Fri, 07 Jun 2013 22:40:00 +0200

Kancelář Greenpeace v Istanbulu je v obležení. Nachází se přímo u Taksimu, v oblasti, kde začal pokojný protest proti likvidaci malého, avšak historicky cenného parku Gezi. Situace se změnila, když místní policie začala demonstranty brutálně rozhánět. Protest tak záhy přerostl v masové nepokoje desítek tisíc lidí a získal podporu celosvětové veřejnosti.

Premiér Recep Tayyip Erdogan zůstává zatvrzelý a plány na pohřbení parku nehodlá zpochybňovat. Stejně tak nadále kritizuje celý nenásilný protest. Připustil však, že reakce policie byla přehnaná. Je hodně eufemistické nazývat zásah, při kterém umírali lidé a stovky jich byly zraněny, za „přehnaný“.

Agrese ze strany policie se nevyhnula ani turecké kanceláři Greenpeace. Policie házela kanystry se slzným plynem i ke vchodu do naší budovy. Ačkoli jsme ti poslední, kdo by mohl představoval hrozbu. Jednáme nenásilně, nabízíme ošetření zraněným demonstrantům i ozbrojeným policistům, pokud ji potřebují.

Na náměstí Taksimu se scházejí další a další lidé, jiní se shromažďují po celé zemi, podpora přichází i ze světa - „Jsme v Gezi s vámi, vidíme, co se děje a jsme zděšeni brutalitou zásahu.“

Teď už nejde jen o pár stromů v parku a developerský plán na další zbytečné nákupní centrum. Surový útlak ze strany vlády, ozbrojené policejní jednotky, které na pokojné demonstranty vypouštějí slzný plyn a střílí gumové projektily, to až příliš připomíná Tahriru a Occupy Wall Street. Teď už se bojuje o základy turecké demokracie. Je to bitva o právo na nenásilný protest, o právo na vlastní názor, bitva o to, aby lidé a příroda dostali přednost před ekonomickými zájmy mocných elit.

Svoboda slova a právo na nenásilné shromažďování jsou posvátné principy, bez kterých demokracie nemůže přežít. Tyto principy musí být respektovány i tureckými autoritami. Násilí proti protestujícím musí přestat!

Pravidelné informace o nejnovějších událostech od mých kolegů z istanbulské pobočky mě částečně znepokojují i naplňují hrdostí. Naši zaměstnanci, příznivci a dobrovolníci stojí bok po boku těch, kteří požadují ochranu parku Gezi, demokracii, konec policejní brutality a dalšího násilí.

Naše kancelář se nachází na ulici Istikal – hlavní třídě vedoucí přímo na náměstí Taksim. Pouhý kilometr odsud. Protesty se rozšířily podél celé této ulice a policisté se dostávají do střetu s demonstranty přímo pod našimi okny. V důsledku používání slzného plynu a vodních děl nám byl přístup do kanceláře opakovaně znemožněn a vzduch stále připomíná spíše kyselinu.

Přesto je kancelář je otevřena 24h denně a zůstane tak, dokud bude třeba. Přijímáme zraněné a vyčerpané demonstranty. Nabízíme úkryt a oddech, první pomoc zraněným. Přidalo se k nám i několik lékařů a zdravotníků. Atmosféra je napjatá, ale naši aktivisté jsou pevní ve svém odhodlání.

Turecká média nemohou plně pokrýt a zprostředkovat současné dění – po dlouhé roky jsou objektem vládní tyranie a cenzury. Ale zprávy se přesto šíří – díky sociálním sítím, od občana k občanu, od ucha k uchu. Fotky, videa a další informace zaplavují internet. Stovky kanceláří a obchodních míst v Istanbulu zpřístupnily pro veřejnost své bezdrátové připojení. Vládní pokus uzavřít mobilní datovou síť a kontrolovat unikající informace tak vyšel naprázdno. Naše týmy v Turecku pravidelně zveřejňují čerstvé informace na Twitteru a Facebooku.

Doufáme, že naši zaměstnanci, příznivci a dobrovolníci zůstanou v bezpečí, přesto je podporujeme v jejich riskantním konání. V zásadních momentech jaké teď země prožívá, musíme totiž ještě pevněji stát za svými základními hodnotami míru a nenásilí – musíme přinášet svědectví a nebát se jednat.

Ministrovi Erdoganovi vzkazuji – zastavte násilí, ukončete policejní brutalitu, uvolněte mediální kanály a umožněte tak otevřenou diskuzi o celé problematice. Svět vás vidí. Slyšeli jsme vaše oprávněné požadavky na mír na Blízkém východě. Teď musíte naplnit svá vznosná slova také ve své vlastní zemi. Žádám vás, aby se neopakovalo zamořování ulic slzným plynem a další brutální útoky posledních dní, abyste odložili gumové projektily a obušky. Násilí není v zájmu nikoho z nás.

Naše myšlenky, naše srdce a naše sounáležitost patří lidem z Istanbulu i celého Turecka. Prosím a vyzývám všechny, aby zůstali pozorní a sledovali aktuální informace o tom, co se děje. Přidejte svůj hlas k celosvětové výzvě za ukončení násilí, za zachování parku Gezi a za prosazení práva na nenásilný protest.

Kumi Naidoo je výkonný ředitel Greenpeace International.

Povodní bude pribúdať – protipovodňové bariéry nám nepomôžu

Pavol Široký — Fri, 07 Jun 2013 17:10:00 +0200

Aktuálna povodňová situácia v strednej Európe otvára viacero otázok čo nás čaká a prečo sa povodne dejú tak často a v takom silnom rozsahu. Je jasné, že povodne nemôžeme na 100 % dať do súvisu iba s prebiehajúcou klimatickou zmenou. Oddeliť však tieto dve oblasti nie je možné.

Koncentrácie CO2, ktoré sme uvoľnili do ovzdušia vďaka spaľovaniu fosílnych palív, sú najvyššie za posledných minimálne 3 milióny rokov, možno až 6 miliónov rokov. Vyššia koncentrácia CO2 znamená hlavne vyššiu priemernú globálnu teplotu. Tá je v súčasnosti celosvetovo asi o 0,8 °C vyššia ako dlhodobý priemer. Na Slovensku je to dokonca o 1,5 - 1,6°C. Vyššie teploty logicky znamenajú vyšší výpar vody, viac vodnej pary znamená viac „mrakov“ a tým pádom aj viac zrážok.

K tomuto následku globálneho otepľovania pristupujú pravdepodobne aj ďalšie fakty. Topenie a úbytok arktického ľadu výrazne ovplyvňuje aj Európu. Klasické prúdenie vzduchu od Atlantického oceána a od Sibíri je stále častejšie vytlačované prúdením veľmi chladného vzduchu zo severu od Arktídy. Tieto výrazné výkyvy v prúdení vzduchu nad Európou má za následok rýchle a časté striedanie teplotných extrémov. Niečo podobné sme mohli pozorovať aj tohto roku kedy studenú, výdatnú a dlhú zimu rýchlo vystriedali teploty blížiace sa k 30 °C a následne prišlo zase k rýchlemu ochladeniu spojenému so zrážkami a povodňami, ktoré sa po 10 rokoch blížia rozsahu tisícročnej vody.

Je len málo pravdepodobné, že sa tieto extrémy dejú prirodzene, bez vplyvu ľudí. Ani geologické udalosti ani slnečná aktivita nedosahujú také zmeny, ktoré by mohli spôsobiť tieto výrazné a stále častejšie klimatické výkyvy. Treba však pripomenúť, že spaľovanie fosílnych palív a koncentrácia CO2 nie je ani zďaleka jediný dôvod, prečo dochádza ku klimatickým zmenám. Ľudská činnosť vedie v posledných desaťročiach k aktivitám, ktoré klimatické výkyvy a ich následky výrazne umocňujú. Týka sa to aj povodní ako jedného z následku klimatickej zmeny.

Rozsah odlesňovania, regulácia tokov, vysúšanie pôd pre poľnohospodársku činnosť, stavbu obydlí alebo priemysel, urbanizácia založená na betóne a skle, výstavba ciest hlavne v lesných ekosystémoch sú ďalšie príčiny prečo máme stále silnejšie a častejšie povodne. Aké vysoké protipovodňové bariéry chceme stavať na zadržanie vody v riekach, ktoré sme vyregulovali pre naše mestá a priemysel? Vydržia bariéry postavené pred pár rokmi aj o desať rokov? Stačí sa pozrieť na Dunaj, Vltavu alebo Labe a odpoveď je celkom jasná. Skôr alebo neskôr nebudú stačiť.

Riešenia spočívajú aj v iných opatreniach, ako sú betónové a mobilné protipovodňové steny. V prvom rade musíme znížiť našu energetickú a materiálovú spotrebu, ktoré je neudržateľná. Za pár desaťročí minieme energetické zdroje, ktoré sa v prírode akumulovali milióny rokov. Tie majú zároveň za následok emisie skleníkových plynov, hlavnú príčinu súčasnej klimatickej zmeny.

