Většinou se nepotuluju po New Yorku a nesetkávám se s Pan Ki-munem, generálním tajemníkem OSN, a nebavím se s ním o Arktidě. Vlastně jsem si docela jistá, že do dnešního dne o mně ani neslyšel. Ale teď trochu předbíhám.
Běžný den trávím doma ve Švédsku, pracuji na tom, aby byl slyšet hlas Sámů, původních obyvatel severní Skandinávie a Ruska. Pocházím z rodiny, která žila z darů Severu dlouhé generace. Země z nás dělá to, co jsme. Vidíme její změny z první ruky, změny, které jsou se stoupající globální teplotou stále vážnější. Sámů je jen pár a Švédsko se o naši budoucnost příliš nezajímá, takže moje práce je někdy hodně osamělá.
Loni jsem se doslechla o hnutí „Zachraňme Arktidu“, o skupině lidí z celého světa, kteří stejně jako já chtějí přimět politiky států sousedících s Arktidou, aby naslouchali těm, které nejvíc ovlivňuje, co se děje. A aby se soustředili na trvalou udržitelnost a ochranu nejsevernější části Země. Zdálo se, že toto hnutí jasně chápe, že dlouhověkost severních oblastí znamená rovněž dlouhověkost celé planety. Že změny, se kterými se můj lid setkává, jsou symbolem změn po celém světě. Začala jsem mít pocit, že zájmy mých lidí jsou rovněž zájmy i mnoha jiných lidí, dokonce i těch, kteří pravděpodobně nikdy nebyli v Sápmi, v mojí domovině.
Když jsem loni dostala příležitost přidat se k expedici na severní pól, abychom zde na dno Severního ledového oceánu uložili svitek s téměř třemi miliony jmen lidí, kteří se spojili kvůli záchraně Arktidy, a vyzvali tak světové vůdce, aby prohlásili severní pól chráněnou oblastí pro budoucnost celého lidstva, jako první jsem se přirozeně vydala hledat své oblíbené lyže.
Pouť na severní pól ve jménu téměř tří milionů lidí sjednocených v silném celosvětovém hnutí byla úžasná. Ale když jsem zjistila, že toto hnutí narostlo na více než dvojnásobek lidí, kteří se spojili kvůli ochraně Arktidy, zůstala jsem omráčená úžasem. A když jsem o tom dnes mluvila s Pan Ki-munem, řekla bych, že to ohromilo i jeho.
Vidíte, Pan Ki-mun je stejný jako Vy nebo já. Chce našim dětem a vnoučatům zanechat lepší svět. A velmi dobře ví, co je v sázce, protože sám v Arktidě byl.
Pro mě je Arktida symbolem změny a naděje v klíčovém okamžiku našich dějin. Když jsem dnes vyšla z Pan Ki-munovy kanceláře a zanechala jsem ho s příběhem o Arktidě a o milionech lidí, kteří ji chtějí zachránit, nedokázala jsem přestat přemýšlet o skutečném potenciálu světového hnutí a o tom, jak mocný může takový potenciál být, když se lidé z celého světa spojí. Ale hlavně jsem myslela na to, že chci zavolat své mamince, která toho tolik dokázala, aby mi dala možnost být na místě, kde se mohu stát hlasem nás všech.
Když jsem na lyžích putovala k severnímu pólu, bolelo mě celé tělo a mrzla jsem. Cesta byla plná obrovských ledových kvádrů a mrazivý vítr, který nám skučel v uších, klesal až k třiceti stupňům pod nulou. Ale myšlenka na Vaši podporu a to, zač společně bojujeme, mě poháněla dál. Pomohli jste mi překonat mrazivou cestu na severní pól a přivedli jste mě sem, abych mohla doručit naši zprávu Pan Ki-munovi. Cítím, že společně dosáhneme něčeho obrovského. Kdo ví, kde se setkáme příště.
Autorka: Josefina Skerk