Již několik desítek let Indonésii každý rok zahalí kouř z požárů pralesů a který dusí lidi po celé Indonésii i v přilehlých asijských zemích jako Singapur a Malajsie. Letošní situace se však zdá být historicky nejhorší. Krizi totiž prohloubil extrémně silný klimatický jev El Niňo přinášející do jihovýchodní Asie extrémní horko a sucho, což napomáhá šíření požárů.

Pralesy a rašeliniště, které ohrožuje oheň, hostí nepřeberné a unikátní druhové bohatství. Jde o klíčový habitat mnoha vzácných a ohrožených rostlin a živočichů a domov milionů lidí. V posledních dekádách rychlým tempem mizí, letošek byl ovšem pro indonéské pralesy tak závažný, že by mohlo dojít k obratu.

Kdo může za největší ekologickou katastrofu tohoto tisíciletí? Obvinění ze záměrného a ilegálního vypalování čelí především velké palmoolejné a dřevařské společnosti. Těm se hodí, že se rozšiřuje půda vhodná pro plantáže palmy olejné a akácií. Bylo zjištěno, že téměř polovina ohnisek požárů se nachází na území nebo v těsné blízkosti plantáží těchto velkých korporací. Kromě toho i jednotliví drobní farmáři stále používají tradiční techniku „posekat a vypálit“ (tzv. slash and burn), aby získali novou zemědělskou půdu. Ve spojení s odvodněnou půdou a abnormálním suchem pak nic nebrání rozšíření drobných požárů do současných gigantických rozměrů.

Pozor, hoří vám i pod nohama!

Indonésie se nezvladatelně rozhořela během října. Ničivý oheň šířící se hlavně pod povrchem země hořením rašeliny pohlcoval pralesy a tlustým vrstvám smogu nešlo nikam uniknout. V průměrných letech zemře na následky smogu z požárů kolem 110 tisíc Indonésanů, důsledky současné krize však budou ještě mnohem vážnější. Dochází k uzavírání škol a evakuaci dětí, lidé trpí dýchacími a srdečními potížemi, postiženi jsou také novorozenci. Oheň pronikl bohužel i do národních parků, které jsou posledními útočišti populací ohrožených orangutanů, tygrů a dalších vzácných zvířat.

Pralesy slouží nejen jako obří plíce celé planety, skladují také obrovské množství uhlíku, díky čemuž jsou kriticky důležité pro udržování stability klimatu Země. Podpovrchový požár rašeliniště vytvoří třikrát více kouře na jeden kilogram spálené hmoty než běžný lesní požár. Podle analýzy Greenpeace vypuklo 40 % letošních požárů v Indonésii na rašeliništích, a i proto jsou tyto požáry zodpovědné za více než 60 % emisí skleníkových plynů této země. Denní emise z požárů na Sumatře, Kalimantanu a Papuy tak předčily dokonce i denní emise celých USA.

Nedávno se Greenpeace a další nevládní environmentální organizace setkaly s indonéským prezidentem Joko Widodem, aby s ním jednali o řešení probíhající krize. Dosáhlo se alespoň slibu, že vláda přestane udělovat nová povolení na průmyslový rozvoj na rašeliništích.

V reakci na katastrofální situaci v zemi i tlak globální veřejnosti indonéská vláda podnikla první konkrétnější kroky pro řešení této krize. Nařídila co nejrychlejší zablokování všech odvodňovacích kanálů na rašeliništích. To by mělo vést k zvýšení hladiny podzemní vody a zamezit vznícení krajiny. Plantáže náhodně či záměrně zničené požáry již nesmějí být osázeny monokulturami palmy olejné, ale musejí být zalesněny. Navíc stát bude hledat viníky, kteří jsou odpovědní za současný katastrofální stav indonéské krajiny.

Je to sice jen první krok, ale zároveň i příklad toho, že hlas veřejnosti má moc a že má smysl i nadále na indonéskou vládu vyvíjet tlak, aby se konečně postavila tváří v tvář současné krizi a začala skutečně efektivně chránit indonéské pralesy a rašeliniště.

Ochranu pralesů se zatím nedaří vymáhat v praxi

Problémem na celé věci je ovšem míra dodržování zákonů v Indonésii, neboť státní aparát je spletitý a prorostlý korupcí. Již od roku 2011 platí vládní moratorium na zakládání plantáží palmy olejné v primárních lesích a na rašeliništích, ale dodržování tohoto nařízení není efektivně vymáháno a ukazuje se, že 30 % loňských ohnisek požárů vypuklo v místech, která měla být moratoriem chráněna. Aby nová opatření mohla být úspěšná, musí nová vládní politika nejprve stanovit sankce, které hrozí za její porušení.

Velká část zodpovědnosti však leží i na našich bedrech, neboť i my jako spotřebitelé poháníme globální poptávku po palmovém oleji. Omezme tedy sami jeho spotřebu a sdělujme spotřebitelským společnostem, že chceme, aby i ony změnily svůj přístup k používání palmového oleje a chránily pralesy.

Kateřina Holubová

Autorka je koordinátorka pralesní kampaně Greenpeace.