Znečištění a moře se k sobě hodí jako olej a voda
Znečištění moří je jedním z významných dopadů lidské činnosti na Zemi. Nejedná se jen o ropné znečištění, které vzniká při haváriích tankerů či během nelegálního vypouštění jejich nádrží na otevřeném moři. Ačkoli jsou ropné skvrny velice viditelné, celkově je toto znečištění zcela zanedbatelné ve srovnání se znečištěním, které přináší ostatní zdroje. Jedná se například o odpadní vody domácností, průmyslové odpadní vody, úniky ze skládek, městské a průmyslové odpady, nejrůznější havárie a výbuchy zařízení chemického průmyslu a úniky toxických látek, vypouštění odpadů přímo do moře, výrobu ropných produktů, dobývání nerostných surovin, zemědělská hnojiva a pesticidy, odpady tepelných elektráren či radioaktivní odpady.
Znečištění pocházející z pevniny se podle odhadů podílí zhruba 44 procenty na celkovém znečištění oceánů a znečištění pocházející z atmosféry zhruba 33 procenty. Pro srovnání – znečištění způsobené mořskou dopravou se na celkovém znečištění podílí jen 12 procenty.
Mrtvé zóny
Dopady znečištění jsou různé. Znečištění živinami pocházejícími z odpadních vod či zemědělství mohou způsobit nejen nevzhledné, ale i nebezpečné kvetení řas v pobřežních vodách. Odumírání a rozklad těchto řas spotřebovávají kyslík, který je v těchto vodách obsažen. V některých oblastech tento proces vytvořil „pomalu se šířící mrtvé zóny“ (anglicky „Creeping Dead Zones“), ve kterých se obsah kyslíku snížil na úroveň, která je pro většinu života nedostačující. Průmyslové znečištění navíc přispívá k tvorbě těchto pásem smrti zaváděním látek, které dále spotřebovávají rozpuštěný kyslík.
Jaderný odkaz
Radioaktivní zamoření moře má mnoho příčin. V minulosti k němu například přispívaly zkušební výbuchy jaderných zbraní. Moře dále znečišťuje běžný provoz jaderných elektráren, ale zdaleka největšími zdroji člověkem uvolněných radioaktivních prvků v moři jsou závody na přepracovávání jaderného paliva, které se nacházejí v La Hague ve Francii a v Sellafieldu v Británii. Vypouštění radioaktivních látek způsobilo rozsáhlou kontaminaci živých mořských zdrojů; radioaktivní prvky prokazatelně pocházející ze Sellafieldu byly například zjištěny v mořských řasách u západního pobřeží Grónska a podél břehů Norska.
Toxické látky
Do oceánů vstupuje velice široká škála různých chemikálií, které vznikají v důsledku lidské činnosti. Celosvětově se dnes podle dostupných údajů v chemickém průmyslu používá zhruba 100 000 různých chemikálií. 3 000 nejrozšířenějších látek pokrývá z hlediska objemu 90 procent celkové výroby. Až 1 000 nových syntetických chemikálií se každoročně dostává na trh.
Ze všech těchto chemikálií 4 500 patří do nejnebezpečnější kategorie z hlediska dopadů na životní prostředí. Jedná se o takzvané perzistentní organické znečišťující látky (Persistent Organic Pollutants – POPs), které jsou odolné vůči rozkladu, setrvávají v prostředí a mohou se hromadit v tkáních živých organismů (například veškerého mořského života). Mohou narušit hormonální systémy živých organismů a být spolupříčinou problémů s reprodukcí, odstartovat rakovinotvorné procesy, potlačit imunitu a způsobit vývojové vady.
Látky POPs jsou přenášeny na dlouhé vzdálenosti (např. atmosférou) a často se ukládají v chladných regionech. Tento jev například způsobuje, že Inuité (Eskymáci), kteří žijí v Arktidě daleko od zdrojů znečištění, patří mezi nejvíce kontaminované lidi na Zemi. Jsou totiž závislí na tučných mořských zdrojích potravy, jako jsou ryby a tuleni, které obsahují vysoké koncentrace látek POPs. Do kategorie látek POPs patří například vysoce toxické dioxiny a PCB (polychlorované bifenyly) a dále různé pesticidy, například DDT a dieldrin. Existují také indicie, že tyto chemikálie narušují reprodukci u některých populací polárních medvědů.
Co takhle dát si POP?
Je to děsivé, ale i mořské produkty, které konzumují lidé v mírných pásmech, obsahují látky POPs. Tyto látky se hromadí v tkáních tučných ryb a následně se dostávají do těla konzumentů. Existují i další, složitější, cesty, kterými látky POP pronikají do lidské populace. Z tkání tučných ryb se například vyrábí krmiva a oleje, kterými se vykrmují jiná zvířata, která následně pojídá člověk. V některých zemích se rybími krmivy vykrmují nejen ryby a měkkýši v umělých chovech, ale také skot, drůbež a vepři, takže maso a mléčné výrobky, stejně jako chovné i divoké ryby, mohou být dalšími zdroji těchto chemikálií.
