Zatímco na souši tvoří nejrůznější typy chráněných oblastí (národní parky, přírodní rezervace... ) 18 % rozlohy, v případě oceánů to není ani 1 %. Přitom panuje shoda, že k účinné ochraně mořské fauny a flóry a zvrácení úpadku globálního rybolovu je nutné urychleně vytvořit rozsáhlé sítě mořských rezervací.
Co jsou mořské rezervace?
Jedná se o oblasti, které jsou chráněny před rybolovem, těžbou nerostných surovin (plynu, ropy, písku, štěrku...), kladováním odpadů, lodní dopravou či vojenskými manévry.
V jádru rezervací mohou být oblasti, kde jsou vyloučeny dokonce veškeré lidské aktivity. Tyto zóny pak slouží jako referenční oblasti pro vědce, chrání zvlášť citlivé přirozené prostředí nebo domov velmi ohrožených druhů.
Mořské rezervace řeší nejen problém nadměrného rybolovu, i když ochrana mořských zdrojů je jedním z primárních důvodů pro jejich zřízení. Stále častěji jsou vnímány jako základní globální nástroj pro ochranu mořského prostředí před nejrůznějšími hrozbami, včetně znečištění.
Oblasti bez rybolovu jako přirozené zásobárny ryb
Minimálně 40 % rozlohy oceánů musí být rybolovu a průmyslovému využití uzavřeno. Paradoxním důsledkem zákazu rybolovu je, že omezení přístupu do cenných oblastí pomůže právě rybářskému průmyslu: mořské rezervace totiž fungují jako zásobárny ryb doplňující stavy populací tam, kde rybáři lovit mohou.
Aby mořské rezervace fungovaly, je ovšem nezbytné zajistit ekologicky udržitelné a sociálně odpovědné využívání oceánů mimo ně – tedy bez drancování mořského prostředí destruktivními rybolovnými metodami a bez obrovského plýtvání v podobě nechtěných úlovků.
Greenepace požaduje, aby se mořskými rezervacemi stalo 40 % všech světových oceánů a moří.
Důležitost zřízení mořských rezervací již uznala řada vlád a v Mezinárodní úmluvě o biologické rozmanitosti (CBD) se zavázaly do roku 2012 vyhlásit mezinárodní síť chráněných mořských oblastí. Jenže sliby často zůstávají jen na papíře. Nejvyšší čas jednat je ale právě teď.