Dění kolem smlouvy TTIP nabírá pomalu ale jistě kurz, který znamená její definitivní konec. Alespoň v její dosud známé podobě a ve způsobu, jakým se vyjednává. V českých médiích se okamžitě objevily hlasy, že za krach mohou předvolební populistické nálady v klíčových evropských zemích a radují se z něho jenom antiamerikanisté, neomarxisté a odmítači globalizace a volného trhu.
Nejsem ani antiamerikanista ani neomarxista, ale raduji se také. Za hlavní důvod krachu totiž považuji to, že evropští vyjednavači nemohou kvůli obrovskému veřejnému tlaku ustoupit nejen požadavkům USA, ale především lobby nadnárodních korporací, které by kvůli TTIP mohly své zájmy prosazovat daleko snadněji na úkor prosazování zájmů veřejných.
Přestože mnozí stále doufají v TTIP, včetně hlavního vyjednavače Komise, události posledních týdnů týdnů jsou jednoznačné. Poté, co něměcký vicekancléř Sigmar Gabriel ohlásil, že jednání v “podstatě zkrachovala”, co Francie požádala Evropskou komisi o pozastavení jednání a co prezident Hollande prohlásil, že Francie nechce živit iluzi uzavření dohody do konce mandátu prezidenta Baracka Obamy, může v úspěšné jednání věřit jen neobyčejný optimista či obyčejný blb. Zvláště při znalosti postoje obou prezidentských kandidátů v USA, kteří se oba proti TTIP více či méně ostře vymezují.
Přestože hlavní vyjednavači z obou stran odmítají slova o konci TTIP, v situaci kdy představitelé dvou nejsilnějších ekonomik EU - Francie a Německo - TTIP veřejně pohřbívají, třetí nejsilnější ekonomika - Velká Británie - Evropskou unii opouští a budoucí prezident či prezidentka USA hovoří podobně, nelze stávající stav a snahy vyjednavačů dosáhnout shody alespoň na finálním konsolidovaném textu smlouvy označit jinak než jako agonii.