Těžba nerostných surovin
Znečištění, které vzniká při těžbě, výrobě a zpracovávání kovů, může mít záporný vliv na mořskou faunu a flóru a znehodnotit mořské zdroje pro lidskou spotřebu. Podíl lidské činnosti může být velice významný: množství rtuti, která se do životního prostředí dostává kvůli průmyslovým aktivitám, je zhruba čtyřikrát vyšší než množství, které se do prostředí dostává přírodními procesy, jako jsou zvětrávání a eroze.
Ropa
Nejviditelnější a neznámější formu znečištění představuje zamoření ropou, které je způsobeno například haváriemi ropnými tankerů a běžným vymýváním jejich nádrží na moři. Kromě drastických krátkodobých dopadů může toto znečištění způsobit i závažné dlouhodobé problémy. Dopady ropné skvrny, kterou způsobila havárie tankeru Exxon Valdez u pobřeží Aljašky v roce 1989, na živé organismy jsou stále ještě znatelné 20 let po této události. Havárie lodi Prestige, která se v roce 2002 potopila u španělského pobřeží, způsobila obrovské ekonomické ztráty, vyplývající ze znečištění více než 100 pláží ve Francii a Španělsku. Zároveň téměř zničila místní rybolov. S dopady havárie ropné plošiny Deep Water Horizon v roce 2010 se bude tamní ekosystém vypořádávat několik desetiletí.
Spirála odpadů – „trash vortex“
Pro lidské spotřebitele jsou plasty užitečné, jelikož se vyznačují trvanlivostí a stabilitou. Ze stejných důvodů však také představují závažný problém pro mořské prostředí. Každoročně je na světě vyrobeno zhruba 100 milionů tun plastů. 10 procent z tohoto množství končí v mořích a oceánech. Z toho asi 20 procent pochází z lodí a ropných plošin, zbytek se do moře dostává přímo z pevniny.
Pokud se projdete po jakékoli pláži kdekoli na světě, naleznete vyplavené igelitky, lahve a jiné plastové nádoby, plastové sudy, polystyrenové obaly, kusy zpevněné polyuretanové pěny, části polypropylenových rybářských sítí a opotřebované kusy plastových lan. Spolu s plastovými dopravními kužely, zapalovači na jedno použití, pneumatikami a kartáčky na zuby končí tyto předměty v moři poté, co byly bez větších starostí vyhozeny na souši i na moři. Později se zpět na pobřeží dostávají působením větrů a přílivu.
Tyto rozměrné předměty jsou však jen viditelnými známkami mnohem většího problému. Plasty se nerozkládají stejným způsobem jako jiné materiály. Na moři i na souši se pod vlivem slunečního záření, vlnobití a mechanického opotřebování rozpadají na menší a menší kousky.
Následkem rozpadu jediné jednolitrové plastové lahve může vzniknout neuvěřitelné množství malinkatých kousků plastu – pokud byste dali jeden takový kousek na každou pláž na světě, pokryli byste všechny pláže na Zemi. Dalším problémem jsou malé plastové kuličky, které se dnes převáží po celém světě jako surovina pro další výrobu plastů. Do moře se dostávají, když dopravní lodě ztratí barel či dokonce celý kontejner plný těchto kuliček. Tento problém se stává zřetelným nejen ve chvíli, kdy vidíme hromady odpadů, které odhodlaní dobrovolníci nasbírali na plážích, ale také v oblastech, kde panují slabé větrné i mořské proudy.
„Východní odpadková spirála“
V severním Pacifiku se nachází rozměrná subtropická tlaková výše, ve které voda proudí po směru hodinových ručiček a vytváří pomalu se točící spirálu. Větry jsou zde poměrně slabé a proudy přináší veškerý plovoucí materiál do středu spirály. V této oblasti je jen málo ostrovů, na kterých by plovoucí materiál mohl uvíznout, takže ohromná množství odpadů zůstávají ve spirále. Podle odhadů je v této oblasti na každý kilogram planktonu 6 kilogramů plastů. Oblast, kterou odpady pokrývají, je velká jako americký stát Texas. Říká se jí též „Asijská odpadková cesta“ („Asian trash trail“), „Odpadkový vír“ („Trash Vortex“) či „Východní odpadková skvrna“ („Eastern Garbage Patch“).
