Stránka - 15 září, 2009
Klimatická změna je dnes nepochybně pro naši planetu největší environmentální hrozbou. Série zpráv zveřejněných během roku 2007 Mezivládním panelem pro klimatickou změnu (IPCC) upozorňuje, že dopady změny klimatu pociťujeme již v současnosti, zejména v nejchudších zemích světa - tedy v zemích s nejnižší schopností přizpůsobení a nejnižší historickou odpovědností. Pro odvrácení nejkatastrofičtějších dopadů změny klimatu je nutno okamžitě jednat, abychom nárůst průměrné globální teploty udrželi pod hranicí 2 stupňů Celsia (v porovnání s předprůmyslovou érou).
Zprávy IPCC také tvrdí, že naše „snahy o omezení změny klimatu podniknuté během dvou nebo tří desetiletí budou mít velký vliv na možnosti dosáhnout stabilizace na nízkých úrovních“. Jinak řečeno, musíme jednat ihned. Čas nehraje v náš prospěch. Pokud chceme udržet růst teploty pod úrovní 2 stupňů Celsia, je třeba, aby globální emise přestaly růst v roce 2015 a poté byly do roku 2050 sníženy přinejmenším o 50% (ve srovnání s rokem 1990). To znamená, že průmyslové země musejí své emise do roku 2020 snížit přinejmenším o 30% a do roku 2050 o 80%.
Je dosud možno udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2°C
Z hlediska technologického, ekonomického a vědeckého je dosud možné udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2°C, avšak během jedné či dvou dekád se tato možnost stane se známými technologickými prostředky nedosažitelnou.
Důsledky případného odkladu snižování emisí jsou vážné. Pokud k odkladu dojde, budeme po roce 2020 čelit katastrofě. Ta by vyžadovala takovou úroveň snižování emisí, která byla v minulosti spojena pouze s masivním ekonomickým kolapsem Sovětského svazu. Nemůžeme si dovolit, abychom se nechali dotlačit k volbě mezi hospodářskou katastrofou a klimatickou katastrofou – v takovém případě by totiž nejpravděpodobnějším výsledkem byla katastrofa dvojitá. Máme však dobrou šanci se této volbě vyhnout, pokud začneme jednat již nyní.
Průmyslové země musejí jednat první
Z morálního, právního a praktického hlediska by břemeno počáteční fáze snižování emisí měly nést průmyslové země. Průmyslové země musejí do roku 2020 dosáhnout snížení emisí přinejmenším o 30% hodnoty v roce 1990 (základním roce Kjótského protokolu) a snížení přinejmenším o 80% v polovině století. Je nicméně nezbytné dosáhnout v blízké budoucnosti spravedlivého zapojení rychle se rozvíjejících zemí do programu redukce skleníkových plynů.
Ačkoliv se na globální úrovni změna klimatu přinejmenším dostala do centra pozornosti – na fórech jako je ASEAN, APEC, G8, nyní konference OSN na nejvyšší úrovni – tyto diskuse postrádají dostatečnou naléhavost. Je otázka, zda poslední shrnující zpráva IPCC představuje dostatečný impuls pro klíčové prosincové jednání na indonéském ostrově Bali. Je tedy třeba dosáhnout široké shody ohledně programu, který stanoví aspirace, obsah, postup a časový harmonogram pro jednání o další etapě mezinárodního postupu proti změně klimatu, která bude ukončena v roce 2009.
Program jednání na Bali
Ambiciózní cíle jednání jsou nezbytnou podmínkou pro dosažení o zásadních dohod, které umožní zastavení nárůstu emisí do roku 2015. Bez uvedeného kroku by svět postrádal důvěru v seriózní přístup mezinárodního společenství. Pokud chceme předejít nebezpečné změně klimatu, nebo zabránit tomu, abychom ji způsobili, cíl by měl být ambiciózní. Musí stanovit parametry pro jednání v letech 2008 a 2009, které by svět navedlo na trajektorii umožňující udržet nárůst průměrné globální teploty pod úrovní 2°C. To vyžaduje, aby opatření a emisní limity dohodnuté v Bali obsahovaly:
- Zastavení nárůstu globálních emisí v roce 2015 a nastoupení cesty ke snížení globálních emisí v roce 2050 o více než polovinu (v porovnání s úrovní v roce 1990)
- Rozvinuté země se musejí společně zavázat ke snížení emisí v roce 2020 přinejmenším o 30% (proti úrovni z roku 1990) a prakticky úplnému odstranění uhlíkových emisí (většímu než 85% snížení) v roce 2050
Nedávné studie odhalily, že odezva klimatického systému na odhadovaný růst emisí skleníkových plynů může být dramatičtější, než se původně předpokládalo. Pokud tedy chceme zabránit škodě způsobené nárůstem průměrné globální teploty o více než 2°C, měli bychom jednat rychleji, než jsme původně plánovali, a přijmout účinnější opatření. To však znamená, že se nyní musíme zaměřit na stabilizaci koncentrace skleníkových plynů v atmosféře pod úrovní 400 ppm (400 částic na milion) a poté usilovat o její co nejrychlejší snížení.
