Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, vrací se mi v posledních dnech neodbytná myšlenka na to, že švédskou Stranu zelených vedou alibističtí pokrytci. Nemůžu se jí zbavit. Je to osobní. Skandinávie pro mne vždy byla vzorem civilizované, liberální levicové politiky – pokud bych chtěl, aby se čeští politici někomu podobali, hledal bych patrně na severní straně Baltského moře – a to nejlépe v tamní Straně zelených a sociální demokracii.

Tyhle dvě strany v současnosti ve Švédsku vládnou. Jenže nedávno učinily rozhodnutí, které naprosto popřelo to, kvůli čemu jsem si jich vážil: nematerialistické pojetí veřejného zájmu (tedy neredukovaného pouze na ekonomické faktory), důraz na pravidla nejen právní, ale i etická, a samozřejmě vzorový zájem o ochranu životního prostředí a klimatu.

Ano, jde o Vattenfall.

Švédská státní firma vlastní v německé Dolní Lužici jedno z největších hnědouhelných impérií na světě. V tamních dolech se každoročně vytěží o polovinu více uhlí, než v celé České republice, a znečištění z tamních tepelných elektráren je výrazně větší, než způsobuje celý švédský průmysl. Plánované rozšiřování dolů ohrožuje domovy lidí v deseti dolnolužických obcích (zkuste si představit deset Horních Jiřetínů, byť menších). Současné vládní strany před volbami slibovaly, že Švédsko v uhelné devastaci v zahraničí pokračovat nebude. Svůj slib teď splnily vskutku vynalézavým způsobem – firmu prodaly českým miliardářům Křetínskému a Tkáčovi.

Ohrožené obce, ovzduší, a klima se chrání tak, že uhelné doly a elektrárny zavíráte – ne tím, že je prodáte někomu, kdo má méně skrupulí než vy. Otroctví také nezastavíte tím, že své otroky prodáte někomu jinému, ale tím, že je propustíte na svobodu. Tragikomické pak je, pokud si otroci v důsledku vašeho pokrytectví pohorší, a z celkem laskavé domácnosti se dostanou ke známému grobiánovi. Čeští oligarchové si, na rozdíl od švédské vlády, nemusejí dělat se švédským veřejným míněním hlavu. Vlastně s veřejným míněním vůbec – akcie jejich firem, které pro jistotu sídlí na Kypru či v Lucembursku, totiž nejsou veřejně obchodovatelné. Určitá pojistka, kterou pro obyvatele ohrožených obcí státní vlastnictví Vattenfallu představovalo, tak zmizela. Nyní jsou chytrým, charismatickým, ale nepochybně tvrdým obchodníkům z pražské Pařížské ulice vydáni na milost. Nebo také nemilost.

Kromě lidských domovů jde i o vliv na změny klimatu, a to nemalý. Lužické komíny Vattenfallu vychrlí každoročně do atmosféry 70 milion tun oxidu uhličitého. Švédská vláda minulý týden oznámila, že bude až do roku 2040 ročně investovat 30 milionů euro do nákupu evropských emisních povolenek, které následně vyřadí, a pomůže tak snížit emise skleníkových plynů. To je jistě chvályhodný nápad – jenže má drobný háček. Za uvedenou částku lze při současných (extrémně nízkých cenách) koupit cca 7 milionů povolenek. Jedna povolenka přitom odpovídá jedné tuně CO2. Aby švédská vláda napravila škody, které svým rozhodnutím způsobila, musela by povolenek koupit alespoň desetinásobek. To by ovšem nakonec paradoxně stálo mnohem víc peněz, než kolik švédský státní podnik za prodej získal.

V současné podobě tak jde o kreativní ukázku greenwashingu – tedy symbolického jednání, které má veřejnosti demonstrovat moji ekologickou uvědomělost a odpovědnost, přestože ve skutečnosti se chovám právě opačně.

Odkládání iluzí je jedním z průvodních projevů dospělosti. Je ovšem třeba dávat pozor, aby přitom člověk nezahodil i ideály, jinak riskuje, že se z něj stane zahořklý a bezskrupulózní cynik. Já o jednu důležitou iluzi přišel právě teď, nedlouho po čtyřicítce – ale ideály, které pro mne skandinávská zelená a sociální politika představovala, samozřejmě zahazovat nebudu. Naopak.

Jan Rovenský
Autor pracuje jako vedoucí energetické kampaně Greenpeace ČR.

Poznámka: Greenpeace je politicky nezávislá organizace a její zaměstnanci i podporovatelé mají pestré spektrum politických preferencí. Politické sympatie vyjádřené v tomto komentáři tak odrážejí toliko soukromé názory autora, nikoli celé organizace.

Text byl napsán pro A2larm.cz.