To, co nás nezabije, to nás posílí.
S tím, jak se jen těžko dnes vyhneme zprávám o další pohromě nebo krizi, si začínám uvědomovat, že Nietzsche měl pravdu. Zatímco většina z nás hledá rozptýlení ve vymoženostech, které nám náš moderní svět nabízí, značná část světové populace čelí zcela jiné realitě: nedostatku vody, degradaci úrodné půdy, dezertifikaci nebo přírodním katastrofám. Podle statistik OSN bude do roku 2020 na světě více než 50 milionů tzv. environmentálních uprchlíků, čímž se zesiluje tlak na svět, který už tak ekologicky selhává.
Pro přiblížení tohoto aktuálního tématu předkládám svědectví člověka, který se nachází na rozhraní mezi dvěma konfliktními stavy existence. Jeho příběh nám umožňuje nahlédnout do reality klimatického bezpráví a ukazuje nám varovné znamení toho, co obnáší nucené vysídlení.
Byla to volba mezi životem a smrtí
Po řadě neúspěšných pokusů o naplánování neformální schůzky souhlasil Berhanu - což není jeho pravé jméno – s tím, že mi bude vyprávět o své neobvyklé cestě z jižní Etiopie do města v severních Čechách.
„Opustil jsem Etiopii v roce 2010," řekl, „bylo to těžké rozhodnutí - musel jsem opustit svou ženu a tři děti, ale neměl jsem příliš na vybranou - bylo to buďto odejít anebo zůstat a smířit se s tím, že je jen otázkou času, kdy chudoba zničí všechno a všechny.“ Etiopie bojuje po řadu desetiletí s chronickou potravinovou krizí zapříčiněnou především nepříznivou kombinací ekologických a antropogenních okolností. Následky poslední potravinové krize, která zasáhla oblast zemí Afrického rohu v roce 2009, přetrvávají až dodnes. „Krátce před odjezdem jsem navštívil strýce na farmě nedaleko Jimmy, který mi řekl: Pokud ztratím ještě jedno zvíře, tak je to náš konec.”
Absence mezinárodně uznávané definice „klimatického uprchlíka“ vytváří v současné době vakuum týkající se právního postavení lidí jako Berhanu a zároveň zpochybňuje smysl pojmu samotného. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) definuje environmentálního migranta jako někoho, kdo je z důvodu náhlé nebo postupné změny životního prostředí a ekologické degradace nucen opustit svůj domov.
Zatímco někteří kritici se domnívají, že by tento pojem měl být používán pouze ke klasifikaci lidí nucených opustit zemi původu v důsledku náhlé události nebo katastrofy, jiní tvrdí, že environmentální uprchlíci neexistují a užívání tohoto výrazu zpochybňují existující mezinárodně uznávanou definicí uprchlíka – vycházejí totiž z přesvědčení, že globální oteplování může jen stěží představovat hlavní důvod migrace.
Ztratil jsem svou hrdost a svoji identitu
Za života v Etiopii pracoval 37 letý Berhanu jako učitel chemie na místním gymnáziu, ale i nazvdory své pozici a stabilní práci nebyl schopen zajistit svou rodinu. „Učení mě bavilo, byl jsem uspěšný a spokojený, ale s nárůstem cen a s každodenními výpadky energie jsme neměli žádnou jistotu. Pravda je, že pokud nejste cizinec nebo humanitární pracovník, neustále bojujete s tím, že nemáte ani na základní potřeby. A pokud čekáte, že to jednoho dne bude lepší, taky se nemusíte dočkat a může být už pozdě.“
Přestože vesměs nepříznivé klimatické události a náhlé přírodní katastrofy přispívají nejčastěji k regionálnímu přesunu obyvatel, vytváří spojení politických a sociálně-ekonomických faktorů doprovázené postupným zhoršováním životního prostředí v situaci, ve které jsou postižení obyvatelé nuceni vyhledat vzdálenější tranziční příležitosti. Realita je však často deprimující vyhlídkou do nejisté budoucnosti. „Až budu mít papíry, doufám, že budu moci využít svých schopností, abych začal budovat normální život,“ vysvětlil Berhanu. „Potřebuju mít možnost pracovat a podporovat svou rodinu. Spoléhají se na mě, a to je důvod, proč jsem tady.“
Po vstupu do hostitelské země je proces získání azylu nezřídka zdlouhavý a komplikovaný. Čekání na vyřízení žádosti se často protáhne na několik let, čímž se z tisíců přistěhovalců stávají osoby, které nemají možnost nijak se živit a žít jako běžní občané. „Je to šok - jeden den jste soběstačná osoba, máte svou kulturu, rodinu, hrdost a najednou to všechno ztratíte. Jakoby se vypařila vaše identita. A nejhorší na tom je to, že si nikdo neumí představit, čím jsem prošel a co jsem ztratil, abych se sem dostal.”
