Boreální les – život na hraně

Novinka - 24 března, 2015
Pokud nejste schopni odolávat extrémním podmínkám a nemáte k tomu potřebné vybavení, nemáte šanci v boreálním lese přežít. Dvojnásob to platí pro zvířata a rostliny, které nejsou v boreálním lese pouhými návštěvníky, ale pro která je domovem. Extrémní zima, krátké léto, zmrzlá nebo promáčená neúrodná půda, málo potravy, to jsou podmínky, se kterými se každý s trvalou adresou boreální les/tajga musí vyrovnat, nebo nepřežije.

Skvěle to zvládají například jehličnaté stromy, které známe i z naší přírody - smrky, borovice, jedle a modříny. Jehlice mají malý povrch, speciální voskovou „ úpravu“ a hluboko zapuštěné průduchy, to vše zabraňuje zbytečným ztrátám vody. Jehlice navíc neopadávají a strom je tak kdykoliv při oteplení nad bod mrazu schopen zahájit fotosyntézu. Pod korunami hustých jehličnatých porostů pak mají své místo různé mechy a houby. S lišejníky se setkáme spíše tam, kde je vegetace rozvolnější. Pro boreál je charakteristický nepřetržitý růst a jediná přirozeně možná cesta obnovy se naskytne vždy až po nějakém katastrofickém zániku původního společenstva, jakým je obvykle požár, masivní polomy či hmyzová (kůrovcová) kalamita.

Životní podmínky jsou zde v zimním období skutečně krušné a období jarní a letní „hojnosti“ je velmi krátké. Přesto tu můžeme potkat 85 druhů savců, 300 druhů ptáků a 130 druhů ryb, které se pomocí různých strategií naučily přežít.

Základem všeho je potrava a jehličnaté lesy jí příliš neoplývají. Jehličí je pro většinu druhů naprosto nestravitelné, výjimkou je spolu s několika hlodavci a ptáky sob karibu, který se díky tomu stal symbolem kanadských boreálních lesů. Ostatní býložravci se musí v zimním období spoléhat na semena jehličnanů případně na lišejníky, což není úplně lákavé menu, které by nasytilo početná stáda býložravců. Na první pohled tak může boreální les v zimě působit opuštěně a bez života. Ale opak je pravdou. Způsobů jak přežít zimu je totiž celá řada. Mnoho hlodavců je běžně aktivní i za hlubokých mrazů. Před umrznutím je chrání vrstva sněhu, který jim, jako dokonalý izolant, dovoluje nerušeně pokračovat ve shánění potravy. Na první pohled se může zdát, že pod vrstvou sněhu budou dobře skryti i před zraky predátorů, ale nejsou. Před znamenitým sluchem lišky (liška polární i liška obecná) neuchrání hraboše ani vysoká sněhová nadílka.

 

To samé platí i pro lasici hranostaje, která se díky svému torpédovitému tělu hravě dostane do každé hraboší nory. Udržet tak dlouhé tělo v provozní teplotě, ale není  žádná legrace. Lasice to vyřešila tak, že vlastní noru vystlává kůžemi ulovené zvěře.

Další strategií jak se vyrovnat se zimou je před ní jednoduše uletět do teplých krajů. Krom ptáků ale migrují do vlídnějších oblastí i někteří savci.

Jiní raději celou zimu prospí (hibernují). Nejslavnějším zimním spáčem, na kterého zde narazíte, je medvěd hnědý a medvěd baribal. Oba tak trošku zamotali hlavu vědcům, kteří se nemohli dohodnout, zdali v zimě prodělávají pravý zimní spánek nebo nepravý. Nakonec se shodli, že jde o spánek pravý a není třeba přepisovat učebnice.

 Fascinující skupinou obyvatel boreálu jsou kočkovité šelmy, v čele s tygrem ussurijským. Tato úchvatná šelma, která však žije jen v ruské tajze, je největší obětí postupného pronikání člověka do této kdysi nedostupné oblasti. Pytláci a ztráta nebo rozdrobení jejich přirozeného prostředí znamená, že jeho populace čítá asi jen 350 -450 jedinců. V kanadské části boreálu pak najdeme trojici rysů. Rysa červeného, kterého díky legendární značce minibagrů a minibuldozerů s touto šelmou ve znaku známe spíše pod jeho anglickým označením bobcat - v překladu kočka se zkráceným ocasem.

Dalšího rysa - ostrovida - můžeme vidět i u nás na Šumavě. Trojici doplňuje o poznání menší rys kanadský. Hlavní složkou jejich potravy jsou především zajíci nebo hlodavci. O tuto kořist se však dělí s řadou šelem psovitých. Zmínili jsme sice již lišku polární a lišku obecnou, ale především severoamerickou oblast boreálního lesa proslavila jiná šelma - vlk obecný. Dávno jsou pryč doby, kdy Jack London popisoval hrůzný strach, který v lidech vyvolávala smečka vlků. Strach měli a mají především vlci, jejichž populace člověk zdecimoval na pouhou desetinu původního počtu. Vlci žijí v dobře organizovaných smečkách, v čele stojí alfa pár a na nižších pozicích pak jejich potomci. Vlci hrají jako predátoři v ekosystému boreálních lesů nezanedbatelnou úlohu. Z hlediska konkurence lze hovořit o vlcích jako o vrcholových predátorech, kteří na nich opanovaných lokalitách s přehledem dominují. 

S úbytkem životního prostoru se musí vypořádávat i rosomák. Je to sice největší zástupce čeledi lasicovitých, přesto jde poměrně malé stvoření. O co menší vzrůstem o to je bojovnější, odvážnější a neústupnější. Nezalekne ani kořisti několikrát větší než je on jako je například sob karibu. Je to typický samotář mrzout, který ve svém teritoriu, které je extrémně rozsáhlé až 620km2, nesnese konkurenci. Čas od času proto napadne i několikrát většího medvěda či vlka. Stopování rosomáků dokazuje, že za měsíc jsou schopni urazit stovky kilometrů. Samice rosomáků v únoru začínají vyhrabávat nory ve sněhu, které pak používají až do poloviny května, kdy opouští svá mláďata. Území, které rosomák pobývá mimo sezonu, jsou tedy omezena na místa, kde sníh taje až na konci jara. Těchto míst kvůli globálnímu oteplování ubývá, stejně jako ubývá nedotčeného boreálního lesa.  Podpořte, prosím, naši kampaň za záchranu boreálních lesů.