V druhom rade musíme ukončiť naše bezohľadné drancovanie lesných ekosystémov, zakázať holorubnú ťažbu a prestať likvidovať brehové porasty. Ak zlikvidujeme naše lesy, výrazne znížime akumulačnú schopnosť hornatých oblastí. Voda sa pri prívalových dažďoch nemá kde udržať. Budovaním lesných ciest (hlavne pre jednoduchšiu ťažbu dreva) zase vytvárame nové potoky, ktoré urýchľujú odtok vody z lesov.

Zároveň musíme rozumnejšie pristúpiť k regulácii našich tokov. Regulované „rovné“ korytá riek a potokov zadržiavajú výrazne menej vody ako klasické meandrujúce toky. Betónové brehy dopĺňané nepriepustnými hrádzami zabraňujú alebo spomaľujú absorpciu vody do sedimentov a dopĺňanie zásob podzemnej vody. Regulácia tokov ide ruka v ruke s vysúšaním územím pre poľnohospodárstvo, alebo inú ľudskú činnosť. Z prirodzených močarísk a záplavových území sa tak stávajú umelé „ekosystémy“, v ktorých už nie je možné zadržovať prirodzené aj klimatickou zmenou vyvolané záplavy.

Ďalším opatrením je nestrácať „sedliacky rozum“. Pokiaľ vieme, že sú v určitom území povodne dlhodobo prirodzené, tak je hlúposť stavať v ňom domy. Naši predkovia prirodzene vedeli, že je lepšie nestavať domy na brehoch vodných tokov alebo v záplavových oblastiach, ale na vyššie položených územiach. Čo sa zmenilo, že si tento jednoduchý fakt mnohí ľudia neuvedomujú? Čo dáva právo niektorým ľuďom požadovať stavbu hrádzí a preplácanie povodňových škôd za peniaze všetkých daňových poplatníkov, pokiaľ stavajú domy v územiach, ktoré boli a budú zaplavované?

Na záver by som rád spomenul jednu z aktuálnych tém, ktorá (vyzerá to tak) má stále väčší vplyv na klímu Európy – ochranu Arktídy. Jedným z najvýraznejších následkov klimatickej zmeny je extrémny úbytok arktického ľadu a s tým súvisiace zmeny prúdenia vzduchu. Namiesto toho, aby sa celý svet spojil v ochrane tohto najkrehkejšieho ekosystému, spoločnosti ako Shell alebo Gazprom vítajú stratu arktického ľadu ako ekonomickú príležitosť pre ťažbu ropy, plynu a iných nerastov. Ignorujú tak fakt, že práve fosílny biznis je najviac zodpovedný za prebiehajúcu klimatickú zmenu. Zároveň ohrozujú územie, na ktoré sú naviazané takmer všetky oceánske ekosystémy planéty. Úniky ropy a havárie by mohli spôsobiť obrovské a možno až nezvratné škody na oceánskej faune a flóre. Podporte preto prosím kampaň Greenpeace na záchranu tohto nesmierne vzácneho územia! www.ZachranmeArktidu.cz

Pavol Široký je koordinátor klimatické kampaně Greenpeace Slovensko

Povodně... a mlčení o klimatu

prof. Bedřich Moldan — Tue, 04 Jun 2013 10:42:00 +0200

Při pohledu na zničený majetek a zmařené životy na to jistě není kdy, ale až voda opadne a sečteme ztráty, měli bychom si udělat čas na téma, které se v poslední době vytratilo ze zájmu médií a veřejnosti. Řeč je o globální změně klimatu, o jevu, jehož důsledky, jak ukazují právě i časté povodně, jsou stále patrnější.

Údaj o rekordním obsahu oxidu uhličitého (CO2) v ovzduší, kterého bylo dosaženo v květnu, nevzbudil žádnou větší pozornost. Oteplení a další projevy klimatické změny však pokračují, a to rychlejším tempem, než se předpokládalo ještě před pár lety. Díky rozsáhlému výzkumu a systematickým pozorováním zejména automatických stanic a satelitů máme stále přesnější obraz. Zlepšuje se zejména představa o regionální podobě pravděpodobných změn. Příčiny jsou v zásadě jasné: stále rostoucí emise skleníkových plynů a zejména CO2 ze spalování fosilních paliv. Nedávná analýza mnoha tisíc prací na toto téma publikovaných ukázala téměř 100% (přesně 97%) odbornou shodu, kterou již neporušuje ani známý skeptik Björn Lomborg.

Tři dopady změny Globální změna klimatu se projevuje třemi důležitými jevy. Především je to pokračující globální oteplení. To je nejviditelnější v Arktidě, kde tají ledovce donedávna nepředpokládaným tempem.

V některých oblastech je změna rychlejší než v jiných, někde byl zaznamenán i záporný trend, ale průměrné globální oteplení je nepochybně prokázáno. Druhým je stoupající hladina oceánu. Od roku 1880 stoupla jeho hladina o 20 cm a zvyšování se urychluje, dnes je to okolo 3 mm za rok. Ale že nežijeme v Benátkách ani na malých ostrovech v Pacifiku, tak si tohoto jevu moc nevšímáme. Zato se nám nevyhýbá třetí a zřejmě nejvážnější faktor probíhající změny: větší nestálost počasí (včetně letošních extrémů) a zejména častější výskyt a větší intenzita mimořádných hydrometeorologických událostí. Mezi ně patří sucha, jaká byla nedávno v Texasu, vlny horka, mrazů, ale i extrémní bouře a podobné jevy včetně nedávného tornáda v Oklahomě. A typické jsou bohužel i mimořádně vysoké vodní srážky působící povodně, jakou zakoušíme právě nyní. Povodně byly vždy, ale není náhodou, že vůbec největší historická povodeň byla nedávno (Pákistán 2010) nebo že u nás zažíváme už třetí či čtvrtou velkou povodeň ve velmi krátkém časovém období. Za stoprocentní příčinu žádné z těchto událostí nelze změnu klimatu jednoznačně označit, avšak jejich častější výskyt a katastrofálnější průběh je jejím typickým důsledkem. Důsledky nečinnosti Co proti tomu můžeme dělat? Především co možná posílit adaptační aktivity počínaje preventivními opatřeními v krajině včetně jasného příkazu nezastavovat zátopová území, stavět různá ochranná zařízení, ale i zlepšovat varovné a záchranné systémy. Musíme však vědět, na co se máme adaptovat, a to znamená prohloubit naše znalosti o tom, na co se máme připravit. To zdaleka není dostatečně známo. Nejdůležitější je úsilí co možná nejvíc zpomalit průběh klimatické změny. Odvrátit ji už nejde.

Skleníkových plynů je v ovzduší tolik, že změna bude dále probíhat, a dokonce se prohlubovat. Je však stále v lidských silách změnu zásadně zmírnit. Znamená to postupné celosvětové zavedení nového energetického systému založeného plně na obnovitelných zdrojích a radikální omezení emisí. Je více než jasné, jak je tento manévr po všech stránkách náročný. Ale důsledky dlouhého nicnedělání jsou, jak je také ze současných událostí zřejmé, hrozivé.
Povodně byly vždy. Ale není náhoda, že zažíváme už třetí či čtvrtou povodeň ve velmi krátkém období. Jejich častější výskyt je důsledkem změny klimatu.

O autorovi: Bedřich Moldan, Autor je ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze.

Text vyšel 4. 6. 2013 v Hospodářských novinách.
Převzato s laskavým svolením autora.

Dobrovolníci Greenpeace uspořádali program pro děti z internátní školy

Greenpeace Brno — Sat, 01 Jun 2013 10:06:51 +0200

Šest členů z brněnské skupiny Greenpeace se rozhodlo uspořádat poněkud netradiční akci, která sice přímo nesouvisí s žádnou z aktuálních kampaní Greenpeace, ale rozhodně je blízká filozofii organizace. Pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami připravili dobrovolníci zábavný program se zaměřením na ochranu přírody.

Základní školu Želešice navštěvují především děti ze sociálně znevýhodněných prostředí, děti s výchovnými problémy a děti zdravotně postižené. Vzdělávací program je upraven tak, aby této skupině žáků vyhovoval, škola se snaží v žácích ukotvovat kladné hodnoty a mravní vlastnosti. Proto nabídku dobrovolníků připravit pro děti zábavný den s aktivitami zaměřenými na ochranu životního prostředí uvítali. Protože je to škola internátní, program se odehrál na státní svátek osmého května, kdy měly děti volno a dobrovolníci tak vhodným způsobem naplnili jejich volný čas.

Celou akci zaznamenala dobrovolnice Zdenka.

Do Želešic nás vyrazilo šest nadšenců. Jelikož byl státní svátek, na internátu zůstávalo pouze dvacet jedna dětí, pro které jsme si připravili vzdělávací hry. Na začátku jsme se navzájem seznámili a dětem rozdali kartičky k zapisování bodů při soutěži. Pak už se všichni rozeběhli plnit úkoly na přichystaná stanoviště. Celkem jsme jich připravili šest.

