Chov lososů je lukrativní průmyslové odvětví, které je rozšířené po celém světě, od pobřežních vod Skotska až po vody Tichomoří u pobřeží Chile. Jen v Chile jsou dnes příjmy z vývozu lososů pocházejících z mořských chovů vyšší než 1 miliarda USD ročně a předpokládá se, že se toto číslo během několika příštích let zdvojnásobí. Příznivci průmyslových chovů lososů již dlouho tvrdí, že tato „modrá revoluce“ představuje levnou a trvale udržitelnou alternativu oproti lovu divoce žijících ryb. Opak může být pravdou. Ryby a další mořské plody se dají chovat metodami trvale udržitelnými, nebo naopak velmi destruktivními.
Průmysl, který uměle barvené lososí maso dodává do obchodů po celém západním světě, má však ničivé dopady v oblastech, kde se ryby chovají. Toto odvětví rychle expanduje a přes 40 % veškerých konzumovaných ryb a mořských plodů na světě pochází z rybích chovů. Dochází však k devastaci celé řady ekosystémů a lidských společenství, která jsou na nich závislá – mnohdy se navíc jedná o nejzranitelnější regiony na Zemi.
Celosvětově jsou v síťových ohradách v pobřežních vodách chovány obrovské počty lososů. Typická lososí „farma“ obsahuje až 15 ohrad, v každé se nachází až 15 000 ryb.
Intenzivní vykrmování
Chovné masožravé ryby, jako jsou lososi či tuňáci, mají vysokou spotřebu krmiva, což vyvrací často opakovaný mýtus o tom, že průmyslové rybí chovy jsou řešením problému nadměrného rybolovu. K „vyprodukování“ jednoho kilogramu lososího masa je totiž zapotřebí až pěti kilogramů krmiva, které se vyrábí z tučných ryb, jako jsou sledi, sardinky a makrely. Průmyslový lov těchto ryb přitom narušuje dynamickou rovnováhu mořských ekosystémů.
Ve snaze ochránit své chovy navíc „farmáři“ přicházejí s radikálními řešeními – v kanadské Britské Kolumbii a v Chile například dochází k odstřelu či odchytu kosatek, delfínů, tuleňů a lachtanů v zátokách, které bývaly jejich přirozeným prostředím. Kvůli rozmístění chovných stanic tito savci navíc přicházejí o potravu, která se v těchto oblastech původně vyskytovala.
Nemoci
Stejně jako u všech forem intenzivního chovu zvířat, podporují vysoké koncentrace chovných lososů šíření nemocí. Ryby v chovech jsou proto často ošetřovány antibiotiky, která jsou dodávána do krmiva. V konečném důsledku dochází k tomu, že se v sedimentech pod chovnými ohradami vyskytují bakterie, které jsou rezistentní vůči působení těchto antibiotik. Tyto bakterie pak mohou představovat riziko pro zdraví lidských spotřebitelů, stejně jako pro ekosystémy, ve kterých se farmy nacházejí. Chovné ohrady jsou většinou umístěny v rychle proudících vodách poblíž ústí řek, takže se po celém místním ekosystému šíří celá škála nebezpečí – toxické výkaly, nespotřebované krmivo, parazitické organismy, mrtvá těla ryb i samotné ryby, které unikly z chovů a v místních ekosystémech představují cizí a nebezpečný prvek, zbytky chemikálií a antibiotik užívaných v rámci chovu ryb.
Typická chovná stanice, ve které se nachází 200 000 lososů, vytváří stejné množství fekálií jako město, ve kterém žije 62 000 lidí. Vypouštění těchto výkalů do vod v okolí chovných stanic ohrožuje přežití menších lososů, kteří se v těchto oblastech přirozeně vyskytují, stejně jako dravců, kteří se jimi živí. Nejen to. Dochází k ohrožení budoucnosti místního rybolovu a lidských společenství, která jsou závislá na čistých a zdravých oceánech.