Co si Jane Yolanda pamatuje, vždy přicházela období, kdy dusivá oblaka smogu zahalují její domov v Ketapangu na západě Bornea. Kouř bývá tak hustý, že je vidět jen na metr před sebe. Převaluje se pode dveřmi, tancuje okolo oken a prostupuje každou škvírou, i přesto, že se snažíte svůj domov zapečetit.

V roce 2015 byl kouř obzvlášť hrozný. Pro tehdy devatenáctiletou dívku to je dodnes živá vzpomínka, protože se stalo něco nepředstavitelného – její kamarád tehdy zemřel. “Byl to zdravý a veselý kluk, jak mohl umřít tak náhle?” ptá se.
Příčinou smrti byla akutní infekce dýchacího traktu. Smrt přítele měla na Jane velký vliv a tehdy se rozhodla připojit k hasičskému programu Greenpeace.

Za každoroční indonéské požáry mohou lidé, nikoli příroda. Když jsou nechány na pokoji, rašeliniště jsou nacucaná vodou a vznítí se jen mimořádně. Podobně nehořlavý bývá i vlhký tropický prales. Až když se rašeliniště vysuší, aby se z něj mohly stát plantáže, půda degraduje, a stane se náchylnou k požárům. Pokud se ovšem rašelina vznítí, hoří hlavně pod zemí, a je těžké ji uhasit.

Práce hasičů je náročná a vybavení těžké. Přes složitý terén chodí hasiči v kombinézách, helmách, brýlích a těžkých botách. Každý z nich má svůj příběh, každý trpěl kvůli požárům. Dvacetiletá Sola Gratia Sihaloho málem přišla o kamarádku. “Když ji vezli do nemocnice, zvracela krev,” říká Sola.

Nyní působí tento tým v Ketanpangu, v oblasti posledních útočišť pro orangutany bornejské, kterou zdecimovaly požáry v roce 2015. Dobrovolníci zde spolupracují s profesionálními hasiči i místními lidmi, kteří potřebují ochranu před požáry.