První stanoviště bylo zaneřáděno odpadky a úkolem dětí bylo nepořádek uklidit a roztřídit do správných kontejnerů. Úkolu se chopili s nečekaným nadšením a okamžitě tak rozehnali naše obavy, jestli se jim bude připravený program líbit. Na druhém stanovišti se odehrávala tajemná ochutnávka ovoce a zeleniny. Nebylo to však jen tak, soutěžící totiž měli zavázané oči, takže museli ovoce a zeleninu poznávat jen podle chuti. Rybník znečištěný odpadky děti našla na třetím stanovišti. Děti si zahrály na malé rybáře a pomocí podběráku lovily odpadky z rybníčku-bazénku, dokud nebyl úplně čistý.

Nejvíc byli všichni nadšení ze stanoviště, kde čekal lední medvěd. Ten pokládal otázky související s jeho životem a soutěžící se tak dozvěděli spoustu nových informací. Poslední stanoviště představovalo mapu světa obklopenou spoustou fotek zvířátek. Zvířátka však nevěděla, kde žijí a tak bylo hlavním úkolem dětí poradit jim a najít jejich domovy. I toto stanoviště je zaujalo a pobavilo. Další aktivitou byl sběr odpadků v areálu školy. Děti se rozdělily do třech týmů a měly deset minut na to posbírat co nejvíce nepořádku. V areálu školy se během chvilky nenašlo ani smítko. Disciplína byla ohodnocena body, které jsme nakonec sčítali. Celkové vyhodnocování soutěže zabralo nějakou chvíli, a proto děti mezitím malovaly srdce I ♥ Arctic. Jejich výtvory byly velmi povedené, a tak se všechny se svými obrázky fotily.

Po vyhodnocení jsme zjistili, že dva týmy mají stejný počet bodů, a tak o vítězi rozhodl rozstřel, ve kterém jsme pokládali otázky z toho, co se děti za dopoledne na stanovištích dozvěděly a naučily. Odměnou pro soutěžící byly drobné dárky a občerstvení, které jsme jim připravili.

Odpoledne jsme strávili stopovací hrou. Průzkumníci cestou plnili úkoly, které si nejdřív museli sami najít. Díky hře jsme se prošli po blízkém okolí Želešic. I tato soutěž všechny bavila.

Celý tento den nás provázel smích, nadšení a nefalšovaná radost. Ráno jsme ke škole přicházeli s obavami, jak nás děti přijmou a večer odcházeli s opravdu dobrým pocitem a chutí brzy se vrátit. Byla to skvělá zkušenost pro nás i pro děti.

STOP MONSANTO, NO GMO!

Bára Malá — Wed, 29 May 2013 11:00:00 +0200

4 slova, 2 vzkazy, 1 věta se valila průvodem jako lavina. Od Náměstí Jana Palacha, přes Karlův most až k americké ambasádě. A nejen tam. Tato slova zněla na 436 samostatných průvodech, v 52 zemích světa z úst téměř 2 milionů lidí. Proč? 25. květen byl celosvětovým dnem proti Monsantu a geneticky modifikovaným organismům (GMO) jako takovým.

Monsanto je americká korporace, která vlastní monopol v obchodování s GMO. Proč jsou GMO hrozbou pro lidstvo, a nikoli řešením hladu v zemích třetího světa (jak tvrdí Monsanto), se tu nebudu moc rozepisovat. Na světě je dost jídla pro všechny, jen je špatně distribuováno. GMO tedy není řešením, zvlášť když se jím z naprosté většiny krmí dobytek, který skončí v amerických hamburgerech. Nehledě na hazard s geny, kde se nedají předpovídat přesné výsledky, mizení původních odrůd, finanční ruinování chudých zemědělců, poškozování půdy, atd…

Naše planeta potřebuje biodiverzitu, malé a střední farmáře, organicky pěstované plodiny bez jedů, férové zemědělství, které nevlastní jedna jediná firma diktující podmínky a vlastnící patenty dokonce na původní odrůdy některých plodin. To je podle mě jediná cesta k trvale udržitelnému zemědělství. A proto jsem se 25.5.2013 zúčastnila March Against Monsanto v Praze.

V sobotu dopoledne jsem vyrazila do kanceláře s očekáváním, že budu sama. K mému milému překvapení jsem tam objevila další 2 dobrovolníky – Honzu a Michala, kterým stejně jako mně není tahle problematika lhostejná a rozhodli se strávit sobotní deštivé odpoledne pochodováním po Praze vyjadřujíce svůj názor.

Vzali jsme si tedy slušivé vestičky „Řekni NE Genetickému experimentu“, popadli obří kukuřici a jako tři mušketýři v maskách jsme se vydali směr nám. Jana Palacha, kde průvod začínal. Už v metru jsme potkali Zola a přímo na místě se k nám s nadšením přidal kolega z dánské pobočky Greenpeace. Rozdali jsme jim další vestičky, které jsme prozřetelně vzali s sebou a prohodili pár slov se svolavatelem pochodu, který byl moc rád, že nás tam vidí. Jako komando jsme se pak společně s více než stovkou dalších protestantů a za zvuku bubnů vydali na Karlův most.

S potěšením jsem brzy zaznamenala spoustu sympatií z řad kolemjdoucích. Někteří z nich zvedali palce nahoru, jiní si s námi i zakřičeli a dvě starší paní kolem 70 let dokonce nadšeně tleskaly a chytaly se za srdce – to mě opravdu dojalo. Upřímně věřím, že všichni věděli, proč jsme tam, a pokud ne, rozdala se spousta informačních letáků (i v angličtině).

Před samotnou americkou ambasádou nás všechny nahnali do připravené ohrádky. Prý kvůli bezpečnosti. Cítili jsme se jako ovce – jak symbolické :) . Byla jsem však velmi ráda, že to nikoho nevyvedlo z míry a nepokoušel se o nějakou agresi (jak slovní, tak fyzickou). Pochod si tak po celou dobu zachoval atmosféru nenásilí a touhy po pozitivní změně.
Následoval oficiální projev Jany z ekopartyzanka.cz, která se i v Greenpeace párkrát zapojila do některých projektů. Shrnula velmi věcně, srozumitelně a s hlubokým přesvědčením v hlase hlavní důvody pochodu proti Monsantu a GMO. Inspirovala tak další řečníky (včetně mě), aby vystoupili z davu a vyjádřili svůj názor.

Po bouřlivém aplausu jsme se pomalu rozešli – někteří pokračovali do Jazzové sekce na navazující besedu o dané problematice, někteří domů, my zpátky do kanceláře. Všichni ale s pocitem uspokojení! Hned, jak jsme dorazili na Florenc, prudce se rozpršelo. Jakoby nám fandila i sama příroda a počkala, až bude po všem. Však jsme to taky dělali pro ni.

Tento pochod nepořádala žádná organizace.

Sešli se na ní pouze obyčejní lidé ze všech koutů světa toužící po změně.

Víc takových akcí!

Maratonský výkon Rady pro zemědělství, za který si potlesk nezaslouží!

Jan Freidinger — Thu, 16 May 2013 11:48:00 +0200

Za výdrž při jednání o reformě Společné rybářské politiky EU, které skončilo včera (středa 15.5.) v šest hodin ráno, si Rada pro zemědělství uznání zaslouží. Horší je to se samotným výsledkem. Největším úspěchem je, že se ministři zemědělství na něčem vůbec dohodli. Tedy ti, kteří se účastnili – ten český, ministr Bendl, opět zůstal doma a vyslal za sebe jen svou náměstkyni.

Dohoda ministrů zemědělství členských států bude sloužit jako východisko pro vyjednávání s Evropským parlamentem, který si drtivou většinou odhlasoval velmi progresivní text reformy již letos v únoru. Rada ministrů však neměla vůli se přiblížit k tomu, co odhlasoval parlament – především kvůli bloku několika států (Španělsko, Francie, Belgie, Řecko, Portugalsko). Na druhé straně pomyslné barikády stálo hlavně Švédsko, které dokonce výsledný „měkký” kompromis jako jediné odmítlo, ale za lepší text bojovalo do ranních hodin i Německo nebo Dánsko.

Hlavním boj se svedl o zákaz tzv. výmětů, tedy vyhazování nechtěných úlovků zpět do moře, od roku 2015 a stanovení konkrétního cíle (data) na obnovu zdevastovaných populací komerčně lovených druhů ryb. Například kolegové z WWF Německo vypočítali, že pokud by se prosadil původní návrh Rady na obnovu populací, trvalo by to celých sto let.

Česko jako obvykle stálo se svou „flexibilně defenzivní“ pozicí kdesi neidentifikovatelně uprostřed a při veřejném jednání opět mlčelo. Samozřejmě, že kdekdo může namítnout, že vnitrozemským Čechům může být osud oceánů fuk. Proč se zbytečně namáhat? A třeba být dokonce vidět a mít vlastní názor? Nedej bože ho aktivně prosazovat?

