Kde končí elektronický odpad?
Skládky: Podle EPA skončilo v roce 2000 v USA na skládkách více než 4.6 miliónu tun elektronického odpadu. Toxické látky obsažené v elektronice mohou prosakovat do půdy nebo se uvolňovat do atmosféry a tak působit na přilehlá sídla a životní prostředí. V mnohých evropských zemích byla přijata opatření, která kvůli obsahu toxických látek v elektronickém odpadu zakazují jeho vyhazování na skládky. Navzdory tomu však stále v mnohých zemích pokračuje zavedená praxe skládkování elektronického odpadu. Například v Hong Kongu se odhaduje, že 10 - 20% elektronického odpadu končí na skládce.
Spalování: Uvolňuje těžké kovy jako olovo, kadmium a rtuť do vzduchu a popele. Rtuť uvolněná do prostředí se může akumulovat v potravním řetězci, konkrétně v rybách – což je hlavní cesta, skrze kterou je rtutí kontaminována i široká veřejnost. Pokud výrobky obsahují PVC, pak se při spalování uvolňují vysoce jedovaté furany a dioxiny. Při spalování bromovaných zpomalovačů hoření pak vznikají bromované dioxiny a furany.
Opětovné použití: Jde o dobrý způsob, jak zvýšit životnost výrobků. Mnohé staré výrobky jsou vyváženy do rozvojových zemí. Přes zřejmé výhody tohoto počínání se v praxi objevují závažné problémy, jelikož staré výrobky jsou po krátké době opět vyhozeny. Děje se tak ovšem v oblastech, kde obvykle neexistují vhodná zařízení pro uložení nebezpečného odpadu.
Recyklace: Přestože recyklace může být dobrým způsobem jak znovu využít suroviny použité na výrobu elektroniky, obsah nebezpečných látek může ohrožovat pracovníky recyklačních center i přilehlá obydlí a životní prostředí.
Ve vyspělých státech probíhá recyklace elektroniky v recyklačních centrech postavených k tomuto účelu. Například v mnoha zemích EU nejsou plastové části elektroniky recyklovány, aby se předešlo uvolňování bromovaných dioxinů a furanů. Tato kontrola však neexistuje v zemích rozvojových, kde často recyklace probíhá ručně na šrotištích a navíc většinu práce dělají malé děti.
Vývoz: Elektronický odpad je běžně vyvážen ze zemí rozvinutých do rozvojových zemí, přičemž často dochází k porušování mezinárodního práva. Kontrola v 18 evropských přístavech v roce 2005 odhalila, že až 47% procent podíl odpadu určeného na vývoz, včetně elektronického odpadu, představoval ilegálně vyvážený odpad. V samotné Velké Británii bylo v roce 2003 vyvezeno do zemí Dálného Východu, Indie, Afriky a Číny nejméně 23 tisíc tun nedeklarovaného nebo elektronického odpadu z „šedého trhu“. Ve Spojených státech se odhaduje, že tímto způsobem je vyvezeno 50 -80% odpadu shromážděného pro recyklaci. Navíc je tento postup legální, protože USA neratifikovaly Basilejskou úmluvu.
Čína se snažila předejít těmto neblahým praktikám a přijala v roce 2000 zákon, který zakazuje dovoz elektronického odpadu. Zjistili jsme nicméně, že tento zákon v praxi nefunguje a elektronický odpad z celého světa je přivážen do přístavu Guiya v provincii Guangdong, hlavního centra zpracování elektroodpadu v Číně.
Také jsme objevili rostoucí
problém s dovozem elektroodpadu do Indie. Jen v samotném Dillí, kudy
ročně projde 10-20 000 tun elektronického odpadu, je na jeho zpracování
zaměstnáno přes 25 tisíc lidí. Další
šrotiště a skládky elektronického odpadu byly nalezeny v Meerutu,
Ferozabadu, Bangalore a Mombaji.
Vývoj obchodu s elektronickým odpadem: V roce 1990 zavedly země EU, Japonsko a některé státy USA systém recyklace elektronického odpadu. Ale mnohé země neměly kapacitu vypořádat se s prudce rostoucím objemem elektronického odpadu, který produkovaly, nebo s jeho nebezpečným vlastnostmi.
Proto začaly exportovat „problém“ do rozvojových zemí, kde neexistují dostatečné zákonné normy pro ochranu životního prostředí a zaměstnanců, nebo kde takové normy nejsou řádně uplatňovány. Navíc je výrazně levnější „recyklovat“ elektroniku v rozvojových zemích; například recyklace počítačových monitorů (sklo na sklo) v USA je desetkrát nákladnější než v Číně.
Poptávka po elektronickém odpadu začala v Asii stoupat poté, co zpracovatelská zařízení zjistila, že mohou z elektroniky získat vzácné látky jako měď, železo, nikl, křemík a zlato. Například mobilní telefon obsahuje 18% procent mědi a 8% železa.