Zřejmě by se nejednalo o zas tak znepokojivý jev, kdyby plasty neměly žádný vliv na životní prostředí. Jenže některé předměty omylem pojídají mořští ptáci a jiní živočichové, kteří si je pletou s kořistí. Žaludky mnoha mořských ptáků a jejich mláďat, kteří byli nalezeni mrtví, obsahovaly středně velké plastové předměty, například víčka od lahví, kousky zapalovačů a balonků. V žaludku a střevech jedné mrtvé mořské karety nalezené ve vodách Havaje bylo nalezeno více než tisíc kousků plastů. Podle některých odhadů umírá každoročně na následky požírání plastů či zapletení do plastových materiálů více než 1 milion mořských ptáků a 100 tisíc mořských karet a savců.
Zvířata se mohou zaplést do odhozených rybářských sítí a vlasců. I nepatrně velké organismy podobné medúzám se mohou zaplést do plastových vláken či pozřít malé plastové částečky plovoucí ve vodě.
„Chemická houba“
Tento problém má však i zlověstnou zápletku. Plasty mohou fungovat jako jakási „chemická houba“ – mohou se v nich koncentrovat nejvíce škodlivé látky, které se v oceánech nacházejí: perzistentní organické znečišťující látky (Persistent Organic Pollutants – POPs). To znamená, že živočich požírající kousky plastu zároveň vstřebává vysoce toxické látky.
Tlaková výše v severním Tichomoří je jen jedním z pěti takových tlakových útvarů v oceánech a je možné, že k podobnému jevu dochází i v jiných oceánech. Sargasové moře je další oblastí s pomalou cirkulací a i zde výzkum objevil vysoké koncentrace plastů ve vodě.
„Oceánští stopaři“
Plovoucí plasty mohou ovlivnit mořské ekosystémy i dalším překvapujícím způsobem. Poskytují totiž plochu, na které mohou žít další organismy. Takové rostliny a živočichové se pak na kouscích plastů mohou dostat daleko mimo svůj obvyklý životní prostor. Tito oceánští stopaři pak mohou proniknout do nových oblastí, kde mohou působit škody ostatním organismům.
Ne všechny plasty se ve vodě vznášejí. Dokonce 70 procent všech odhozených plastů klesne na mořské dno. Holandští vědci v Severním moři napočítali zhruba 110 kusů odpadků na každý kilometr čtvereční mořského dna, takže se jen v této oblasti zřejmě nachází zhruba 600 tisíc tun odpadu. Tyto plasty mohou mít negativní vliv na živočichy žijící na dně moří.
Je nutné, abychom se naléhavě vypořádali s problémem plastových odpadů. Každý z nás může osobně pomoci tím, že se bude při nákupech co nejvíce vyhýbat plastovým výrobkům a obalům a bude s odpady nakládat zodpovědným způsobem. Je však zároveň jasné, že je nutné, aby vlastníci a operátoři lodí, ropných plošin a rybáři měli větší povědomí o dopadech nezodpovědného vyhazování plastových materiálů.
Plíživé mrtvé zóny - (anglicky „Creeping Dead Zones“ – CDZ) jsou oblasti světových oceánů, které jsou chudé na kyslík.
Pomalu se šířící mrtvé zóny jsou oblasti moří a oceánů, kde mořské dno neobsahuje téměř žádný rozpuštěný kyslík. Příčinou takového stavu je například kvetení mořských řas v důsledku zamoření živinami, které pocházejí z odpadních vod a zemědělství. Když řasy umírají a rozkládají se, spotřebovávají kyslík a jeho množství ve vodě následně klesá pod úroveň, která je schopna udržet většinu forem života. CDZ jsou nebezpečné zejména pro rybolov, protože zasahují pobřežní oblasti, kde se ryby třou a tráví značnou část života, než se vydávají do hlubších vod. Tyto mrtvé zóny vznikají na mnoha místech podél pobřeží všech obydlených světadílů a rozšiřují se po velkých oblastech mořského dna. Známé CDZ již dlouhou dobu postihují Baltické moře a jsou každoročním jevem v Mexickém zálivu, kam řeka Mississippi přináší obrovská množství hnojiv z hlavních zemědělských oblastí USA. Mnoho těchto oblastí sníženého výskytu kyslíku bylo v poslední době objeveno v ústí velkých světových řek a nyní se rozšiřují do jiných vodních mas, například Černého moře, Jadranu, Thajského zálivu a Žlutého moře. Také se objevují poblíž Jižní Ameriky, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu.
Tento jev se znatelně zhoršuje. Podle Programu OSN pro životní prostředí (UN Environmental Programme – UNEP) se počet oblastí s nízkým obsahem kyslíku od roku 1990 zdvojnásobil na téměř 150. Některé z nich pokrývají rozlohu 70 tisíc čtverečních kilometrů, tedy oblast velikosti Irska.