Vůz přeplněný elektronickým odpadem.
Skládky: Podle EPA skončilo v roce 2000 v USA na skládkách více než 4.6 miliónu tun elektronického
odpadu. Toxické látky obsažené v elektronice mohou prosakovat do půdy nebo
se uvolňovat do atmosféry a tak působit na přilehlá sídla a životní prostředí.
V mnohých evropských zemích byla přijata opatření, která kvůli obsahu
toxických látek v elektronickém odpadu zakazují jeho vyhazování na
skládky. Navzdory tomu však stále v mnohých zemích pokračuje zavedená
praxe skládkování elektronického odpadu.
Například v Hong Kongu se odhaduje, že 10 - 20% elektronického odpadu končí na skládce.
Spalování: Uvolňuje těžké kovy jako olovo, kadmium a rtuť do
vzduchu a popele. Rtuť uvolněná do prostředí se může akumulovat
v potravním řetězci, konkrétně v rybách – což je hlavní cesta, skrze
kterou je rtutí kontaminována i široká veřejnost. Pokud výrobky obsahují PVC,
pak se při spalování uvolňují vysoce jedovaté furany a dioxiny. Při spalování
bromovaných zpomalovačů hoření pak vznikají bromované dioxiny a furany.
Opětovné použití: Jde o dobrý způsob, jak zvýšit životnost výrobků. Mnohé
staré výrobky jsou vyváženy do rozvojových zemí. Přes zřejmé výhody tohoto
počínání se v praxi objevují závažné problémy, jelikož staré výrobky jsou
po krátké době opět vyhozeny. Děje se tak ovšem v oblastech, kde obvykle neexistují vhodná
zařízení pro uložení nebezpečného odpadu.
Recyklace: Přestože recyklace může být dobrým způsobem jak znovu využít
suroviny použité na výrobu elektroniky, obsah nebezpečných látek může ohrožovat
pracovníky recyklačních center i přilehlá obydlí a životní prostředí.
Ve vyspělých státech probíhá
recyklace elektroniky v recyklačních centrech postavených k tomuto
účelu. Například v mnoha zemích EU nejsou plastové části elektroniky
recyklovány, aby se předešlo uvolňování bromovaných dioxinů a furanů. Tato
kontrola však neexistuje v zemích rozvojových, kde často recyklace probíhá
ručně na šrotištích a navíc většinu práce dělají malé děti.
Vývoz: Elektronický odpad je běžně vyvážen ze zemí rozvinutých do
rozvojových zemí, přičemž často dochází k porušování mezinárodního práva. Kontrola
v 18 evropských přístavech v roce 2005 odhalila, že až 47% procent podíl odpadu určeného na vývoz,
včetně elektronického odpadu, představoval ilegálně vyvážený odpad. V samotné Velké Británii bylo v roce 2003 vyvezeno do zemí Dálného Východu,
Indie, Afriky a Číny nejméně 23 tisíc tun nedeklarovaného nebo
elektronického odpadu z „šedého trhu“. Ve Spojených státech se odhaduje, že tímto způsobem je vyvezeno 50
-80% odpadu shromážděného pro recyklaci. Navíc je tento postup legální, protože
USA neratifikovaly Basilejskou úmluvu.
Čína se snažila předejít těmto
neblahým praktikám a přijala v roce 2000 zákon, který zakazuje dovoz
elektronického odpadu. Zjistili jsme nicméně, že tento zákon v praxi
nefunguje a elektronický odpad z celého světa je přivážen do přístavu
Guiya v provincii Guangdong, hlavního centra zpracování elektroodpadu
v Číně.
Také jsme objevili rostoucí
problém s dovozem elektroodpadu do Indie. Jen v samotném Dillí, kudy
ročně projde 10-20 000 tun elektronického odpadu, je na jeho zpracování
zaměstnáno přes 25 tisíc lidí. Další
šrotiště a skládky elektronického odpadu byly nalezeny v Meerutu,
Ferozabadu, Bangalore a Mombaji.
Vývoj obchodu s elektronickým odpadem: V roce 1990 zavedly země EU, Japonsko a některé státy USA systém recyklace elektronického odpadu. Ale mnohé země neměly kapacitu vypořádat se s prudce rostoucím objemem elektronického odpadu, který produkovaly, nebo s jeho nebezpečným vlastnostmi.
Proto začaly exportovat „problém“ do rozvojových zemí, kde neexistují dostatečné zákonné normy pro ochranu životního prostředí a zaměstnanců, nebo kde takové normy nejsou řádně uplatňovány. Navíc je výrazně levnější „recyklovat“ elektroniku v rozvojových zemích; například recyklace počítačových monitorů (sklo na sklo) v USA je desetkrát nákladnější než v Číně.
Poptávka po elektronickém odpadu začala v Asii stoupat poté, co zpracovatelská zařízení zjistila, že mohou z elektroniky získat vzácné látky jako měď, železo, nikl, křemík a zlato. Například mobilní telefon obsahuje 18% procent mědi a 8% železa.
