Od 20. dubna uniká z porušeného vrtu ropné plošiny Deepwater Horizon společnosti British Petrol (BP) zhruba 5 tisíc barelů (795 tis. litrů) ropy denně. Ropa dorazila k nesmírně bohatému a citlivému ekosystému pobřežních mokřadů Louisiany a začíná se vyplavovat na březích ostrovů v deltě řeky Missisipi. Jsme svědky nesmírné ekologické katastrofy umocněné faktem, že ropa stále proudí do moře a veškeré pokusy zastavit její únik selhávají, technikům BP se zatím podařilo pouze snížit objem unikající ropy.
Ropná plošina Deepwater Horizon společnosti British Petrol
Záchranné práce začaly sice vzápětí po nehodě, ale i za ideálních podmínek, které v lokalitě nepanují, lze odstranit pouze 15–20 % uniklé ropy. Navíc charakter pobřeží kam ropa míří – mělké členité mokřady – jsou podle klasifikace Americké agentury pro ochranu životního prostředí nejzranitelnějším typem břehů vůči ropným skvrnám. To vše se odehrává v tom nejméně příznivém ročním období – v době páření ptactva a tření ryb, krevet a ústřic.
Americká pobřežní stráž koordinuje záchranné práce, které mají za cíl zastavit šíření ropné skvrny a ochránit pobřeží. Doposud bylo rozmístěno více než 300 km norných stěn, které mají skvrnu ohraničit a umožnit její vytěžení. Vzhledem k velikosti znečištění a charakteru ropné skvrny, která je díky vyvěrání ropy z velké hloubky rozptýlena ve vodním sloupci až do hloubky 10m, není tato metoda příliš účinná.
Kontroverzní postupy
Společnost British Petrol, která je odpovědná za katastrofu, rozptyluje ropu i uměle – přímo u místa kde uniká – za použití tzv. disperzantů. Podle mořského biologa a experta na ropné znečištění Ricka Steinera je však hlavním důvodem použití disperzantu přímo u hlavy vrtu spíše vizuální zmenšení rozsahu katastrofy. Navíc je toxicita mixu ropy a použitého disperzantu větší, než u stejného množství obou látek působících samostatně. Podobně kontroverzním opatřením je i zapalování částí ropné skvrny, při kterém vznikají spaliny a zplodiny, jejichž vlastnosti jsou nebezpečnější než u samotné ropy.
Ať už je využívaná jakákoliv metoda na odstraňování následku havárie, podmínkou úspěchu je co nejdříve zastavit unikání ropy, což se bohužel stále nedaří. V této souvislosti je šokující skutečností, že ropná plošina neměla zařízení, které na dálku uzavře vrt, v angličtině nazývané „acoustic switch“. Další dvě významné země těžící ropu na moři – Brazílie a Norsko – toto zařízení povinně vyžadují, avšak v případě USA tomu tak není. Za toto rozhodnutí je odpovědná vláda George Bushe, konkrétně Operační skupina pro energetiku, vedená Dickem Cheneym, která vyhověla lobby ropných společností a jejich argumentům o zbytečných nákladech na zařízení v ceně půl milionu USD a umožnila provozovat vrty bez tohoto zařízení.
Přestože konkrétní technická příčina výbuchu plošiny Deepwater Horizon není dosud známa, obecný důvod této katastrofy je snadno identifikovatelný. Vyspělé ekonomiky prohlubují svou závislost na ropě a dalších neobnovitelných energetických zdrojích, kterých zároveň rapidně ubývá. Proto začínají ropné společnosti těžit ve stále méně přístupných oblastech, mezi které patří i hlubokomořská dna. Těžba ropy v hloubce jeden a půl kilometru, jako tomu bylo u Deepwatetr Horizon, je na hraně technologických možností. Riziko havárie se s narůstající hloubkou vrtu zvyšuje, účinnost záchranných prácí naopak snižuje.
Nepoučitelní
Otázkou zůstává, zdali se ze současné katastrofy dostatečně poučíme nebo se na ni pomalu zapomene do doby, než přijde další podobná pohroma, tak jak se tomu již několikrát v minulosti stalo. V roce 1969 vybouchla ropná plošina u Santa Barbary v Kalifornii a způsobila ekologickou katastrofu. Reakcí tehdejšího ministra vnitra USA Wally Hickela bylo nařízení o zastavení těžby ropy v pobřežních oblastech. Tato katastrofa také posílila rodící se zelené hnutí, které již v již v roce 1969 prosazovalo snížení spotřeby a závislosti na ropě. Petici za zákaz pobřežních ropných vrtů podepsalo tehdy přes sto tisíc lidí. O dvacet let později vše směřovalo k tomu, že Kongres USA povolí těžbu ropy v aljašském národním parku (Arctic National Wildlife Refug) a nedotčených vodách Bristolské zátoky, když tanker Exxon Veldez narazil na skálu a nehoda způsobila jednu z největších ekologických katastrof v dějinách lidstva. Plány na těžbu byly dány k ledu, byla přijata řada environmentálních zákonů a pravidla na těžbu byla zpřísněna. Uběhlo dalších 21 let, když prezident Obama letos v březnu odvolal moratorium na výzkum a budování nových ropných vrtů na moři. O tři týdny později vybuchla plošina Deepwater Horizont a následky havárie mohou být srovnatelné s potopením tankeru Exxon Valdez.
Bude toto varování dostatečné pro to, aby nejen samotné Spojené státy, ale i další země, přehodnotili svou stávající energetickou politiku a konečně se vymanily ze závislosti na ropě a dalších neobnovitelných zdrojích a přeorientovaly se na skutečné čisté, šetrné a bezpečné zdroje energie? Nebo se jako již několikrát nechají převálcovat lobby těžařů a průmyslníků a budou čekat na další možná ještě hrozivější katastrofy?
Fotogalerii důsledků katastrofy Deep Horizon naleznete zde
Výběr fotografií ve fotogalerii zde
© Greenpeace
Jan Freidinger, vedoucí toxické kampaně Greenpeace ČR