Včera jsem měl narozeniny (bylo mi 38). Minulou středu Evropský parlament rozhodoval o alespoň provizorní záchraně systému obchodování s emisemi (ETS), takto nejdůležitějšího evropského nástroje ochrany klimatu. Jakkoliv poslanci (předpokládám) neměli o mých narozeninách ani tušení, dali mi k nim přesto dáreček, o který jsem fakt nestál. Evropskou komisí navrženou resuscitaci systému neschválili a pacienta uvedli do stavu klinické smrti. Jediné, čím se můžeme utěšovat, je fakt, že ještě žije. Otázka zní, jak dlouho to bude ještě platit a co je to vlastně za život.
ETS měl být vlajkovou lodí snižování (nikterak malých) evropských emisí skleníkových plynů. Funguje tak, že každá elektrárna, cementárna či jiný velký znečišťovatel si v evropské aukci může koupit tzv. povolenky. Za každou do ovzduší vypuštěnou tunu oxidu uhličitého pak musí jednu povolenku odevzdat zpátky. Pokud firma znečištění sníží (třeba instalací čistší a účinnější technologie), povolenky může na trhu míto toho prodat ostatním znečišťovatelům (a vydělat). Celé tohle řešení považuju za chytré a funkční – trh s povolenkami zajistí, že emise se snižují nejdřív tam, kde je to nejlevnější, navíc cena povolenky je pro firmy srozumitelnou položkou, které rozumí a dokážou jí promítnout do svých podnikatelských plánů.
Jedinou vadou na kráse tohohle úžasného systému je, že v současnosti v podstatě nefunguje. Cena povolenky se potácí kolem dvou eur za kus, což se pomalu blíží transakčním nákladům. Aby systém skutečně fungoval, tedy motivoval firmy ke zvyšování účinnosti, zavádění čistých technologií a odklonu od nejšpinavějších fosilních paliv (jako je uhlí), měla by se přitom cena povolenky pohybovat nad 30 euro.
Kde udělali soudruzi z EU chybu?
Byli příliš důvěřiví. Cena věcí na volném trhu je přímo úměrná jejich vzácnosti (čím vzácnější, tím dražší). Aby měly povolenky přiměřeně vysokou cenu, musí jich být proto alespoň o něco méně, než jsou současné souhrnné emise všech evropských firem. Greenpeace (a řada dalších) proto dlouhodobě varovalo před tím, aby se do aukcí pouštělo povolenek příliš mnoho. Firmy a některé členské státy (mezi nimiž tradičně vynikal ČEZ i ČEZká republika) si nicméně dokázaly prosadit opak – absurdně nadsazenými čísly o budoucím růstu vlastní výroby přesvědčily evropské úředníky, že povolenek potřebujeme víc. Víííc! Víííííííííííc!!!
Výsledkem je, že na trhu dnes přebývají přibližně dvě miliardy povolenek a jejich tržní cena se hrdinně probíjí k nule. (Koho případně zajímají detaily, může si je najít na wikipedii nebo v našich starých tiskových zprávách.)
Nyní zpátky k narozeninovému dárečku z minulého týdne. Správným řešením, které by celý systém postavilo zpátky na nohy, by samozřejmě bylo úplné vyřazení přebytečných miliard povolenek. Tohle logické a čisté řešení se ale zdálo mnoha členským zemím (zejména těm s láskou k uhlí) příliš radikální – a navrhly proto kompromis, podle kterého by se přebytečné povolenky nezrušily úplně, ale jejich dražba by se o několik let odložila (tzv. backloading). Šlo by sice o klasické vytloukání klínu klínem – ale systém by alespoň začal znovu fungovat.
Nestalo se. Evropští poslanci se minulý týden nakonec nedokázali shodnout ani na tomto minimalistickém kompromisu. Hned po jejich rozhodnutí cena povolenky dosáhla nového historického rekordu – minimálního.
Většina českých poslanců pomohla kompromisní návrh zaříznout. Čestnou výjimku tvořila pětice Poc, Mynář, Rouček, Falbr a Brzobohatá. Zkusím si to pamatovat nejméně do příštích voleb.
Co bude dál? Možnosti jsou v zásadě tři:
1) Evropský parlament se k návrhu vrátí a nakonec jej přijme.
2) Povolenky zrušíme a nahradíme je něčím jiným (třeba uhlíkovou daní).
3) Evropa nechá ETS postupně odumřít a na ochranu klimatu rezignuje.
Pro případ, že dojde na variantu 3, bych měl jedno narozeninové přání pro příští rok: někdo by měl přesvědčit odpovědné europoslance, aby se nechali zmrazit a následky svého současného jednání nesli v době, kdy dojde k jejich hlavním projevům.
Nepochybuji o tom, že by jim naši vnuci a pravnuci v Evropě teplejší o šest stupňů celsia a plné klimatických uprchlíků vřele poděkovali.