„Obzvlášť v zemi s komunistickou minulostí je třeba vyzdvihnout nesobecké chování těchto aktivistů, kteří na úkor svého vlastního pohodlí pokojně upozornili na celospolečenský problém.“ Tak by se dala stručně shrnout závěrečná slova soudce varšavského soudu a my jsme po dni na policejní stanici a noci v cele předběžného zadržení byli bez trestu propuštěni.
Předchozí den totiž dva Češi, dva Němci a tři Poláci vylezli na střechu polského ministerstva hospodářství ve Varšavě a vyvěsili tam obří transparent „Kopalnie odkrywkowe - czarna dziura gospodarki“ („Povrchová těžba uhlí – černá díra hospodářství“). V současné době totiž právě toto ministerstvo připravuje návrh začít s těžbou uhlí v ložiscích Gubin a Legnica.
Kampaň proti tomuto záměru odstartovali před pár lety sami obyvatelé obcí, jež (už zase) mají ustoupit plánům korporátní či státní moci prosazující technokratické zájmy, které usilují o zisk bez ohledu na jakékoli další důsledky takového činu. Greenpeace Polsko se ke kampani připojilo a pomohlo seznámit s tímto problémem širokou veřejnost. Jako obvykle vystupujeme proti další těžbě a neefektivnímu spalování uhlí v uhelných elektrárnách. Přes 90 % současné výroby elektřiny v Polsku pochází z těžby a spalování uhlí. Přitom zde existuje obrovský potenciál pro rozvoj alternativních zdrojů, především využití větrné energie.
Při diskusích o budoucnosti energetiky lze často spatřovat v táboře uhlobaronů argumenty ekonomické (jak se to vyplatí a kolik zaměstnáme lidí), technické (jak se ještě zlepší a zefektivní technologie), politické (jak tento způsob zajistí ekonomickou a politickou stabilitu), leč nikdy se nehledí na konkrétní obyvatele dotčených oblastí. Nikdy se nemluví o celkových škodách zahrnujících zničení krajiny a biodiverzity, znečištění vodstva, poškození zdraví místních obyvatel. Nemluví se ani o odpovídajících prostředcích na nápravu: o výdajích na zdravotnictví, na sociální péči, na rekultivace, na obnovu životního prostředí. Říká se tomu externality.
Plánovaná těžba v ohrožených lokalitách znetvoří 400 km2 krajiny, 30 tisíc lidí bude muset opustit své domovy a stát (tedy polské obyvatelstvo) bude muset ročně platit 10 mld. złotých (2,5 mld. EUR) právě kvůli externalitám (více v této studii).
Visel jsem si tak na laně vlevo od našeho transparentu, pojídal jablko a čekal, až dorazí demonstranti z městeček Gubin, Legnica a dalších. Byl jsem trochu překvapen, že jich dorazilo asi jen sto, o to víc jsem však byl zasažen silou jejich protestu. Oni sami byli příjemně překvapeni, jaké „přivítání“ jsme jim na budově ministerstva hospodářství připravili. I když jsem nerozuměl všemu, o čem řečníci demonstrace vášnivě mluvili, velice silně jsem cítil jejich odhodlání zastavit tyto hrůzné uhelné plány, jejich rozhořčenost a pocit nespravedlnosti. Dotklo se mě to. Zasáhlo mě to. A téměř mě to smetlo.
Pocházím z Mostu, z města, které neexistuje, jak rád říkávám. Most a dalších skoro 80 obcí bylo zlikvidováno během 60., 70., 80. a 90. let kvůli těžbě uhlí. I když si to nemohu pamatovat, jelikož jsem ještě nebyl na světě, jizvu, kterou těžba způsobila v srdcích všech obyvatel Mostecka při nuceném stěhování z místa na místo, to otevřelo u mě náhle i zde – sice v jiném časoprostoru, avšak při stejném potenciálním zločinu.
Někteří lidé jsou přesvědčeni o tom, že žijeme v demokratickém zřízení, kdy hlas lidu je brán v potaz při řešení všech společenských otázek. Tvrdím, že skutečnost nemůže být vzdálenější takovému přesvědčení. Obyvatelé Horního Jiřetína, Černic (a v poslední době ještě Starého Města v Karviné) jsou dlouhodobě udržováni v existenční nejistotě, neboť přinejmenším od roku 2004 se v každé vládě (pravé, levé, černé, bílé) našel někdo, kdo se pokusil prosadit prolomení tzv. územních ekologických limitů těžby. Ty byly vytvořeny na začátku 90. let jako ochrana pro celý mostecký region, jako znamení, že se zde konečně začne žít bez sociálně patologických jevů souvisejících bezprostředně s těžbou uhlí – bez vysoké nezaměstnanosti, bez nadměrného zneužívání alkoholu a drog, bez nízké vzdělanosti, bez útěku mladých lidí do jiných regionů, bez zdravotních rizik. Odpor lidí proti prolomení limitů je přehlížen, marginalizován a umlčován stejně jako všude, kde si někdo usmyslí podnikat na úkor života místních komunit a životního prostředí.
V posledních čtyřech letech jsem se jako aktivista zúčastnil všech akcí Greenpeace, jež se týkaly záchrany Horního Jiřetína a Černic. A i když většina populace vůbec nemá ponětí o důsledcích těžby uhlí, neznamená to, že se vzdáme. Nejen, že se nám spolu s celou řadou odhodlaných lidí a místních sdružení podařilo ubránit limity, které stojí v cestě ke zničení posledních obcí na Mostecku. Podařilo se také prosadit schválení novely horního zákona rušící vyvlastňovací paragrafy. Tu teď sice vetoval prezident Klaus, ale vrátí se do poslanecké sněmovny, kde se odehraje další dějství.
I ponižující okamžiky, které jsme v cele předběžného zadržení zažili (ne každý den musím dělat dřepy v Adamově rouše), rozhodně stojí za to, když můžete pomoci lidem, kteří bojují o svou existenci a prostředí, jež utváří jejich život. Ať už na Mostecku, nebo v Polsku.
Autor blogu je dobrovolník a aktivista Greenpeace od roku 2008.