Průmyslové země by v souladu s principem historické odpovědnosti měly jít v razantním snižování emisí příkladem. Zároveň je však třeba, aby také rychle se rozvíjející země vyvinuly úsilí o snižování emisí.
- Zapojení většího počtu zemí do Kjótského systému obchodování s emisemi. To znamená, že nově industrializované země s velkým příjmem na jednoho obyvatele – jako je Jižní Korea, Singapur a Saúdská Arábie – by měly vstoupit do Kjótského systému a přijmout závazné cíle pro snižování jejich emisí do roku 2013.
Aby měl svět šanci dosáhnout do roku 2050 snížení emisí o 50%, je třeba do programu snižování emisí zahrnout více zemí než dosud. Stávající seznam není možno tesat do kamene. Existuje řada zemí přinejmenším stejně bohatých jako ty z původního seznamu – a bude tedy jedině spravedlivé, aby se i ony po roce 2012 zavázaly ke snižování emisí.
- Nové tržní mechanismy motivující rychle se rozvíjející země se středními příjmy jako je Čína, Brazílie, Indie a Jižní Afrika k účasti na Kjótském systému obchodování s emisemi (závazky pro jednotlivá odvětví a další měřitelné závazky k omezení a/nebo snížení emisí skleníkových plynů, mimo jiné pro elektrárenský sektor).
Tyto mechanismy by měly být přizpůsobeny podmínkám zemí se středními příjmy; musejí však vyloučit odměny za opatření, která by bylo třeba provést bez ohledu na snižování emisí. Země disponující středními příjmy by pak měly aktivně podporovat vznik podobných mechanismů a zapojit se do nich.
- Ustavit ve druhém období platnosti otevřenou architekturu Kjótského protokolu, která by umožnila kterékoliv rozvojové zemi zapojit se do systému obchodování s emisemi.
To by umožnilo rozvojovým zemím dobrovolně vyjednávat o národních cílech pro snižování emisí a zapojit se do mezinárodního systému obchodování s emisemi.
- Založit mezinárodní fond pro zavádění čistých technologií zaměřený na přechod rozvojových zemí k čisté, efektivní a obnovitelné technologii.
Rozvojové země potřebují podporu při přechodu k rozvoji nezávislém na fosilním uhlíku. Dostupnost zdrojů a technologií z rozvinutých zemí má mimořádný význam pro schopnost rozvojových zemí přijímat účinná opatření v naznačeném směru. Je třeba, aby vznikly nové a účinné formy spolupráce při zavádění čistých technologií, které budou kombinovat financování se stanovováním cílů a politik. To umožní všem rozvojovým zemím, aby se samy zapojily do globálního úsilí o ochranu klimatu.
- Založit mechanismus omezující odlesňování, který poskytne nezbytné množství finančních prostředků k drastickému omezení odlesňování – s cílem zcela je v globálním měřítku zastavit během deseti let. Omezení emisí vyplývající z ochrany lesů musí být dodatečným příspěvkem k emisím odstraněným z průmyslu.
Tropické pralesy obsahují 40% světových zásob uhlíku na pevnině a hrají velmi důležitou roli při omezování rostoucí nestability klimatického systému. Zastavení odlesňování tedy musí být klíčovou součástí další fáze Kjótského protokolu. Financování musí být spojeno se závazky rozvinutých zemí omezovat emise. Omezení emisí z odlesňování přitom nesmí být připočítáváno k omezení emisí z fosilních paliv v rozvinutých zemích. Aby byl nárůst průměrné globální teploty udržen pod hranicí 2°C, svět potřebuje výraznější omezení emisí z obou zdrojů.
