Z obsahu popelnic v bohatých zemích by se bez problémů nasytili hladovějící lidé po celém světě. Jenom v Evropské Unii se ročně vyhodí 90 milionů tun potravin. Průměrný Němec vyhodí za rok 82 kilo jídla. Dalo by se pokračovat, jenomže se z toho přebytku a nezodpovědnosti dělá člověku špatně.
Naštěstí se z toho dělá špatně už i některým politikům a obchodníkům. Německé ministerstvo zemědělství připravilo kampaň proti plýtvání potravinami pod názvem „Příliš dobré pro popelnici“, která má do roku 2020 snížit objem vyhozeného jídla alespoň na polovinu.
Můžeme z toho mít rozporuplné pocity: Je nepochybně dobře, že se bohaté státy snaží dělat alespoň něco. Na druhou stranu: snížit tohle absurdní plýtvání na polovinu znamená, že jenom v Německu se v roce 2020 vyhodí přibližně 5-6 milionů tun potravin.
Ochutnej odpadky
Plýtvání potravinami i pokusy, jak mu zabránit podrobně, zmapoval film Valentina Thurna Taste the Waste, který nedávno pod názvem Z popelnice do lednice uvedl festival dokumentárních filmů Jeden svět.
Film otevírá ještě jednu hrozivou rovinu: nejde „jen“ o to, že „my bohatí“ nesmyslně plýtváme potravinami. Jde i o to, že čím víc potravin spotřebujeme, a v tomto ohledu je úplně jedno, zda jídlo sníme nebo vyhodíme, tím větší je tlak na zvyšování cen potravin na světových trzích. Takže v podstatě platí, že čím plnější jsou popelnice v bohatém světě, tím vyšší je pravděpodobnost, že ve světě chudém dojde k hladomoru.
Těžko si představit absurdnější svět, že?
Protest na dně popelnice
Thurnův film uvádí i příklady boje s plýtváním. Na začátku nás seznámí s několika německými „dumpster-divery“, mladými lidmi, kteří většinu jídla získávají z kontejnerů a popelnic. Nejsou to bezdomovci, nemusí to dělat…
„V popelnicích najdu vcelku bez problémů 90% potravin, které potřebuji, a je to plnohodnotná kvalitní strava,“ říká jeden z nich. „Když si uvědomím, že každou vteřinu umírá na světě jedno dítě hlady, tak je to takový můj mini příspěvek k tomu, aby se tolik neplýtvalo potravinami.“
O nesmyslnosti plýtvání přemýšlí i pekař Roland Schuren. Peče pro supermarket a každodenně vyhazuje 20% své produkce. „Bolí to,“ konstatuje a vysvětluje: „Pečeme šedesát druhů chleba a třicet druhů vek. Zákazník to chce, chce výběr a chce ho mít až do večera. Respektive supermarket chce, aby regály byly plné až do půl sedmé večer, jinak to nevypadá dobře.“
Takže: napřed to má funkci „vypadat dobře“ a pak se to vyhodí. Co je to?
Schuren přišel na relativně banální věc: pečivo má kalorickou hodnotu srovnatelnou se dřevem. Když se nadrtí a smísí s dřevěnými peletami, může vyhřívat pekařské pece. „To, co vyhazujeme, pokryje naši energetickou potřebu,“ konstatuje pekař. „Kdyby se tak chovaly všechny německé pekárny, mohla by být okamžitě odstavena jedna jaderná elektrárna.“
Různými typy plýtvání potravinami prochází jeden společný motiv: náš vztah k jídlu poničila „kultura supermarketů“, v níž jde především o to, jak potraviny vypadají a jak se vyjímají na regálech. Zboží jako zboží. O život „nám“ přece nejde…
Jak vy vidíte „kulturu supermarketů“ a jak bojujete proti plýtváním jídlem?