1968. To byl fakt neuvěřitelný rok. Lidi byli v ulicích, revoluce visela ve vzduchu, vydali jsme Bílé album a astronaut jménem William Anders pořídil pravděpodobně nejvlivnější fotografii všech dob.
Byl Štědrý večer. Anders a jeho velitel mise, Frank Borman, právě jako jediné živé bytosti od počátku věků kroužili kolem Měsíce. A pak, skrz malé okénko své vesmírné lodi Apollo 8, spatřili něco, co ještě nikdo nikdy neviděl – něco tak známého, a přesto tak cizího, něco, co svou krásou a křehkostí bere dech. „Můj bože!“ vykřikl Borman. „Podívej se támhle! Vychází Země! To je nádhera!“
„Máš barevný film, Jime?“ odvětil Anders. „Rychle mi ho podej, prosím.“ Asi minutu hledaly dvě lidské bytosti uvnitř plechovky téměř 400 000 kilometrů od domova zběsile film, aby jej založily do foťáku. Pak ho Anders přiložil k okénku, zmáčkl spoušť, a zachytil tak naši křehkou planetu, jak se pomalu objevuje za horizontem Měsíce. Východ Země. Tenhle obrázek měl na psychiku lidstva takový dopad, že bývá považován za jeden z impulsů vzniku globálního ekologického hnutí – změnil totiž způsob, jakým o sobě člověk přemýšlí.
To bylo před víc jak 40 lety. Ve velkém běhu času je to jen pouhý okamžik, ale za tu dobu se stalo něco docela pozoruhodného. Nejméně 800 000 let byl Severní ledový oceán pokryt vrstvou ledu o velikosti kontinentu. Ale během čtyř desetiletí od vzniku té fotografie zaznamenávají satelity stálý úbytek této bílé ledovcové pokrývky. Většina už zmizela a vypadá to, že ještě za života mých dětí bude severní pól poprvé bez ledu. Možná tento moment zažiju i já sám.
Představte si to: od chvíle, kdy Anders vyfotil "Východ Země", jsme byli tak zaneprázdněni zahříváním našeho světa, že teď z vesmíru vypadá o hodně jinak. Těžbou fosilních paliv a spalováním původních pralesů jsme do atmosféry vypustili tolik uhlíku, že se dnes astronauti dívají na jinou planetu než ti před 40 lety.
A co mi na tom přijde nejpodivnější: protože led ustupuje, míří do Arktidy ropné společnosti. Místo znepokojivého varování lidstvu vidí v tajícím ledu jen možnost, jak se dostat k dosud nedostupné ropě. Využívají ubývajícího ledu, aby mohly těžit fosilní paliva, která jsou prvotní příčinou jeho odtávání. Fosilní paliva ovládla každý kout naší zeměkoule, ale někdy a někde musíme říct: „Dost!“ Věřím, že ten čas nastal právě teď a tím místem je Arktida.
To je důvod, proč jsem se přidal ke kampani Greenpeace za vytvoření mezinárodně chráněného území kolem severního pólu a za zákaz těžby ropy a průmyslového rybolovu v arktických vodách. Moje jméno bude patřit mezi dva miliony těch, které Greenpeace vezme na pól a uloží 4 km pod ledem na mořské dno. Dali jsme se dohromady, abychom Arktidu zachovali pro veškerý život na Zemi.
Během pouhého měsíce se nás na www.savethearctic.org přidalo už přes milion. Ale pokud tam ještě nejste, máte stále ještě šanci, aby bylo vaše jméno uloženo na dně oceánu na samém vrcholku světa.
A jestli vás, stejně jako mě, neodolatelně přitahuje ohromující arktická příroda, určitě se budete chtít přidat k on-line arktickému hnutí „Arctic Rising“. Můžete si vybrat jedno z pěti zvířat, kterým chcete být – ledním medvědem, sovicí sněžní, polární liškou, mrožem nebo narvalem. Jakmile se přidáte do svého zvířecího klanu, můžete společně získávat nové ochránce Arktidy a soutěžit s ostatními zvířaty v zapojování dalších lidí. Je to podobné jako s tím „Východem Země“ – snažíme se rozdmýchat počátek nového obrovského hnutí, které do ledu nakreslí dělicí čáru a řekne znečišťovatelům: „Dál už ani krok“.
Teď se ještě musím rozhodnout, kterým zvířetem budu.
Jo, tušíte správně: I am the Walrus. Jsem mrož.
--------------------------------------------------------------------------------
Pozn.: Pokud se vám profil Paula McCartneyho objeví v angličtině, můžete v pravém horním rohu zvolit českou verzi.