V paměti generací je pouze několik událostí, které se tam vpálily tak silně, že si lidé dodnes pamatují, co tehdy zrovna dělali. Pro nejstarší generace to jsou Hirošima a Nagasaki a pak den, kdy zastřelili Kenedyho. Pro moji generaci je to Černobyl a 11. září. Pro mne osobně se Černobyl stal posedlostí, která hraničí s láskou. Pravidelně tam jezdím, fotografuji, filmuji, dělám o Černobylu výstavy a přednášky. Vždy mne překvapí, jak přesně si lidé pamatují, co v době výbuchu elektrárny a v následujících dnech dělali.

:. Zakázaná zóna v Bělorusku (c) Greenpeace - Liza Udilova

Vzpomínka první

Květen 1986, vojenská ozdravovna na Slapech. V místní kantýně jsem se seznámil s vojákem, který vystudoval prestižní jadernou fakultu v Moskvě a uměl poutavě vyprávět o tajných sovětských zbraních. Řekl mi, že před několika dny vybuchla jaderná elektrárna na Ukrajině.

Západní země prý mléko od krav vylévají do kanálu a posečenou trávu svážejí na skládky radioaktivního odpadu. U nás se však o havárii mlčí a dozvědět se nějaká konkrétní čísla o zamoření je nemožné. Ve škole a na pracovišti jim prý zabavili dozimetry. Jeden ale měli schovaný na ubytovně, a když s ním vyšli před dům, varovně se rozhoukal.

Rok 1993. Pracuji jako redaktor v novinách a mám za úkol napsat celostránkový materiál k 7. výročí havárie. Čtu vše, co tehdy bylo přeloženo do češtiny. Strhujícím způsobem havárii popsal například známý ukrajinský spisovatel Jurij Ščerbak ve své knize „Černobyl“.

Fascinující je zejména vysvětlení toho, proč dokonce i inženýři na velíně dlouho nemohli uvěřit tomu, že došlo k těžké havárii. Dozimetrům, které měli k dispozici, končil měřicí rozsah na hodnotě 1 rentgen za hodinu. V té době však halami a chodbami elektrárny vibrovaly desítky až stovky rentgenů. Tu šílenou radiaci naměřili až vojáci, kteří dorazili v sobotu ráno v obrněných transportérech. Vojenští dozimetristé byli totiž připraveni na radiaci z atomového výbuchu, v jaderné elektrárně se však s havárií nepočítalo.

Černobylská lež

Rok 1996 se nese ve znamení 10. výročí havárie. Mazinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) připravuje ve Vídni velkou konferenci, jejímž skutečným cílem je bagatelizovat dopady černobylské havárie a snížit přetrvávající strach veřejnosti z využívání jaderné energie. To se daří. Média donekonečna opakují, že Černobyl měl za následek pouze 31 obětí – lidí, kteří zemřeli bezprostředně po havárii na vysoké dávky ozáření. Toto číslo se pak dostává i do oficiálních statistik porovnávajících, jak je který způsob výroby energie nebezpečný. Pouze tři desítky obětí? To přece není tak zlé. Mnohem více obětí přece každý rok zahyne na silnicích. A přece by nikoho nenapadlo požadovat kvůli tomu zákaz automobilů. 

Jádro se tak formálně stává jedním z nejčistších a nejbezpečnějších způsobů výroby energie, dokonce stejně čistým jako větrná či solární energetika. O skutečných dopadech černobylské havárie se při tom mlčí: Stovky tisíc lidí navždy ztratily domov. Čtvrtina Běloruska je zamořena tak, že podle západních norem je neobyvatelná. Černobylská zóna bude muset být uzavřena ještě alespoň 300 let. Některá území zamořená plutoniem 239 (s poločasem rozpadu více než 24 000 let) nebudou obyvatelná prakticky nikdy. O tom všem se veřejnost dozví jen málo nebo vůbec nic.

:. Obchod v ruské vesnici v blízkosti Černobylu. Úroveň radiace v místních produktech je stále vysoká. (c) Greenpeace - Liza Udilova

Bagatelizovány jsou i dopady na zdraví obyvatel. Brzy po havárii dostávají totiž lékaři v celém Sovětském svazu zákaz zapisovat do zdravotních zpráv svých pacientů jakékoliv symptomy, které by mohly souviset s nemocemi z ozáření. Zdravotní statistiky jsou tak od počátku falšovány. Dodnes neexistuje ani jednotný registr tzv. likvidátorů – lidí, kteří se podíleli (ať už dobrovolně či povinně) na likvidaci následků jaderné havárie. Podle odhadů jich bylo celkem 600 až 800 tisíc a do Černobylu přicházeli ze všech koutů Sovětského svazu.

Ví se, že tito lidé v následujících letech trpěli vysokou mírou sebevražd, depresí, alkoholismu, kardiovaskulárních chorob a poruch imunitního systému. Rozpad Sovětského svazu na konci 80. let navíc maximálně ztížil jakékoliv další studie a o tyto lidi, pokud již nezemřeli, nemá dnes společnost žádný zájem.

Hrdinové Černobylu

Zájem o Černobyl se začal vracet teprve v novém tisíciletí. Zapříčinily to zejména práce akademika Vasilie Nestěrenka a profesora Jurije Bandaževského. S oběma jsem se setkal během svých cest do Černobylu. Za oběma stojí silný příběh. Oba jsou považováni za největší experty na černobylskou problematiku.

Profesor Bandaževský, v 90. letech rektor Medicínského institutu v běloruském Gomelu, byl prvním, kdo objevil souvislost mezi zamořením těla césiem 137 a patologiemi srdce, jater a dalších orgánů u dětí v Gomelské oblasti. Lapidárně řečeno, zkoumal, proč zde už desetileté děti dostávají infarkt. Naměřil při tom vysoké hodnoty radioaktivního césia z Černobylu v jejich orgánech. Avšak ouha. Poté, co profesor Bandaževský začal publikovat první výsledky těchto studií, nechal ho běloruský diktátor Lukašenko zavřít do vězení na 8 let na základě vykonstruovaného procesu. Bandaževský v běloruském vězení téměř zemřel. Pomohla až mezinárodní kampaň vědců za jeho propuštění.

:. Zakázaná zóna v Bělorusku (c) Greenpeace - Liza Udilova

Běloruský akademik Nestěrenko, který se v Sovětském svazu podílel na přísně tajném vývoji pojízdných vojenských reaktorů, po havárii úplně obrátil. Založil institut Belrad na pomoc obětem Černobylu. Vyvíjel první dozimetry, které by byly dostupné obyvatelům zamořených území. Ke konci života (sám byl vážně ozářen) se snažil pomoci hlavně dětem. Jezdil s velkým pojízdným spektroskopem po běloruských vesnicích a měřil zamoření v těle běloruských dětí. Také Nestěrenko se stal nepohodlným a proslýchá se, že na něj byly dokonce spáchány dva pokusy o atentát, kterým unikl jen o vlásek.

Oba tito muži zasvětili práci na zmírnění následků havárie Černobylu celý svůj život. Podařilo se jim přitom poodhalit lži, pomocí kterých se vlády i mezinárodní jaderná lobby snažily zamaskovat skutečný rozsah černobylské tragédie.

Václav Vašků je nezávislý novinář, v letech 1996 až 2004 byl tiskovým mluvčím Greenpeace.

Psáno pro Magazín Greenpeace.