Když prodali naše potraviny a naši půdu, co nám zbylo?
Překvapující je skutečnost, že Etiopie je největším chovatelem hospodářských zvířat v Africe a patří k hlavním vývozcům potravinářských plodin. Přesto kvůli absenci efektivních mechanismů pro správu přírodního bohatství spolu s rozšiřujícím se trendem zahraničních zemědělských investic dochází k alarmujícímu vyčerpávání neobnovitelných zdrojů a k neúměrnému růstu cen potravin.
„Viděl jsem to na vlastní oči,“ prozradil Berhanu. „Mnoho lidí bylo nuceno odstěhovat se, když přijely traktory - vláda jim (zahraničním investorům) slíbila „zelené zlato”, takže zemědělci a jejich rodiny byly přestěhováni někam jinam.“
Případy hlášené organizací Human Rights Watch potvrzují, že zahraniční investoři kupují etiopskou půdu k zajištění své vlastní zásoby potravin, čímž ztrácí původní obyvatelé střechu nad hlavou a živobytí. Přesto, že jim vláda přislíbí odměnu za ztrátu pozemku, většinou se tyto sliby nerealizují. Kromě toho se s rostoucí poptávkou po životním prostoru a neustále ubývajícími zdroji dostávají regionálně migrující uprchlíci do často napjatých konfliktních situací. „Když je málo jídla a vody, zvířata umírají. Lidi se najednou začnou měnit tak, jak se bojí o své životy, čímž se často stávají se sousedů nepřátelé,“ vysvětluje Berhanu.
Nechci zázraky - chci jen normální život
Ačkoli skeptici tvrdí, že souvislost mezi změnou klimatu a lidskou migrací je těžce prokazatelná, v případě Etiopie jsou faktory životního prostředí velmi zřejmé. Přesto, že disponuje dostatkem zdrojů jak na konzumaci, tak na vývoz, je tato země charakterizována extrémní chudobou a chronickým suchem, čímž se stává učebnicovým příkladem země, která v nejbližších desetiletích s velkou pravděpodobností vyprodukuje tisíce, ne-li miliony klimatických migrantů.
Berhanův příběh poukazuje na to, že tito lidé existují a posouvají tak hranice síly, odvahy a odolnosti člověka. Na otázku, zda se považuje za environmentálního uprchlíka, odpověděl: „Ať mě nazvete jakkoliv, mou situaci to nemění. Život je nespravedlivý, pokud má člověk tak trpět. Nevím, co mě čeká, ale doufám, že to nejhorší mám už za sebou a že se brzy budu moci setkat se svou rodinou a budeme žít jako všichni ostatní.“
„Můžete mi říkat, jak chcete,“ vysvětlil Berhanu, když jsem se ho zeptala, zda se považuje za klimatického uprchlíka. „Rád bych se někdy do Etiopie vrátil, ale teď musím zajistit, aby moje děti nechodily každý večer spát s prázdným žaludkem, a doufám, že to nejhorší už mám za sebou a že brzy budu moci žít normální život jako všichni ostatní. Představa shledání s mou rodinou je to, co mě drží nad vodou.“