Na první pohled to vypadá jednoznačně: vítr fouká jenom někdy, slunce svítí jen ve dne, když zrovna není za mrakem. Tak jak by mohly obnovitelné zdroje zajistit spolehlivou dodávku elektřiny? Otázka je jistě na místě, neboť právě větrné a sluneční elektrárny mají na rozvoji obnovitelných zdrojů v posledních letech lví podíl. Odpověď je ovšem trochu překvapující.

Co již o dopadech vysokého nasazení obnovitelných zdrojů na spolehlivý provoz sítí víme z dosavadních zkušeností? Nic skandálního. Obnovitelné zdroje loni obstaraly 30 % výroby elektřiny v Evropské unii (pořadí podílu jednotlivých obnovitelných technologií na celkové výrobě je následující: větrné elektrárny 11,2 %, vodní elektrárny 9,1 %, zdroje na biomasu 6 %, solární elektrárny 3,7 %), aniž by došlo ke zhoršení bezpečnosti dodávek. Z pohledu spolehlivosti dodávek zákazníkům jsou na evropské špičce Německo a Dánsko, tedy země s výrazně nadprůměrnou produkcí elektřiny z obnovitelných zdrojů. Díky pokročilému systému řízení a kvalitní krátkodobé předpovědi počasí se jim daří elektřinu z větrných a slunečních elektráren využívat, aniž by zákazníci pocítili sebemenší problém.

Nemohl by ale stabilitu sítě ohrozit rychlý přechod od dispečersky řiditelných uhelných elektráren k obnovitelným zdrojům. V případě České republiky, která pořád pokrývá polovinu výroby elektřiny z uhlí, tato otázka leží na stole. Hlavně proto, že kvůli plnění klimatických cílů bude třeba uhelné elektrárny během několika let utlumit. Podrobnou odpověď už s pomocí excelové  tabulky nevymyslíte. Specializovaná společnost Energynautics ovšem disponuje softwarovým modelem, který dokáže chování sítě simulovat.

Na objednávku českých ekologických i byznysových organizací simulovali experti Energynautics chování sítě ve všech dnech roku s předpokladem zrychlení energetické transformace v České republice mezi dneškem a rokem 2030. Ta by se projevila především odstavením všech uhelných zdrojů provozovaných výhradně pro výrobu elektřiny. Podle předpokladů zůstanou v provozu pouze uhelné zdroje s kombinovanou výrobou tepla a elektřiny, jejichž hlavním smyslem je zásobování velkých sídelních celků teplem, a kogenerační zdroje v průmyslových podnicích.

Druhým významným rozdílem mezi předpoklady pro rok 2030 a současným stavem je nárůst výkonu obnovitelných zdrojů, především větrných a solárních elektráren, tedy zdrojů závislých na počasí. Model předpokládá nárůst výkonu větrných elektráren na 2050 MW (oproti 278 MW v roce 2017) a solárních elektráren na 5500 MW (oproti 2100 MW v roce 2017). Podle výsledků modelu tento nárůst stabilitu sítě neohrozí. Podrobné výsledky a popis metodiky jsou shrnuty ve studii, hlavní závěry pak v infolistu přeloženém do češtiny.

Ani v případě, že se podaří překonat současnou stagnaci a nastartovat rozvoj obnovitelných zdrojů nebývalým tempem, nehrozí v příštích letech ohrožení stability elektrizační soustavy. Vzhledem k tomu, že ambiciózní evropské státy hodlají do roku 2030 dosáhnout podstatně vyšších podílů obnovitelných zdrojů, než je u nás proveditelné, budeme mít šanci sledovat, jaké množství solárních a větrných elektráren zvládnou do systému začlenit.

Českou republiku čeká jiný úkol: opětovně nastartovat růst obnovitelných zdrojů. Strašáka blackoutu se přitom bát nemusí.

Psáno pro magazín Greenpeace.
Karel Polanecký je energetický expert Hnutí DUHA.