V uplynulých měsících se staly hned tři věci, které nám o právní povaze ČEZu řekly více, než několik předchozích let dohromady. Potvrdilo se, že podle současného zákona o obchodních korporacích má ČEZ jedinou hlavní povinnost. Tou je vydělávat svým akcionářům peníze, a to zcela bez ohledu na veřejný zájem. ČEZ nejen že nemusí, ale dokonce ani nesmí brát ohled na energetickou bezpečnost, geopolitické priority českého státu či životní prostředí, pokud by to zhoršilo jeho hospodářské výsledky.

Stát jako majoritní vlastník přitom nesmí veřejný zájem prosazovat ani prostřednictvím svých akcionářských práv. Pokud se vám to (stejně jako mně) nelíbí, je třeba prosadit změnu zákona o obchodních korporacích, právní formu ČEZu či obojí. Čím dříve, tím lépe.

Začněme od konce. Ústavní soud tento týden smetl ze stolu argumentaci Nejvyššího správního soudu, podle které je ČEZ „veřejným podnikem“, a vztahuje se tedy na něj zákon o svobodném přístupu k informacím. Spor se nevedl o to, zda ČEZ poskytuje sexuální služby (k čemuž by použitá terminologie sváděla), ale zda má jeho podnikání veřejnoprávní složku. Správní soudci došli k závěru, že ano: výrazně majoritním vlastníkem firmy je stát, a její činnost slouží k naplňování důležitého veřejného zájmu (tedy zajišťování energetické bezpečnosti). Ústavní soudci v čele s Pavlem Rychetským došli k závěru opačnému: ČEZ je firma jako jakákoliv jiná, a žádný veřejný prvek v jejím podnikání neexistuje. Mimochodem: ČEZ před ústavním soudem zastupoval právník a lobbista Radek Pokorný, který před lety začínal právě u Rychetského jako koncipient, a nyní je znám hlavně svými exkluzivními vztahy s vedením ČSSD. Půvabnější symbol vztahů ČEZu a politických stran těžko pohledat.

Pak tu máme červnovou valnou hromadu ČEZu. Na ní firma měnila své stanovy, včetně pravomocí dozorčí rady. Drobná vada na kráse spočívá v tom, že přijatá změna stanov je v rozporu se státní energetickou koncepcí. V její kapitole 6.6 (doporučuji každému přečíst, je dokonce kratší a srozumitelnější, než tento text) si stát přesně řekl, jakým způsobem chce výkon akcionářských práv v energetických firmách posílit. Jedním z úkolů byla i změna stanov – ovšem jiná, než nyní valná hromada schválila. Jako akcionář jsem na tento rozpor před hlasováním upozornil. Marně.

Třetím dílkem do skládačky je prodej Počerad. Na první pohled výjimečný příklad toho, jak kontrola zájmů státu v ČEZu funguje – pro státní firmu i ochranu ovzduší nevýhodný kšeft, který si domluvil Pavel Tykač s Danielem Benešem a jeho lidmi, zařízla proti všem očekáváním dozorčí rada. Před přehnaným optimismem nás ovšem zrazují důvody, proč dozorčí rada prodej odmítla, respektive jak její členové svůj nesouhlas zdůvodňovali v médiích. Šlo výhradně o bezprostřední ekonomický aspekt celé věci – tedy zda na prodeji ČEZ krátkodobě vydělá, či ztratí. Pro rozhodování tak bylo irelevantní, že prodej (a následné mnohaleté pokračování provozu elektrárny) by byl v rozporu s cíli platné Státní energetické koncepce, že by měl negativní vliv na zdraví obyvatel a klima, a že podle výpočtů vědců z Univerzity Karlovy všichni přispíváme na provoz Počerad formou tzv. externích nákladů několik miliard korun ročně.

Nešlo ovšem jako v dalších případech o svévoli managementu či dozorčí rady, ale o důsledky striktní formulace platného zákona o obchodních korporacích. Akciová společnost tu je prostě za účelem tvorby zisku. Tečka. Pokud může legálně vydělávat na ničení zdraví lidí, je povinností managementu to udělat. Pokud může legálně a výhodně prodat byty i s nájemníky spekulantům, je povinností managementu to udělat. Pokud může legálně vydělat na prohlubování naší energetické (a tím i geopolitické) závislosti na Rusku, je povinností managementu to udělat.

Jenže udržitelná a bezpečná energetika není rozhodně jen o vydělávání peněz. Hezky se o tom píše v zatím poslední dostupné výroční zprávě BIS (citace je dlouhá, ale výživná): „Stát čelí řadě rizik i v oblasti výkonu vlastnických práv v obchodních společnostech a státních podnicích. Prosazování zájmů státu je obtížné zejména v akciových společnostech, kde se kontrolní mechanismy, které dobře fungují v soukromé sféře, stále ukazují jako nedostačující pro stát. Zejména v energetice je řada případů, kdy management společnosti de facto ovládá dozorčí radu. Ta přestává plnit svoji základní roli a stát jako akcionář tak ztrácí v obdobích mezi valnými hromadami zásadní nástroj kontroly. Jeho zástupci tedy selhávají hlavně v tom, že nedostatečně prosazují zájmy státu. Je sice otázkou, co je v konkrétních případech důvodem, který k takovému selhávání vede, nicméně stav, kdy management ovládá dozorčí radu, neposkytuje zájmům státu dostatečnou ochranu.“

Pokud stát nerezignuje v energetice na svojí základní funkci, tedy ochranu veřejného zájmu, stávající situace v ČEZ je neudržitelná. Možná to leckoho překvapí, ale zásadně proto souhlasím s bývalým ředitelem elektrárny Temelín Františkem Hezoučkým, který na jaře navrhl, aby byl ČEZ transformován na všeužitečnou společnost s mimořádnými právy a povinnostmi, tak jak to bylo s elektroenergetickými společnostmi za první republiky.

Možností máme hned několik.

Pokud zákon o obchodních korporacích brání státu, aby využíval svých akcionářských práv k plnění svých funkcí, je nejvyšší čas zákon změnit. Řešením by mohlo být vložit do něj jednu jedinou větu – že účelem akciové společnosti nemusí být pouze tvorba zisku, ale i jiné, altruističtější cíle. Stanovení těchto cílů by pak bylo ponecháno na vlastníkovi, tedy valné hromadě.

Další alternativou je férově vyplatit minoritní akcionáře a transformovat ČEZ na státní podnik, nebo na neziskový spolek podle nového občanského zákoníku.

Třetí variantou je celý ČEZ privatizovat. Stát by tak sice přišel o kontrolu nad strategickou firmou – ale bylo by to pořád čistší než současný stav, kdy tuto kontrolu vlastně jen předstírá a podle zákona jí smysluplně vykonávat nemůže.

Konečně čtvrtou možností je obnovení prvorepublikového institutu všeužitečné společnosti. Ze všech popsaných variant se mi líbí asi nejvíc.

Psáno pro iHned.cz