Výpočet redukcí emisí z odlesňování musí být prováděn na národní úrovni a nikoliv projekt od projektu. Projekt, který omezuje odlesňování v jedné části země, může totiž jednoduše vést k většímu odlesnění v jiné části. V národní perspektivě je tedy třeba započíst všechny emise ze všech projektů v dané zemi.
Opatření financovaná v rámci mechanismu na omezení odlesňování musejí rovněž chránit biodiverzitu a zapojit místní původní obyvatelstvo, které má právo podílet se i na výhodách plynoucích z těchto projektů. Projekty se nesmějí stát nástrojem mezinárodní podpory dřevařských společností a agrobyznysu.
Kredity z mechanismu omezujícího odlesňování by neměly být volně obchodovány na mezinárodním trhu s průmyslovými emisemi. Trhy typu evropského CDM (mechanismus čistého rozvoje) zahrnují striktní řízení, monitorování a verifikační požadavky, jimž se musejí subjekty na nich působící podřídit. Některé z nejdůležitějších zemí s tropickými pralesy by nebyly s to tyto požadavky splnit. Může se také stát, že vstup velkého množství levných preventivních „odlesňovacích“ kreditů zaplaví trh a způsobí odklad důležitých změn v energetickém sektoru vyspělých zemí (protože ty si nakoupí levné uhlíkové kredity).
- Adaptační mechanismus opírající se o spolehlivé financování. Musí odrážet reálné potřeby cílových zemí a byl spojen s výraznou mezinárodní podporou adaptačních opatření (doposud byla nedostatečná).
Dopady změny klimatu neúměrně zasáhnou společnosti, které ke vzniku tohoto problému přispěly nejméně. Rozvojové země nemají k dispozici zdroje zemí vyspělých, aby je využily k adaptaci na důsledky klimatické změny. Často jde o kultury, jejichž obživa a hospodářská aktivita závisejí na půdě (kultury zemědělské nebo lovecké).
Aktuálně dostupné fondy určené k financování analýzy a nápravy očekávaných dopadů klimatické změny se dosud ani nepřiblížily potřebné úrovni: 50 miliard dolarů ročně představuje naprosté minimum. Režim uplatňovaný po roce 2012 musí zajistit důsledné a dostatečné financování odpovídající nákladům na adaptaci a škody vzniklé v nejzranitelnějších zemích a upřednostnit přitom nejzranitelnější komunity plus ty, kdo mají nejmenší kapacitu vyrovnat se s důsledky změny klimatu.
- Tento balík opatření musí být schválen nejpozději v roce 2009
Trhy a obchodování s uhlíkovými emisemi vyžadují politickou stabilitu, která poskytuje příznivé investiční prostředí pro zavádění klimatu příznivých a udržitelných technologií. Je nutná kontinuita, která signalizuje trvající závazek snižovat emise, přispívá ke stabilitě uhlíkového trhu a vysokým cenám povolenek. Případná pauza mezi první a druhou fází Kjótského protokolu by tento závazek hrozivě kompromitovala a měla by katastrofální dopady na cenu uhlíkových emisí.
Shrnutí
Globální emise je třeba do roku 2050 snížit přinejmenším o 50%. Cíle prosazované na fórech jako je Asijsko – pacifické hospodářské společenství (APEC) nebo „konferencích hlavních ekonomik“ ve Washingtonu nejsou v zajišťování redukce emisí dostatečně účinné. Vzhledem k tomu, že právně nezávazné cíle stanovené Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu byly k ochraně klimatu nepostačující, mezinárodní společenství se v roce 1997 v Kjótu shodlo na závazných omezeních emisí.
Prognostický scénář Greenpeace Energy [R]evolution ukázal, že jsme schopni do roku 2050 snížit emise z energetického sektoru o 50%, pokud budeme s to zajistit současně masivní rozvoj udržitelné energie a zdvojnásobení energetické účinnosti technologií.
Klima se mění rychleji, než jsme mysleli, a dopady přicházejí dříve, než jsme předvídali. Náklady na přizpůsobení změnám, jež se někdy v příštím desetiletí stanou nevyhnutelnými, jsou již nyní ohromující. Moudří vědci a ekonomové bijí na poplach – a jejich hlas můžeme ignorovat pouze za cenu velkých škod, které nakonec dopadnou na každého z nás.
Dnes opravdu není ten správný čas odvádět pozornost jinam. Vlády celého světa se musejí během svých debat na Bali soustředit na plán jednání o druhé periodě Kjótského protokolu.