Pravdou je, že někdy je to skutečně dobře, protože minimálně za působení současné vlády je česká aktivita v Unii obvykle dosti antiekologická. Nicméně reforma Společné rybářské politiky EU přináší Česku a českým producentům ryb velké možnosti, jak si sáhnout na evropské dotace, které v současnosti míří do neudržitelného mořského rybolovu a akvakultur. To vše může být ohroženo v případě, že Evropský parlament odmítne najít se slabým textem Rady kompromis nebo když Rada parlamentu neustoupí. Dalším krokem bude totiž vyjednávání mezi EP a Radou, kdy se každý bude snažit prosadit svou verzi reformy.

Zde je dobré dodat, že za Evropským parlamentem stojí statisíce občanů EU, kteří podepsali petice za silnou reformu, desetitisíce drobných rybářů, vědci a mořští biologové a přes 200 nevládních organizací, které se zabývají ochranou přírody. A odpověď na otázku, zdali je to více či méně, než lobby průmyslových rybářů ze Španělska, Francie a dalších rybářských mocností, již ponechám na Vás.

Opilá planeta

Jan Beránek — Wed, 15 May 2013 12:01:00 +0200

Země se ocitla v situaci, v níž připomíná opilého státníka. Nemoc - přesycení atmosféry kysličníkem uhličitým - je léčitelná, ale vyžaduje okamžité a rázné zásahy.

V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million – částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

Hodnota 400 ppm získá význam teprve srovnáním se zastoupením CO2 v atmosféře na počátku průmyslové revoluce. Z bublin dávného vzduchu uvězněného v ledovcích víme, že tehdy byla koncentrace tohoto plynu asi 280 ppm – znamená to, že se za posledních dvě stě let zvýšila téměř o polovinu. Takový nárůst je konzistentní s obrovskými objemy CO2, které lidstvo každoročně do atmosféry vypouští v důsledku spalování fosilních paliv a některých dalších průmyslových činností.

Oxid uhličitý je jedním ze známých skleníkových plynů: čím více bude v atmosféře zastoupen, tím víc se naše planeta bude vlivem slunečního záření zahřívat. Tento efekt byl objeven už před více než sto lety a je jednoznačně prokázaný. V tomto ohledu není prostor pro pochyby: současná lidská činnost zvyšuje podíl skleníkových plynů v ovzduší, a to se dříve nebo později projeví oteplováním Země v planetárním měřítku.

Planeta Země však představuje komplikovaný systém. Část dodatečného uhlíku dokáže zatím díky živým organismům odbourávat. Efekt oteplování se také neprojevuje okamžitě a přímočaře, ale vlivem mnoha zpětných vazeb a mechanismů nastupuje se zpožděním a bere na sebe podobu různých dílčích změn (například výkyvů podnebí včetně lokálního ochlazování v některých regionech). Znamená to, že o vlivu lidstva na atmosféru a na následné oteplování planety můžeme pochybovat? Nikoliv.

Je pravda, že každý jeden projev klimatické změny a globálního oteplení můžeme připsat jinému faktoru nebo i náhodě. Stejně tak můžeme každé jednotlivé zavrávorání Miloše Zemana vysvětlit tu bolavým palcem, tu virózou.

Něco jiného ale je, pokud se člověk začne každý den po poledni motat a táhne z něj. I když rychlost metabolismu a individuální citlivost na alkohol je u každého rozdílná, nikdo nepochybuje o tom, že čím více vypijeme, tím vyšší budeme mít hladinu alkoholu v krvi. A čím vyšší promile, tím více se nám bude motat hlava, naše mysl otupí, reakce zpomalí, koordinace pohybů se zhorší, přijde nevolnost a nakonec otrava, v nejhorším případě i smrt.

Už z čistě fyzikálního hlediska je podobně nezpochybnitelná vazba mezi vypouštěním kysličníku uhličitého do atmosféry, jeho rostoucí koncentrací ve vzduchu a nakonec i neodvratným oteplením povrchu planety Země, jež k nepoznání promění podnebná pásma a ekosystémy, na něž si naše civilizace uvykla.

V současné době vypouští lidstvo každý rok do vzduchu už přes 30 miliard tun CO2 a tento objem se nedaří snižovat ani navzdory proklamovaným snahám chránit klima. Naše planeta je tak v postavení ochmelky, jehož hladinka už překročila hranici, kterou je schopen dlouhodobě přežít. Avšak namísto toho, aby přestal pít, dál do sebe lije láhev za láhví.

Země jak ji známe má pořád ještě šanci, i když bez výplachu žaludku už to asi nepůjde. Předpokladem jejího zachování je razantní a rychlé snížení dalších emisí CO2, a to už během této dekády. Díky obnovitelným zdrojům a potenciálu úspor energie máme technologie, prostředky i znalosti, jak na to. Dokud budeme věnovat více prostoru, pozornosti i tvořivosti tomu, že prezident vrávorá, nevypadá to s naší budoucností moc dobře.

Text původně vyšel 13. 5. 2013 v Deníku Referendum

Den Země s Greenpeace v Brně

Tomáš Kuchař — Fri, 26 Apr 2013 11:40:49 +0200

Stejně jako v roce 2012 se i letos brněnská lokální skupina Greenpeace zúčastnila tradičních oslav Dne Země, které pořádala Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání ve spolupráci s dalšími třiceti organizacemi.

Akce s podtitulem Voda pro život se konala 20. dubna pod hradem Špilberk, v samém centru jihomoravské metropole. Nenechalo si ji ujít téměř 4000 návštěvníků. Pro děti i dospělé byly připraveny zábavné hry a soutěže, informační stánky i bohatý kulturní program.

Na startu dostal každý dětský soutěžící vodní mlýnek bez lopatek. Ty se získávaly splněním úkolu na jednotlivých stanovištích. V cíli se potom sestavil a vyzkoušel na modelu, přesně tak, jak fungují reálné vodní mlýny.

Naše stanoviště mělo na první pohled lehký úkol. Z bazénku, který byl upraven tak, aby vypadal jako malý rybník, pomocí rybářského podběráku lovily děti plastové láhve. Jak se ovšem ukázalo, není to tak snadné a jen opravdu málokdo dokázal posbírat všechny. Nejvíce nás však překvapilo, že se děti ptaly, kdo to tak zaneřádil, že to se musí vyčistit! A taky si odnesly jednoduché ponaučení. Je velice jednoduché zahodit odpadky v přírodě nebo do vody, ale není už tak jednoduché to vyčistit a uklidit.

Kromě aktivit pro děti jsme s rodiči ale i jinými návštěvníky pohovořili o záchraně Arktidy a o drastických metodách rybolovu. Dost často se i sami dotazovali, chtěli znát podrobnosti a našlo se i několik desítek nových podpisů na Arktickém svitku.

Taktéž oceňuji úroveň debaty na téma jaderné elektrárny. Sice se za námi zastavili příznivci jádra, nicméně ve vší slušnosti se s námi bavili i čtvrt hodiny, kdy jsme si navzájem vyměnili několik názorů a nakonec se rozloučili podáním ruky.

Prostě skvěle strávený den!

Arktido - posíláme ti srdce z České republiky…

Petra Matlachová — Wed, 24 Apr 2013 14:47:00 +0200

Vše to začalo na srazu dobrovolníků Greenpeace letos v únoru, kde jsem poprvé slyšela o skvělé myšlence, jak podpořit Arktidu. Celá nadšená jsem běžela za svoji kamarádkou, s kterou jsme se dohodly na uspořádání akce u nás v Českých Budějovicích.

„I ♥ Arctic“ je součástí kampaně Zachraňme Arktidu, které se zúčastnili lidé v 35 zemích světa, v 278 městech, 23 pobočkách Greenpeace a na 2 Greenpeace lodích.

Cílem akce bylo vyfotografovat co nejvíce lidí, kteří se shromáždí ve tvaru srdce s nápisy „I“ a „Arctic“.

Jelikož jsme obě studentky, zaměřily jsme se na to, abychom na akci přilákaly co nejvíce spolužáků. Naše propagace probíhala zejména u kolejí a menzy. S rozdáváním letáků nám pomáhala ještě Zuzka, které letáky doslova mizely pod rukama.

Úkoly, které bylo třeba splnit, se podařilo zvládnout, a tak mohla začít samotná akce. Sraz jsme měli v 10:30 u menzy. Celý týden sice bylo sluníčko a 25°C, ale tentokrát bylo sotva 10°C a pršelo. U kávy jsme dohodli ještě podrobnosti, dali si oběd a vyrazili jsme tvořit srdce na louku před kolej. Naštěstí déšť ustal…

Náš technik Venca se ujal vedení při konstrukci obvodu srdce a dirigoval Verču, která pobíhala s provázkem od jednoho kolíku ke druhému.

Pak konečně přišla ta chvíle. Naši první zachránci! Studenti chodili pomalu, a proto jsme museli odložit začátek o pár minut. I přes nepřízeň počasí se nás ale sešlo celkem 32 a pes.

