Je to paradox, bizarní, těžko vysvětlitelný a přitom obtížně postřehnutelný, působící v naší každodennosti jako něco docela normálního. Labe pramení na krásném místě na hřebeni Krkonoš, v přísně chráněné první zóně národního parku. K pramenu se chodí podívat zástupy lidí, je to místo při pěkné hřebenové procházce a má stále i přídech jisté pohanské posvátnosti – prameny největší české řeky. A samozřejmě i tady hraje Labe důležitou roli pro okolní přírodu.

Nicméně: o desítky a stovky kilometrů dál, v místech, kde se Labe mění ve skutečně mohutnou řeku a kde podstatně ovlivňuje životy lidí i zvířat po dlouhá léta a v určité míře dodnes nepožívá žádné ochrany. Do jeho vod vytékaly a stále vytékají nebezpečné látky, o nichž mnohdy ani nevíme, nakolik zhoubně na nás mohou působit. Na jeho okrajích stojí fabriky obložené půdou prosáklou dalšími jedy, které se stále a stále vsakují do labských břehů.

Pramení v národním parku, kde je příjemnou atrakcí pro turisty.

A protéká „chemickým peklem“ tam, kde je součástí našeho každodenního života.

Začínáme kde jinde než u pramenů. A během naší labské Detox Tour se tenhle labský paradox a problém pokusíme zmapovat.

Labská bouda: památník hlouposti

Nedaleko od pramenů Labe stojí Labská bouda – naprosto nepatřičná obří betonová konstrukce, která už několik let působí nejen bizarně, ale i hrůzostrašně.

A ještě nějakou dobu u toho zřejmě zůstane: aktuální zpráva říká, že ministerstvo životního prostředí definitivně odmítlo plán správy Krkonošského národního parku, aby stát boudu koupil a následně zboural. Nejsou peníze...

Dobrá, v době úspor to možná opravdu není taková priorita. Vážnější nicméně je, že národní parky a ochrana životního prostředí v Česku vůbec nejsou priorita.

Labská je památník nezřízeného období „odborářského dobývání“ hor ve druhé polovině minulého století. Stavěly se obří boudy a hotely bez ohledu na to, zda se na vybraná místa hodí. Měly pojmout každoročně stovky tisíc lidí, pro něž byla relativně levná a příjemná rekreace v Krkonoších jednou z mála možností na slušnou dovolenou...

Dnes je zřejmé, že jsou tyhle obrovské stavby nejenom ošklivé, ale že se po otevření hranic a změně cenových měřítek ani nemají šanci uživit.

Na Labské jsem byl naposledy před třemi lety. V devítipatrové budově jsme byli tři hosti, teplá voda netekla, k snídani byl zelený salám a plesnivý sýr, pivo stálo pětašedesát korun a tatranka kolem dvaceti.

Rozpadající se dům hrůzy. Viditelný široko daleko. Navíc patrně znečištující svoje okolí.

Problém je ale v tom, jestli se při pohledu na takový pomník dokážeme poučit.

Čeho je památníkem nedávno vyhořelá Petrova bouda? Požár, podle všeho úmyslně založený, ji schvátil shodou okolností pár dnů před tím, než měl její majitel začít s opravou nařízenou památkáři.

Krkonoše se těžce vzpamatovávají z období odborářských rekreací a z následného období „zlatokopů“, kteří chtěli po roce 1989 rychle zbohatnout. Jde to pomalu a někdy se zdá, že to druhé období ještě neskončilo.

A že není jasné, co je v národním parku prioritou.

Česko a národní parky.

Vůbec se zdá, že to v Česku s národními parky není snadné. Nedávný a vlastně stále probíhající boj o Šumavu je toho dalším dokladem. Ne, tam nejde v první řadě o kůrovce. Jde o pojetí národního parku: o to, jak má být velký, jak velké mají být jeho první zóny, jaká v něm mají platit pravidla. O to, zda vůbec má existovat.

Zdaleka nejsou ojedinělé hlasy, které říkají, že Šumava by měla o status národního parku přijít. Že si nemůžeme dovolit mít tolik národních parků. Ty hlasy poslední dobou spíše sílí.

Ale není to tak, že by naše území bylo národními parky přesyceno – je jich u nás asi 1,5% z celkového území. Ve Francii je to 1,7, v Německu 2,7, v Rakousku 3,0, na Slovensku 7,5%... Jistě, hrají v tom roli různé faktory a neexistuje nějaké „ideální procento“, není žádné dogma na téma, kolik procent rozlohy má být věnováno národním parkům.

Nicméně: zdá se, že jsme trochu hysteričtí. A navíc první, přísně chráněné zóny našich národních parků jsou relativně malé. Alespoň u Šumavy například ani nesplňují kritéria národního parku a měly by být násobně větší, než současných cca 13%.

Labe jako památník?

Zdá se, že tu je nějaký obecnější problém – že nejsme příliš ochotni snášet omezení kvůli tomu, abychom důkladněji chránili přírodu.

Dobrá, lze namítnout, že národní parky nepotřebujeme. Že to je zbytečné příkoří. To je téma, o němž lze jistě dlouze diskutovat.

Problém je ale v tom, že podobný postoj možná zaujímáme i k životnímu prostředí naší  bezprostřední každodennosti. Nejsme ochotni důsledně chránit přírodu v národních parcích, což tedy tu, která je součástí naprosto „běžného“ provozu?

A tak se památníky stávají i naše řeky. Památníky zásahů do jejích břehů, koryt i generací nebezpečných látek, které do nich byly a jsou vypouštěny a zůstávají v nich v podobě těžko odstranitelných a škodlivých usazenin.

Budeme zkoumat jak vypadá taková „paměť Labe.