Znáte to, sedíte si doma na zahradě, chcete se podívat na krásný výhled do krajiny a
najednou se na horizontu objeví ohyzdné bílé sloupy se třemi tyčemi. Trošku zafouká vítr a za několik minut točící lopatky zmasakrují hejno migrujících ptáků. A navíc je slyšet příšerný hluk! Fouká však jenom hodinu, zbytek dne je bezvětří, a tudíž váš špatný den skončí tím, že není elektřina a vy si svou oblíbenou knížku musíte číst při svíčce zabalení do deky. Podobné situace se jistě dějí v paralelní realitě, kde vládnou mýty o větrné energetice.

Ve světě faktů je však obraz větrné energie o poznání pozitivnější. V průmyslovém měřítku patří elektřina z větru k vůbec nejlevnějším a její cena podobně jako u ostatních obnovitelných zdrojů soustavně klesá. Často se rovněž omílá dezinformace, že obnovitelné zdroje – a větrné turbíny obzvláště – zabírají stovky tisíc hektarů úrodné půdy. Je pravda, že pro vyrábění energie z větru potřebujeme dostatek prostoru. Nicméně v České republice jsou desetitisíce hektarů půdy, které leží ladem, a navíc přibližně 400 tisíc hektarů je oseto řepkou, při jejíž maximálním využití a odečtení nákladů získáme na mobilitu 900krát méně energie než ze slunce nebo větru.

:. Větrné elektrárny. © Paul Langrock / Greenpeace

Točící se lopatky větrných turbín sice při prvních prototypech v České republice vydávaly
velký hluk, nicméně u moderních typů turbín dokázali jejich konstruktéři mechanické
zvuky radikálně ztišit. Také úprava povrchu i tvaru listů rotoru výrazně omezila aerodynamický hluk. Ani se zabíjením ptáků to není příliš žhavé. Podle studie Vermontské právnické fakulty větrné turbíny zabijí na jednotku vyrobené elektřiny nejméně jedinců avifauny z energetických zdrojů. Jaderná výroba je pro ptáky téměř dvakrát nebezpečnější a fosilní výroba (uhlí a plyn) zabije 23krát více poletujících jedinců ve srovnání s větrem.

Uvedený výzkum neníjediný. Mnohonásobně více ptáků zahyne při nárazu do budovy nebo jedoucího automobilu. Americkým kočkám padne za oběť odhadem 3000násobně více ptáků než všem tamním turbínám dohromady. Hledisko ochrany krajinného rázu je složité. Někomu mohou větrné elektrárny skutečně připadat ohyzdné a při výrobě elektřiny dá přednost obřím uhelným jámám s monstrózními rypadly. Uhlí a jádro má však na krajinný ráz mnohem větší dopad, ať již mluvíme o těžbě nerostných surovin, odlesňování, nebo znečišťování ovzduší. Turbíny lze navíc po konci provozu rozmontovat a odvézt, což se v případě uhelných lomů dělá jaksi složitě.

Na závěr se podívejme, jak je to s onou údajnou nespolehlivostí větrné energie. Ačkoliv
výkon turbín je závislý na síle a intenzitě větru, v dnešní době jsme již schopní pro potřeby
dispečinku spolehlivě předpovědět sílu větru v následujících týdnech. Větrnou energetiku
je však potřeba vnímat komplexně a v kontextu s ostatními obnovitelnými zdroji. Zkušenost z Německa říká, že větrné a solární elektrárny se poměrně dobře doplňují: v létě více svítí slunce a méně fouká, v zimě naopak. Zde se však dostáváme k zásadní otázce mezinárodní spolupráce. Obnovitelné zdroje totiž předpokládají existenci
decentralizovaných menších zdrojů, které lidé mohou mít na zahradě nebo na střeše, v
kombinaci s množstvím celoevropských sítí a velkými zdroji (jako jsou například
offshorové větrné elektrárny na pobřeží Velké Británie), jež se navzájem podporují
a vyrovnávají výkyvy – výkyvy jsou však mnohem menší než v případě velkých zdrojů.

Přece jenom, na síť má větší efekt výpadek Temelína než několika větrných turbín. Budoucnost tedy patří větru, neboli jak zpívá Bob Dylan: The answer, my friend, is blowing in the wind!

Tento článek vznikl pro magazín Greenpeace jako jeden ze série článků o obnovitelné energii a mýtech, kterými je opředena.