Děkujeme všem, kteří nám pomohli utvořit jedno z 13 srdcí v Česku, podepsali petici a vzali si na rozšiřování nálepky za ochranu Arktidy.

Ošklivý dárešek k naroženinám - jak čeští europoslanci pomohli ochraně klimatu

Jan Rovenský — Wed, 24 Apr 2013 11:42:44 +0200

Včera jsem měl narozeniny (bylo mi 38). Minulou středu Evropský parlament rozhodoval o alespoň provizorní záchraně systému obchodování s emisemi (ETS), takto nejdůležitějšího evropského nástroje ochrany klimatu. Jakkoliv poslanci (předpokládám) neměli o mých narozeninách ani tušení, dali mi k nim přesto dáreček, o který jsem fakt nestál. Evropskou komisí navrženou resuscitaci systému neschválili a pacienta uvedli do stavu klinické smrti. Jediné, čím se můžeme utěšovat, je fakt, že ještě žije. Otázka zní, jak dlouho to bude ještě platit a co je to vlastně za život.

ETS měl být vlajkovou lodí snižování (nikterak malých) evropských emisí skleníkových plynů. Funguje tak, že každá elektrárna, cementárna či jiný velký znečišťovatel si v evropské aukci může koupit tzv. povolenky. Za každou do ovzduší vypuštěnou tunu oxidu uhličitého pak musí jednu povolenku odevzdat zpátky. Pokud firma znečištění sníží (třeba instalací čistší a účinnější technologie), povolenky může na trhu míto toho prodat ostatním znečišťovatelům (a vydělat). Celé tohle řešení považuju za chytré a funkční – trh s povolenkami zajistí, že emise se snižují nejdřív tam, kde je to nejlevnější, navíc cena povolenky je pro firmy srozumitelnou položkou, které rozumí a dokážou jí promítnout do svých podnikatelských plánů.

Jedinou vadou na kráse tohohle úžasného systému je, že v současnosti v podstatě nefunguje. Cena povolenky se potácí kolem dvou eur za kus, což se pomalu blíží transakčním nákladům. Aby systém skutečně fungoval, tedy motivoval firmy ke zvyšování účinnosti, zavádění čistých technologií a odklonu od nejšpinavějších fosilních paliv (jako je uhlí), měla by se přitom cena povolenky pohybovat nad 30 euro.

Kde udělali soudruzi z EU chybu?

Byli příliš důvěřiví. Cena věcí na volném trhu je přímo úměrná jejich vzácnosti (čím vzácnější, tím dražší). Aby měly povolenky přiměřeně vysokou cenu, musí jich být proto alespoň o něco méně, než jsou současné souhrnné emise všech evropských firem. Greenpeace (a řada dalších) proto dlouhodobě varovalo před tím, aby se do aukcí pouštělo povolenek příliš mnoho. Firmy a některé členské státy (mezi nimiž tradičně vynikal ČEZ i ČEZká republika) si nicméně dokázaly prosadit opak – absurdně nadsazenými čísly o budoucím růstu vlastní výroby přesvědčily evropské úředníky, že povolenek potřebujeme víc. Víííc! Víííííííííííc!!!

Výsledkem je, že na trhu dnes přebývají přibližně dvě miliardy povolenek a jejich tržní cena se hrdinně probíjí k nule. (Koho případně zajímají detaily, může si je najít na wikipedii nebo v našich starých tiskových zprávách.)

Nyní zpátky k narozeninovému dárečku z minulého týdne. Správným řešením, které by celý systém postavilo zpátky na nohy, by samozřejmě bylo úplné vyřazení přebytečných miliard povolenek. Tohle logické a čisté řešení se ale zdálo mnoha členským zemím (zejména těm s láskou k uhlí) příliš radikální – a navrhly proto kompromis, podle kterého by se přebytečné povolenky nezrušily úplně, ale jejich dražba by se o několik let odložila (tzv. backloading). Šlo by sice o klasické vytloukání klínu klínem – ale systém by alespoň začal znovu fungovat.

Nestalo se. Evropští poslanci se minulý týden nakonec nedokázali shodnout ani na tomto minimalistickém kompromisu. Hned po jejich rozhodnutí cena povolenky dosáhla nového historického rekordu – minimálního.

Většina českých poslanců pomohla kompromisní návrh zaříznout. Čestnou výjimku tvořila pětice Poc, Mynář, Rouček, Falbr a Brzobohatá. Zkusím si to pamatovat nejméně do příštích voleb.

Co bude dál? Možnosti jsou v zásadě tři:

1) Evropský parlament se k návrhu vrátí a nakonec jej přijme.
2) Povolenky zrušíme a nahradíme je něčím jiným (třeba uhlíkovou daní).
3) Evropa nechá ETS postupně odumřít a na ochranu klimatu rezignuje.

Pro případ, že dojde na variantu 3, bych měl jedno narozeninové přání pro příští rok: někdo by měl přesvědčit odpovědné europoslance, aby se nechali zmrazit a následky svého současného jednání nesli v době, kdy dojde k jejich hlavním projevům.

Nepochybuji o tom, že by jim naši vnuci a pravnuci v Evropě teplejší o šest stupňů celsia a plné klimatických uprchlíků vřele poděkovali.

I ♥ Arctic v cíli Velké jarní cyklojízdy

Greenpeace ČR — Tue, 16 Apr 2013 10:06:00 +0200

Velká jarní cyklojízda je opět tady!

V sobotu 20. dubna vyrazí z pražského náměstí Jiřího z Poděbrad příznivci cyklo dopravy. Na trasu dlouhou kolem deseti kilometrů se po 15. hodině vydáme pomalým tempem příjemným pro jezdce a jezdkyně všech kategorií, abychom kolem páté hodiny dorazili na Nákladové nádraží Žižkov.

V cíli proběhne již tradiční rituál zvedání kol nad hlavu a hned poté se budete moci přidat k celosvětové akci na ochranu Arktidy.

PŘIDEJTE SE K NÁM A VYTVOŘTE ŽIVÝ NÁPIS!

S dalšími stovkami lidí utvoříme živý nápis „I ♥ Arctic“, který vyfotíme z výšky.

Společně tak vyzveme politické lídry, aby chránili Arktidu před aktivitami představujícími ekologické riziko, jako je těžba ropy či průmyslový rybolov.

V jedné z opuštěných hal pak proběhne afterparty jak se sluší a patří.

Více info na stránkách cyklojízdy.

Těšíme se, že se k nám v cíli cyklojízdy přidáte i vy.

Živé transparenty v rámci mezinárodní akce I ♥ Arctic proběhnou v ČR na 11 místech. Více info najdete zde.

Zobrazit místo I ♥ Arctic na větší mapě

Znáte Prokopské údolí? Je zase o něco krásnější

Jan Horáček — Mon, 15 Apr 2013 14:09:38 +0200

V neděli 17. března jsme se u příležitosti mezinárodního dne Clean up the world - Ukliďme svět i s přáteli sešli na okraji Prokopského údolí. Málokdo ví, že se jedná o výběžek Českého krasu a že se tu nachází množství zkamenělin a různé druhy vápenců. Bohužel se stalo i cílem bezohledných vandalů, kteří do něj vyváželi odpad.

Sešlo se nás skoro dvacet. Vybaveni pytli a pevnými rukavicemi jsme se pustili do sběru odpadu. Příroda mile překvapila příjemně slunečným dnem, a tak práce šla dobře od ruky. Prvním vytipovaným místem byl příkop zarostlý křovím poblíž vstupu do chráněné oblasti nedaleko Velké Ohrady.

Ač se to na první pohled nezdálo, odpadků v něm bylo nečekaně hodně. Samotné nás překvapilo, co všechno jsou lidé schopni odhodit. Kromě všudypřítomných plastových lahví, tašek a plechovek jsme našli například i televizní obrazovku, záchodovou mísu, starý telefon nebo sud s betonem. Rozumně uvažující člověk nepochopí, kdo si mohl dát takovou práci, aby je do lesa odvezl.

S ubíhajícím časem se hromada nashromážděného a roztříděného odpadu tak zvětšila, že se ani nevešla do připravené dodávky a museli jsme ji odvézt nadvakrát. To už ale většina z nás vyrazila dál, hlouběji do Dalejského údolí a po cestě čistila bezprostřední okolí.

Nejtěžší část byla stále před námi. Průzkumná jednotka o několik dní dříve narazila na starý vrak trabantu v lomu Požáry. Jak se tam dostal, je záhadou. Za dozoru našich zkušených lezců jsme trabanta bezpečně vytáhli z jeskyně ve skále a s pomocí lan ho po několika pokusech vynesli z lomu. Tam už ho čekalo rozřezání, přidání k ostatním vysbíraným odpadkům a cesta do sběrného místa. Tam, kam patří.

