Novinka - 22 března, 2011
Čistá, nezávadná voda v dostatečném množství je základní podmínkou pro přežití živých organismů a fungování ekosystémů, lidských společenství i chod ekonomiky. Přesto si sami ničíme a znečišťujeme vodní zdroje a tento trend se kvůli expanzi lidské populace, průmyslových aktivit a zemědělské činnosti nijak nezlepšuje, ba naopak. Připočteme-li k tomu hrozbu klimatických změn, které mohou mimo jiné narušit i globální hydrologický cyklus, nabývají realistických rozměrů předpovědi, že častou příčinou budoucích válečných konfliktů se stane boj o vodu.
Podobné texty si dnes přečtete v řadě médií, uslyšíte z rozhlasu nebo televize – je totiž 22. březen – den, který OSN vyhlásila za Den vody. Ano, je dobré na problémy poukazovat, mluvit a debatovat o nich, ale popravdě, více než miliardě lidí, která nemá přístup k pitné vodě, to příliš nepomůže. Mimochodem toto číslo zůstává od roku 1993, kdy byl Den vody vyhlášen, neměnné. Stejně jako se za těch 18 let nezměnila vágní doporučení jak problém řešit – ať už ze strany novinářů nebo politiků: „ Je potřeba okamžité akce světového společenství, abychom společným úsilím chránili a zlepšovali kvalitu vodních zdrojů a umožnili přístup miliardě obyvatel naší planety, která trpí nedostatkem vody.“ Silnými slovy se nešetří, horší je to s činy. Proto i v roce 2011 můžeme konstatovat, že více lidí na planetě zemře v důsledku použití znečištěné vody, než v důsledku všech forem násilí včetně válečných konfliktů. Každý den skončí ve vodním prostředí miliony tun nevyčištěných odpadních vod z domácností, kontaminované vody ze zemědělství nebo znečištěné odpadní vody z průmyslu.
Právě průmyslové znečištění je pro vodní prostředí extrémní hrozbou. Řada chemických látek, které vznikají při průmyslové výrobě, má velmi nebezpečné vlastnosti. Jsou nejen toxické, karcinogenní nebo mutagenní, ale kvůli své perzistenci a schopnosti bio-akumulace přetrvávají dlouhá desetiletí v přírodě, kde se hromadí v potravním řetězci. Tyto látky unikají během výrobního procesu, uvolňují se z výrobků a odpadu nebo jsou přímo vypouštěny do přírody, kde končí nejčastěji právě ve vodě. Ani čističky odpadních vod, ani žádná jiná tzv. end-of-pipe technologie (opatření na konci trubky) tento problém neřeší, pouze přenáší na jinou složku přírody nebo jej odsunou do budoucnosti.
Právě průmyslové znečištění představuje oblast, ve které má Greenpeace velké zkušenosti. Ty mimo jiné potvrzují, že přes veškeré honosné proklamace o nutnosti zlepšovat kvalitu vod, jsou to právě politici společně s průmyslovou lobby, kteří brání přijetí potřebných opatření. Pod hesly ekonomického růstu a konkurenceschopnosti omezují prosazení globálních opatření, která by vedla k tomu, že už nikdo nebude zneužívat řeky jako odpadní kanály, nýbrž budou považovány za významný ekosystém nevyčíslitelné hodnoty, který nesmí být nejen znečišťován, ale ani nesmyslně regulován nebo přehrazován.
Greenpeace bojuje proti znečištění nebezpečnými látkami již od 80. let 20. Století a dosáhlo celé řady úspěchů: od zákazu spalování a ukládání nebezpečných odpadů na moři, přes zákaz jejich vývozu (Basilejská úmluva), až po přijetí evropské chemické politiky REACH, která v sobě zakotvuje princip, který Greenpeace prosazuje již skoro tři desetiletí – povinnou náhradu nebezpečných látek vždy, když k nim existují bezpečnější alternativy. V současnosti vede Greenpeace vodní kampaň, která má velmi ambiciózní cíl – do konce roku 2020 snížit průmyslové znečištěni vod v rozvojových oblastech, tedy právě tam, kde je nedostatek nezávadné vody nejmarkantnější.