Na všech z nás byla vidět radost z úspěchu, ale také velká únava. Naštěstí byla cesta zpět do města na MHD docela snadná. Vše by bylo ještě lepší, kdyby zpáteční cesta nevedla kolem několika dalších míst s odpadky. Snad alespoň už nikdo nebude další přidávat. Práce je ale v Prokopském údolí stále dost, takže se klidně nechte námi inspirovat a vyčistěte aspoň malý kousek svého světa.

Už není čas otálet - Evropa potřebuje udržitelný rybolov

Jan Freidinger — Wed, 10 Apr 2013 11:02:00 +0200

Stávající pravidla pro rybolov přivedla evropské populace ryb na pokraj kolapsu. Miliardy eur v podobě dotací končí na kontech průmyslových rybářů, kteří používají nejdestruktivnější rybolovné metody, zatímco drobní rybáři krachují, protože nemají co lovit. To by měla změnit reforma Společné rybářské politiky EU. Jednání o nové podobě Společné rybářské politiky (SRP) vstoupila do vrcholné fáze.

Evropský parlament naprostou většinou přijal reformu SRP s cílem obnovit rybí populace do roku 2020 a ukončit nadměrný rybolov do konce roku 2015. Další orgán, který o reformě třicet let starého způsobu hospodaření spolurozhoduje – Rada pro zemědělství a rybolov (ministři zemědělství členských států), však po dlouhém jednání, které se protáhlo do ranních hodin, ve svém obecném přístupu tyto ambiciózní cíle odmítla.

Osud ryb v evropských lovištích, drobných rybářů, ale i miliard eur daňových poplatníků závisí na výsledku vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem, a tedy i na českém ministru zemědělství Petru Bendlovi.

Nejde jen o frázi či nějaké teoretizování. Svědčí o tom i dopis, který ministr Petr Bendl dnes obdržel. Pod výzvou, aby se osobně angažoval a učinil vše, co je v jeho silách, aby i Rada vzala cíle Evropského parlamentu za své (které mimochodem podpořili i všichni jeho straničtí kolegové europoslanci) se nachází přes 200 log nevládních organizací z celé Evropy. Z českých organizací to jsou Greenpeace, Hnutí DUHA, Koalice pro řeky a Česká společnost ornitologická.

Výzva ministru Bendlovi

Přestože nemá Česká republika moře, můžeme my a naši politici zajistit, aby se reforma SRP stala účinným nástrojem pro udržitelné řízení rybářství, pro zotavení společného přírodního dědictví a pro udržitelnou výnosnou budoucnost komunit závislých na rybolovu. Reforma může mít navíc pozitivní dopad i na české producenty ryb, protože obrovské množství finančních prostředků, které za současných podmínek končí jako podpora neudržitelného rybolovu, může být mimo jiné přesměrováno i na podporu udržitelného chovu sladkovodních ryb.

Už není čas na otálení. Češi zatím v zásadních debatách o SRP spíše pasivně přihlíželi a mlčeli. Teď přichází pro ministra Bendla chvíle, kdy se ukáže, jestli jeho politické schopnosti přesahují i hranice Středočeského kraje a Česka. Ukončení nadměrného destruktivního rybolovu a podpora českých producentů ryb za to určitě stojí.

Apple udělal další krok v cestě za 100 % čistou energií

David Pomerantz — Thu, 28 Mar 2013 11:16:00 +0100

Přinášíme další dobré zprávy o revoluci čisté energie, která se šíří jako lavina mezi největšími technickými společnostmi světa: Apple dnes vydal zprávu, která představuje skutečný pokrok v jeho snaze pohánět iCloud místo uhlí obnovitelnou energií.

Apple rychlým tempem rozšiřuje svá zařízení, ve kterých se ukládá vaše hudba, fotografie a videa. Tyto budovy, nazvané datová centra, spotřebovávají obrovské množství elektrické energie. Kvůli tlaku ze strany stovek tisíc příznivců Greenpeace a zákazníků Apple se minulý rok společnost zavázala, že 100 % energie těmto datovým centrům bude dodáváno z obnovitelných zdrojů. Greenpeace vydali v červenci 2012 zprávu mapující cestu, po níž by se měl Apple vydat, aby naplnil své ambiciózní cíle.

Nyní vydal Apple zprávu, která odhalila některé nové detaily ohledně skutečného pokroku v řešení požadavků, které jsme tehdy předložili:

Apple zvýšil objem obnovitelné energie generované ze solárních panelů a palivových článků ve svých datových centrech v Severní Karolíně. Apple nyní hlásí procentuální nárůst podílu obnovitelné energie z 35 % na 75 % v průběhu posledních tří let.

Apple odhalil další detaily ohledně své energetické strategie a principů vedoucích k tomu, že jeho obnovitelná energie by měla v rozvodných sítích nahradit tu vyráběnou z uhlí

Pravděpodobně to nejdůležitější je, že Apple odhalil podstatně více informací ohledně toho, jak přesně získává obnovitelnou energii, což umožňuje zákazníkům uvěřit, že ambice společnosti odpovídají jejich skutečnému počínání.

Apple má samozřejmě před sebou ještě stále plno práce. Neustále musí řešit velké překážky stojící v cestě k naplnění svého závazku na 100 % „čisté“ energie v Severní Karolíně, které pocházejí především od společnosti Duke Energy, jež úmyslně blokuje vstup větrné a sluneční energie do rozvodných sítí.

V Severní Karolíně nemá Apple jinou možnost než nakupovat elektřinu od společnosti Duke Energy, která ji vyrábí primárně ze „špinavých“ zdrojů způsobujících globální oteplování, jako například spalování uhlí, plynu nebo nebezpečné jaderné elektrárny. Duke Energy zatím v tomto směru neprojevila žádné náznaky změn. Organizace s touto společností spojené, jako například Americká legislativní burzovní rada (ALEC), se snaží změnit legislativu, a tím ještě víc ztížit nákup „čisté“ energie v této oblasti pro pokrokově smýšlející společnosti jako je například Apple.

Za účelem odstranění těchto překážek v Severní Karolíně začal Apple spolupracovat s firmou Google a na tomto úseku přijal výzvu k vytvoření sdružení mezi IT společnostmi na pomoc „ozelenění“ rozvodné sítě. Spolupráce společností Apple, Google a Facebook v Severní Karolíně by měla vést k přesvědčování Duke Energy a státních představitelů, aby pomáhali zavádět více obnovitelné energie.

Budeme i nadále naléhat na Apple, aby pokračoval ve své snaze, stejně tak budeme vyvíjet tlak na ostatní technologicky váhavější společnosti, jako jsou Amazon a Microsoft, aby následovali dobrý příklad využívání obnovitelné energie, nastavený např. firmami Google, Facebook, Salesforce - a čím dál více i firmou Apple.

Autor blogu David Pomerantz je vedoucí mediálního oddělení v kampani Greenpeace za přechod technologických společností k čisté energii.

Hledáme polárníky. Zkušenosti nejsou podmínkou.

James Turner — Tue, 26 Mar 2013 16:10:00 +0100

Už za pouhé dva týdny budu stát na pobřeží zamrzlého Severního ledového oceánu a budu se připravovat na lyžařskou výpravu na severní pól. Budu mít na sobě čtyři vrstvy fleecového oblečení a speciální čepici, která byla upletená přímo pro mě. V kapse budu mít mandlovou čokoládu, iPod a vyjádření naděje pro budoucí generace.

Jako většina našeho 16 členného týmu nemám žádné arktické zkušenosti. Absolutně žádné. Vůbec. Moje outdoorové zkušenosti se vlastně omezují pouze na kempování na zahradě s mým kamarádem Barnabym, když mi bylo 7. Takže, proč proboha Greenpeace pomáhá mně a bandě nezkušených dětí dostat se na lyžích na vrcholek světa? Nu, tady je krátká verze našeho příběhu.

Jedeme na severní pól, abychom ho jménem veškerého života na Zemi prohlásili za chráněné území. Jakmile dorazíme, uděláme díru do ledu a na mořské dno umístíme Vlajku pro budoucnost. K vlajce bude připevněno skleněné pouzdro se jmény téměř 2,7 milionů ochránců Arktidy, kteří se k nám připojili na stránce savethearctic.org.

Doufáme, že se nám podaří zahájit novou debatu o Arktidě, do které se zapojí každý člověk na Zemi. V současné době se jediné probíhající diskuze týkají pouze toho, jak si rozdělit ropu, plyn a ryby, které se s táním ledu stávají dostupné.

Jinými slovy, pokud zvednete ruku a řeknete: „Ehm, promiňte, ale není trošku hloupé dívat se na tání mořského ledu jako na příležitost k vytěžení více ropy?“ jste vysmíváni, označeni za naivní a odesláni do kouta, dokud se nezačnete chovat slušně.

Jsme přesvědčeni, že existuje lepší cesta. Vyzýváme mocné, aby v mírovém duchu společně pracovali na ochraně Arktidy a boji proti klimatickým změnám. Začínáme tím, že žádáme prezidenta Obamu, aby zakázal těžbu u pobřeží Aljašky, ale tuto debatu potřebujeme rozšířit.

Kromě polárních průvodců, expertů přes focení a technických mágů se ke mně na této expedici připojí čtyři úžasní mladí lidé, kteří mají všichni co říct k Arktidě, klimatickým změnám a naději.

Renny je ze Seychel. Celý jeho ostrovní národ může zmizet kvůli zvyšování mořské hladiny, ale když s ním mluvíte, vůbec by vás to nenapadlo. Když jsme na tuto expedici trénovali v Norsku, pořád se smál, a to i když vypadl ze spacáku.

Kiera žije v Denendehu na severovýchodě Kanady. Je významnou aktivistkou, zpěvačkou a ochránkyní práv původních obyvatel. Je velmi zábavná a bere si s sebou buben.

Josefina je příslušnicí národa Sámů (Laponců) ve Švédsku. Sámové patří mezi nejstarší původní obyvatele Evropy a po stovky let byli závislí na chovu sobů. Josefina také plete speciální čepici pro naši expedici.

Ezra je velice talentovaný mladý newyorský herec. Viděl na vlastní oči dopad „superbouře“ ve svém rodném městě a navštěvuje hodiny Zumby, aby byl připravený s tím něco udělat.

Bude tam zima, bude to obtížné a vůbec netušíme, co nás čeká. Tady můžete sledovat náš postup. Dokud nám nedojde čokoláda, budeme odpovídat na co nejvíce zpráv.

Přejte nám štěstí.

Autor blogu: James Turner, který dříve pracoval pro BBC, ITV a britskou pobočku Greenpeace, je hlavním zpravodajem arktické kampaně. Působí v Los Angeles.

Seznamte se s polárním týmem v krátkém videu

Malí (i velcí) teplárníci, plačte!

Jan Rovenský — Mon, 25 Mar 2013 11:46:44 +0100

Hlavním poraženým v právě skončené bitvě o prosazení Pavla Tykače na českém energetickém trhu jsou tuzemské teplárny a jejich zákazníci. Mohlo to být jinak. A možná ještě bude.

Daniel Beneš si s Kubovým i Nečasovým požehnáním zacpal nos a udělal dvojitý energetický deal desetiletí s Pavlem Tykačem a jeho Czech Coal. Tykačovci získali kontrakt na dodávky uhlí pro elektrárnu Počerady na dalších nejméně 40 let a navrch jim ČEZ prodá elektrárnu. Uzavření dohody nezabránilo ani to, že policie v současnosti stíhá kupce pro miliardový tunel z devadesátých let („Malí akcionáři, plačte!“ vzpomínáte?). To už chce silnou motivaci.

Viditelným poraženým zůstal Daniel Křetínský a jeho EPH. Hlavní obětí Tykačova vzestupu ale budou tuzemské teplárny.

Pro teplárny je i v rámci územních ekologických limitů těžby k dispozici dostatek uhlí minimálně do roku 2035. V současnosti spotřebují přibližně čtvrtinu jeho tuzemské produkce, zbytek končí v elektrárnách ČEZu. Připomeňme, že elektrárny využívají jen 30 % – 40 % energie obsažené v palivu, zatímco teplárny (vyrábějící současně elektřinu a teplo) mají obvykle účinnost až dvakrát vyšší. A zatímco teplo z tepláren hřeje milióny lidí, loni Česká republika vyvezla více elektřiny, než spotřebují všechny české domácnosti dohromady. I ministerstvo průmyslu proto v nové energetické koncepci prohlašuje, že chce zvýhodňovat teplárny před prostou výrobou elektřiny.

V praxi to ale vypadá spíš tak, že se Kuba s Nečasem rozhodli teplárny vyhubit. Jen samotné Počerady a Chvaletice totiž spolykají ročně 9,5 miliónů tun uhlí. To je jen o málo méně, než ke svému provozu potřebují všechny tuzemské teplárny dohromady. Původně měly být obě zmíněné elektrárny po roce 2016 uzavřeny. Teď budou místo toho pálit teplárenské uhlí z Czech Coalu. Tykač totiž patrně nekupuje za více než čtyři miliardy elektrárnu proto, aby je za tři roky zboural.

Většina dostupného uhlí bude končit v elektrárnách pracujících na export a teplárny (a jejich zákazníci) ostrouhají. Je to definitivní? Na první pohled ano.

Ovšem alespoň pokud jde Počerady, může se Czech Coal dočkat nepříjemného překvapení. Greenpeace totiž pomohlo již před dvěma lety místnímu občanskému sdružení Kořeny podat žalobu proti novému povolení hornické činnosti ve velkolomu Vršany (který zásobuje právě Počerady). Mimo jiné jsme trvali na splnění podmínky požadované Ministerstvem životního prostředí, že většina vytěženého uhlí musí být přednostně nabízena teplárnám. Pokud správní soud naší žalobě vyhoví a v novém řízení úřady uvedenou podmínku uloží, bude mít Pavel Tykač drobný problém: kde vzít milióny tun uhlí, které slíbil dodávat do Počerad.

Proč Greenpeace, které má v programu co nejrychlejší úplný konec uhlí, pomáhá uhelným teplárnám? I při nejrychlejším možném přechodu na čistou a chytrou energetiku (viz studii Energetická [r]evoluce) a při zachování limitů těžby bude ČR využívat uhlí dalších cca 40 let. Mělo by být proto přednostně využíváno v technologiích, které jsou efektivní. A elektrárny, které 70 % energie obsažené v palivu promrhají v chladicích věžích, takovou technologií prostě nejsou.

Komentář vyšel 22.3. 2013 v deníku E15.

Dobrá zpráva na Světový den vody: Blažek klepe na bránu DETOXu

Jan Freidinger — Fri, 22 Mar 2013 18:17:00 +0100

Na podzim loňského roku uveřejnilo Greenpeace studii odhalující přítomnost nebezpečných látek v textilních výrobcích předních světových výrobců, včetně firmy Blažek. Studie navazovala na předchozí odhalení, která dokumentovala vazby mezi oděvními značkami a katastrofálním zamořením řek v Číně a dalších zemích, kam se přesunula většina textilní výroby. Dostatek argumentů pro kampaň – která má za cíl „DETOXikovat“ oděvní firmy včetně jejich dodavatelů a očistit tak celý textilní průmysl.

Nike, Adidas, Zara, Mango, Mark&Spencer, Valentino – světoví výrobci jeden po druhém reagovali na požadavky Greenpeace, uznali odpovědnost nejen za své výrobky, ale i za proces jejich výroby, a zavázali se odstranit nebezpečné chemické látky napříč celým dodavatelským řetězcem. Zároveň slíbili poskytovat spotřebitelům informace, kde a kdo oblečení vyrábí, a jaké chemikálie se při tom používají. Do této chvíle tak učinilo 17 světoznámých značek. Jejich řady se mohou brzy rozšířit i o českou značku Blažek, přestože to tak ještě nedávno nevypadalo.

Středa 20. 3. 2013, 10:00, Ortenovo náměstí - čas a místo schůzky, o kterou jsme dlouho usilovali. Po několika měsících snahy se nám nakonec podařilo usednout se zástupci firmy Blažek k jednomu stolu a otevřeně se o DETOXu jejich značky pobavit.

S potěšením mohu konstatovat, že i česká firma se dokáže světovým výrobcům vyrovnat nejen v kvalitě, ale i odpovědností. Společnost Blažek souhlasila s našimi požadavky na odstranění nebezpečných látek, napříč dodavatelským řetězcem a do své politiky zakomponuje konkrétní opatření a harmonogram jejich implementace tak, aby do roku 2020 došlo k odstranění nebezpečných chemikálií všude, kde to je technicky možné. To je skutečně obrovský krok směrem k DETOXu.

Součástí požadavků na DETOX je však i transparentnost – zveřejnění všech dodavatelů a lokací jejich továren. Dodavatelé (tovární komplexy) pak musí veřejnosti poskytovat informace o tom, jaké nebezpečné chemikálie se při výrobě používají a vypouštějí do životního prostředí. Poskytování informací o používání a vypouštění nebezpečných látkách je v Evropě, kde má Blažek většinu svých dodavatelů, povinné v rámci Registru znečištění. Nikoli například v Číně a dalších rozvojových zemích. A přitom právě v Číně, kde nemá přes 320 milionů lidí přístup k čisté vodě, jsou obyvatelé často odkázáni na vodu z řek, které průmysl využívá jako odpadní stoky. Právě dnes je Světový den vody, který nám připomíná, jak vzácný zdroj čistá voda je.

Podívejte se na video Textilní města ve stínu znečištění o dopadech textilního průmyslu na čínské řeky.

Greenpeace považuje právo na informace nejen o výrobcích (kde a kdo je vyrobil), ale i o životním prostředí (jaké chemikálie se používají, vypouštějí), za jednu ze základních podmínek, které jsou nutné pro DETOX nejen textilního, ale jakéhokoliv průmyslového odvětví. V tomto bodě jsme s firmou Blažek zatím nedošli ke konečné dohodě. Chápeme, že to není vždy snadné, a zveřejňování všech svých dodavatelů může být pro některé firmy komplikované, například kvůli konkurenčnímu boji. Navíc je férové říci, že firma Blažek je malá rodinná firma a ve srovnání s giganty jako Zara (Inditex) nebo Nike je její pozice při vyjednávání s dodavateli o poznání slabší. Proto bude právě otázka transparentnosti a zveřejňování informací předmětem dalšího jednání, tak abychom nalezli způsob, který zaručí, že jsou splněny všechny požadavky DETOXu, a zároveň to firmu nepoškodí.

APRIL je nyní největším ničitelem indonéských deštných pralesů

Bustar Maitar — Thu, 21 Mar 2013 10:35:00 +0100

V únoru jsme informovali o tom, že firma Asia Pulp & Paper (APP) těžící dřevo pro celulózu zastavila v rámci svého koncernu veškeré nelegální odlesňování indonéského pralesa a zavázala se ochraňovat zbývající plochy deštného lesa.

Avšak v Indonésii je další dřevařská společnost, která nyní stojí v čele drastického odlesňování: APRIL.

Asia Pacific Resources International Holdings Limited, neboli APRIL, je druhým největším producentem papíru a celulózy. Jeho webové stránky pyšně hlásají: „Jděte do supermarketů, papírnictví, knihkupectví či jiných obchodů v desítkách zemí a s největší pravděpodobností zde narazíte na výrobek naší společnosti APRIL.“

Výsledky, které za sebou APRIL v oblasti ochrany pralesa zanechává, jsou však skličující. Již se jí podařilo zničit sumaterský deštný prales, který je mimo jiné přirozeným životním prostředím pro sumaterského tygra, znepřátelit si místní komunity a dlouhodobě neplnit své proklamované cíle stát se 100 % závislou pouze na vláknech z vlastních plantáží.

Společnost v návaznosti na oznámení APP na svých stránkách uveřejnila vlastní shovívavé prohlášení týkající se ochrany deštných pralesů, kde se mimo jiné můžeme dočíst:

„Nejde nám o odlesňování pralesů… Termínu odlesňování je kritikou pravidelně používáno k popisu našich aktivit v Indonésii. Je to velice emotivní slovo, které dělá dobré novinové titulky, ale neodráží skutečná fakta.“

Dobrá, podívejme se tedy na některé skutečnosti.

Aktuální vládní údaje ukazují, že neuvěřitelných 60 % dřevěných vláken určených k dalšímu zpracování firmou Riau Andalan Pulp & Paper (RAPP) v Indonésii, které firmě dodává koncern APRIL, pochází ze dřeva z deštného pralesa. Na rok 2013 má společnost APRIL naplánováno zničení dalších 60 000 hektarů pralesa, což je území odpovídající téměř velikosti Singapuru, aby nakrmila své dřevozpracující závody na Sumatře.

Přesto je na aktivitách APRIL alespoň trocha snahy o udržitelný přístup, firma je totiž překvapivě stále součástí „předního světového obchodního sdružení zabývajícího se udržitelným rozvojem“ Světové obchodní rady pro udržitelný rozvoj (WBSCD).

Při vstupu do WBSCD před několika lety prohlásil výkonný ředitel APRIL, že „vytvoří plantáže sloužící k ochraně lesů s vysokou ochranářskou hodnotou a nabídne tak řešení problému indonéského odlesňování“. Rada oslavila závazek firmy APRIL vůči WBSCD a uvedla, že společnost se „představila jako průmyslový vůdce na místní i mezinárodní úrovni.“

Realita nicméně ukazuje, že APRIL je především vůdcem na poli odlesňování indonéských pralesů za účelem získávání celulózy. V minulých dnech východoasijská pobočka organizace Greenpeace zaslala mapy zachycující odlesňování, které můžete vidět níže, a dopis zákazníkům firmy APRIL. Mapy ukazují oblasti, kde společnost v poslední době zničila několik tisíc hektarů pralesa a rašelinišť – oblasti, které představují životní prostředí pro kriticky ohroženého sumaterského tygra.

Členství společnosti APRIL ve WBSCD Forestry Solutions Group (Skupina zabývající se otázkou ochrany pralesů) je výsměchem cílům této organizace „chránit a zachovat hodnotné lesy… posílit důvěru spotřebitelů a zainteresovaných stran v oblast lesního hospodářství“.

Z tohoto důvodu vyzvalo Greenpeace organizaci WBSCD k pozastavení platnosti členství APRIL, dokud ta neobjasní své konání.

Společnost APP se zavázala ukončit svou účast na odlesňování pralesů, APRIL na to však nebere žádné ohledy a pokračuje ve své dosavadní činnosti. Jejich neochota změnit směr svého jednání přispívá ke zhoršování reputace indonéského průmyslu s papírem a celulózou na světovém trhu.

Připomíná mi to dětskou knížku Dr. Seusse „The Lorax“, o které se mi nedávno zmínil jeden z kolegů. Příběh vypráví o chamtivém průmyslníkovi, který kácel všechny stromy, dokud nepadl i poslední z nich, poté jeho podnik zkrachoval. Nedokázal naslouchat varovným signálům.

Jak dlouho to bude trvat společnosti APRIL? Moudrý obchodník, který takovou společnost řídí, by měl varováním naslouchat.

Bustar Maitar, vedoucí pralesní kampaně Greenpeace Jihovýchodní Asie

Janin palubní deník - kapitola 5: Vylodění v Rumunsku

Jana Pravdová — Mon, 18 Mar 2013 17:11:00 +0100

Arctic Sunrise včera dorazil do rumunského přístavu Constanta. Dnes zde Greenpeace zahájilo několikaměsíční kampaň na podporu drobných rybářů a rybolovných metod, které nedevastují oceány. Plavba naší kolegyně Jany je u konce, ale stihla nám poslat ještě poslední kapitolu ze svého palubního deníku...

Janin palubní deník - 9. den (17. března 2013)

Záběry z webové kamery na stěžni Arctic Sunrise

Právě teď kotvíme na moři u Constanty a čekáme na zítřejší ráno, kdy budeme moci vplout do přístavu. Moje cesta je u konce. Nová mise Greenpeace a lodi Arctic Sunrise ale zrovna začíná. Popluje do přístavů v Černém a Středozemním moři a dále Atlantikem kolem Iberského poloostrova, aby zde upozorňovala na nadměrný rybolov, který vede k přelovení evropských populací mořských ryb, a na nutnost revize Společné rybářské politiky Evropské unie.

Stálo mi těch deset dní kymácení za to? Určitě!

Sice ještě stále zažívám doznívající mořskou nemoc, kterou jsem si během plavby užila asi na celý svůj život dopředu, ale stejně bych za nic na světě tenhle zážitek nevyměnila.

Plavit se na lodi, která se, už když mi bylo 9 let, postavila bezohlednému ropnému gigantu Shell, aby zabránila potopení ropné plošiny Brent Spar? Která vezla desítky vědců provádějící výzkumy změn klimatu na Arktidě? Na lodi, která dokumentovala skutečné dopady ropné havárie plošiny Deepwater Horinzon v Mexickém zálivu? A která se zřejmě bohužel stane letos v létě první lodí na severním pólu? Poznat se se starými aktivisty, kteří bránili vlastními těly harpunování velryb nebo kteří si vloni troufli čelit těžařům z ropné plošiny ruského Gazpromu, který chce zahájit těžbu ropy v Arktidě?

Tak to bych si klidně zopakovala!

Neviděla jsem sice žádné velryby ani delfíny. Ani jsme se nestřetli s žádnou průmyslovou rybářskou lodí, kterou bychom mohli zablokovat dřív, než vyloví poslední zbytky mořských ryb, které lidstvo konzumuje rychleji, než se chudáci rybičky stíhají rozmnožovat.

Ale zas jsem se třeba od kanadského člena posádky Alexandra, kterému nikdo neřekne jinak než Po-Paul, naučila vázat tzv. eye splice, tedy smyčky z jednoho do sebe zapleteného lodního lana.

Po-paul pracoval 7 let v kanceláři Greenpeace v Montrealu. Měl na starost získávání dárců a komunikaci s nimi. Pak se stal členem posádky Arctic Sunrise a v roce 2006 se jako jeden z aktivistů střetl s japonskou velrybářskou lodí Nisshin Maru v Jižním oceánu. Byl na motorovém člunu, který bránil zasažení velryby harpunou a pomáhal navigovat jeho řidiče. Teď už se s přestávkami plaví na této lodi 7 let.

A taky jsem trošku přispěla k arktické kampani. Pomáhala jsem totiž dělat inventuru vybavení pro dubnovou polární expedici do Arktidy - počítali jsme boty, sněžnice nebo rukavice.

Mým nejzáslužnějším činem, který jsem při plavbě pomohla vykonat, bylo vydrhnutí lodi od kapitánského můstku až po spodní palubu. Teď mám konečně ten hřejivý pocit zadostiučinění, že jsem zachránila zase o malý kousek planety více. :)